Článek
V říjnu 1963 se v severní Itálii stalo něco, s čím stavitelé jedné z nejvyšších přehrad světa nepočítali. Do vodní nádrže se zřítila obrovská část hory a vytlačila tolik vody, že se přelila přes hráz a smetla město v údolí. Zemřelo téměř dva tisíce lidí. Přitom už několik let bylo jasné, že se okolní svahy pohybují. Místní obyvatelé měli strach, odborníci prováděli měření a jedna novinářka na nebezpečí opakovaně upozorňovala. Nakonec se ukázalo, že obavy byly oprávněné. Jenže to už bylo pozdě.
Přehrada Vajont
Když se v padesátých letech začala v italských Alpách stavět přehrada Vajont, šlo o jeden z nejambicióznějších vodních projektů v Evropě. Itálie potřebovala elektřinu, průmysl se rychle rozvíjel a horské řeky představovaly poměrně dostupný zdroj energie. Vodní elektrárny ostatně v severní Itálii vznikaly už dlouho předtím. Vajont ale měl být něčím výjimečný. Jeho betonová hráz měřila na výšku přibližně 262 metrů a po dokončení v roce 1959 patřila k nejvyšším na světě. Stála v úzké soutěsce, kde se horské svahy prudce zvedaly nad údolím. Pro stavbu obloukové přehrady to bylo na první pohled skoro ideální místo.
Jenže při pohledu na samotnou hráz člověku snadno uniklo, co se nachází nad ní. Na jedné straně nádrže se zvedala hora Monte Toc. A právě s ní byly problémy. Geologové postupně zjišťovali, že zdejší horniny nejsou zdaleka tak stabilní, jak by si stavitelé přáli. V oblasti existovaly stopy starších sesuvů a některé vrstvy hornin byly uspořádány tak, že po sobě mohly klouzat. To samozřejmě ještě neznamenalo, že se musí celá hora zřítit. Sesuvy jsou v Alpách poměrně běžné a ne každý představuje katastrofu. Jenže tady se pod problematickým svahem začala hromadit voda.
Jak se nádrž postupně napouštěla, začaly se objevovat další potíže. Na Monte Toc vznikaly trhliny, některé dlouhé stovky metrů. Místy se posouvala půda a bylo zřejmé, že svah není v klidu. V listopadu 1960 se pak do nádrže sesunula část hory. Šlo přibližně o 700 tisíc kubických metrů horniny. Ve srovnání s tím, co přišlo o tři roky později, to bylo vlastně malé množství. Jenže 700 tisíc kubíků kamení není zrovna něco, nad čím by se dalo mávnout rukou. Provozovatel přehrady, společnost SADE, nechal provádět další průzkumy. Na svahu se měřily pohyby a odborníci se snažili zjistit, jak velká část hory je vlastně nestabilní. A výsledky nebyly povzbudivé. Postupně se ukazovalo, že by se mohlo dát do pohybu mnohem větší množství horniny, než se původně předpokládalo. Dokonce se začalo uvažovat o sesuvu, který by zasáhl značnou část nádrže.
Co by se ale stalo s vodou? To byla otázka, na kterou bylo potřeba odpovědět. A odpověď se skutečně hledala. V roce 1961 proběhly modelové pokusy, při kterých se zkoumalo, jaké vlny by mohly vzniknout po pádu horniny do nádrže. Dnes už víme, že skutečná katastrofa byla mnohem horší, než s čím se při posuzování bezpečnosti počítalo. Tehdejší výpočty a pokusy ale pracovaly s určitými předpoklady o rychlosti sesuvu. A právě v tom byl jeden z hlavních problémů. Hora se nakonec sesunula tak rychle, že voda neměla kam ustoupit.
Zajímavou postavou celého příběhu je italská novinářka Tina Merlin. Pocházela z oblasti nedaleko Vajontu a dobře znala místní poměry. Když se začaly objevovat problémy s přehradou, věnovala se jim v deníku L'Unità. Psala o obavách obyvatel, o sesuvech i o tom, že provozovatel přehrady podle ní nebezpečí podceňuje. A nebyla to zrovna příjemná témata. Přehrada představovala obrovskou investici, měla přinášet elektřinu a nikdo z odpovědných lidí pochopitelně nestál o články, které celý projekt zpochybňovaly. Merlin se dokonce kvůli svému psaní dostala před soud. Byla obviněna v souvislosti se zprávami o nebezpečí sesuvů, nakonec však byla osvobozena.
Její varování přitom nebyla žádným věštěním budoucnosti. Vycházela z toho, co se v oblasti skutečně dělo a co říkali místní lidé. Ti viděli praskající půdu, změny v krajině a měli strach, že se jednoho dne stane něco vážného. Samozřejmě ne každý si představoval katastrofu takových rozměrů. Ani odborníci se neshodovali na tom, jak přesně se bude svah chovat. Někteří věřili, že jeho pohyb bude možné ovlivňovat změnami hladiny vody v nádrži. Jenže něco jiného je sledovat horu pomocí přístrojů a něco jiného je skutečně vědět, kdy a jak rychle se utrhne.
V roce 1963 se situace zhoršovala. Přehrada mezitím přešla pod státní energetickou společnost ENEL, ale hora se samozřejmě o změnu vlastníka nezajímala. Během září začaly měřicí přístroje zaznamenávat stále rychlejší pohyb svahu. Provozovatelé se pokoušeli situaci řešit snižováním hladiny nádrže. Předpokládali, že tím pohyb zpomalí nebo alespoň omezí následky případného sesuvu. Jenže svah se dál posouval. Začátkem října už byly pohyby natolik výrazné, že se nedaly přehlížet. V některých místech dosahovaly desítek centimetrů za den. V posledních hodinách před katastrofou se rychlost ještě zvýšila.
Pro obyvatele vesnic přímo u nádrže byla vydávána varování a některé oblasti byly evakuovány. Město Longarone pod přehradou ale zůstalo obydlené. Předpokládalo se totiž, že při udržení dostatečně nízké hladiny voda přes hráz nepřeteče v nebezpečném množství. A to se tehdy ukázalo jako tragický omyl. Ve středu 9. října 1963 bylo v Longarone docela obyčejné podzimní večerní ticho. Lidé byli doma, někteří sledovali televizi, jiní už spali. Město mělo za sebou další běžný den. Ve 22 hodin a 39 minut se ale nad přehradou utrhla obrovská část Monte Toc. Do nádrže se během několika desítek sekund zřítilo přibližně 270 milionů kubických metrů horniny a zeminy. Pro představu, šlo o masu tak obrovskou, že by dokázala zaplnit desítky tisíc olympijských bazénů. A to všechno se najednou dalo do pohybu.
Podle pozdějších odhadů dosahovala rychlost sesuvu kolem 100 kilometrů za hodinu. Voda v nádrži neměla kam ustoupit. Obrovská masa horniny ji vytlačila vzhůru a vytvořila vlnu, která na protějším svahu vystoupala do výšky přes dvě stě metrů nad původní hladinu. Část vody se přelila přes přehradní hráz a zamířila dolů soutěskou. Tady je potřeba si uvědomit jednu věc. Nebyla to povodeň, při které voda pomalu stoupá a lidé mají alespoň nějaký čas utéct. Do údolí se řítila ohromná masa vody, bahna a kamení. Před ní se navíc šířila tlaková vlna vzduchu. A Longarone leželo přímo v její cestě. Během několika okamžiků zmizely celé ulice. Domy se rozpadaly, voda odnášela auta, stromy i lidi. Některé stavby byly zničeny tak dokonale, že po nich nezůstaly téměř žádné stopy. Zasaženy byly také okolní obce a osady. Tragédie se nevyhnula ani vesnicím nad nádrží, kde voda a sesuv způsobily další škody.
A pak bylo po všem. To, co lidé budovali celé generace, zmizelo během několika minut. Když se druhý den ráno začal ukazovat skutečný rozsah katastrofy, záchranáři nacházeli místo města především bahno, kamení a trosky. Některá těla voda odnesla daleko po proudu řeky Piavy. Jiná zůstala pohřbená pod nánosy materiálu. Mnohé oběti se nikdy nepodařilo najít. Celkem zahynulo 1 917 lidí. Mezi nimi byly celé rodiny, malé děti i lidé, kteří se do oblasti přistěhovali za prací. Některé rodiny přišly téměř o všechny své členy. A přitom samotná přehrada vydržela. Betonová hráz, která byla považována za jeden z největších technických úspěchů své doby, přečkala obrovský nápor vody. Neprotrhla se, nezřítila se. Stála dál mezi skalami, zatímco město pod ní prakticky přestalo existovat. Stavitelé tedy dokázali postavit mimořádně pevnou přehradu. Jenže nedokázali dostatečně odhadnout, co se může stát s horou nad ní.
Po tragédii následovalo vyšetřování a dlouhé soudní spory. Ukázalo se, že odpovědní pracovníci měli k dispozici řadu informací o nestabilitě svahu. Věděli, že se hora pohybuje, a věděli také, že její sesuv může způsobit nebezpečnou vlnu. Nedokázali ale správně vyhodnotit, jak rychle se může celá masa horniny utrhnout a jaké následky to bude mít. Někteří odpovědní činitelé byli nakonec odsouzeni. Tina Merlin, která na nebezpečí upozorňovala už před katastrofou, se k případu později vrátila také v knize věnované Vajontu. Samotná hráz stojí dodnes. Kdo se k ní vydá, může vidět i obrovskou jizvu na Monte Toc, odkud se v říjnu 1963 utrhla část hory. Přehrada pořád působí monumentálně, ale voda už v ní nesahá zdaleka tam, kam měla původně. V Longarone vzniklo muzeum a památníky obětí. Město bylo po katastrofě znovu vybudováno, i když samozřejmě ne všechno se dalo vrátit. A život lidem vůbec ne.
Vajont se dodnes připomíná jako jedna z nejhorších katastrof spojených s vodními díly. Přitom není úplně přesné označovat ji za selhání přehradní hráze. Ta svou úlohu z konstrukčního hlediska splnila. Selhalo především posouzení nebezpečí, které představovala okolní krajina. A také rozhodnutí, která se dělala v době, kdy už bylo zřejmé, že se hora pohybuje.
Zdroje:
https://www.britannica.com/science/landslide
https://damfailures.org/case-study/vajont-dam-italy-1963
https://www.environmentandsociety.org/arcadia/expecting-disaster-1963-landslide-vajont-dam
https://www.denik.cz/historie/prehrada-vajont-italie-tsunami-katastrofa/
https://en.tirelliandpartners.com/cultura/storia-disastro-vajont





