Článek
V sobotu 16. června 1883 se v anglickém Sunderlandu konalo dětské představení, na které přišlo zhruba dva tisíce malých návštěvníků. Na konci měly dostat hračky a další drobné ceny. Jenže u jednoho ze schodišť se během několika minut odehrála katastrofa, která připravila o život 183 dětí. Některým nebyly ani čtyři roky.
Tragédie ve Victoria Hall
Sunderland byl v 19. století městem, kde se hodně pracovalo. Loděnice, doly, továrny, tím vším se živily tisíce místních obyvatel. A protože většina dělnických rodin neměla peněz nazbyt, ani děti si nemohly příliš vybírat, jak se zabaví. Ostatně tehdy to bylo s volným časem trochu jiné než dnes. Když se ale ve městě objevilo nějaké zajímavé představení, rodiče jim občas pár pencí na vstupenku dali. Na sobotu 16. června 1883 bylo jedno takové představení naplánované ve Victoria Hall. Budova stála naproti parku Mowbray Park a byla vlastně docela nová, otevřeli ji teprve v roce 1872. Vešlo se do ní kolem tří tisíc lidí, což už je pořádný sál i na dnešní poměry. Konaly se tu koncerty, přednášky, různá shromáždění a čas od času také vystoupení pro děti.
Tentokrát do Sunderlandu přijeli umělci, kteří si říkali The Fays. Předváděli kouzla, iluze a další podobná čísla, s nimiž vystupovali i v Tynemouth Aquarium. Název trochu mate, protože nešlo jen o místo s nádržemi plnými ryb, ale také o zábavní podnik, kde se pořádala nejrůznější vystoupení. Reklama na sobotní představení byla dost velkolepá. Dětem slibovala úžasnou podívanou, jakou ještě nezažily. Jestli byla skutečně tak výjimečná, těžko říct. Kouzelníci ostatně museli nějak přilákat publikum a přehánění k tomu tehdy patřilo. Měli ale ještě jedno lákadlo, možná pro některé děti zajímavější než samotná kouzla. Po skončení programu se totiž měly rozdávat drobné dárky. Hračky, knížky a další maličkosti.
Dnes by nad podobnou odměnou možná leckteré dítě ohrnulo nos. Jenže v roce 1883, zvlášť v chudší rodině, nebyla ani malá hračka něčím, co by člověk dostával každý týden. Není tedy divu, že se děti na představení těšily. A že jich nakonec přišlo opravdu hodně. Nakonec se do Victoria Hall sešlo kolem dvou tisíc dětí. Většinou jim bylo sedm až jedenáct let, ale přišly i mnohem menší, některé ještě ani nechodily do školy. A spousta z nich dorazila bez rodičů. Dnes by asi málokdo pustil třeba šestileté dítě samotné na představení mezi dva tisíce dalších dětí, jenže tehdy se na podobné věci hledělo jinak. Starší sourozenci se starali o mladší, děti se běžně pohybovaly po městě samy a nikomu to nepřipadalo zvláštní. Ani pořadatelé zřejmě neviděli problém v tom, že mají v sále tolik malých návštěvníků a jen několik dospělých, kteří na ně dohlížejí. Však se přišly podívat na kouzelníky, co by se asi mohlo stát?
Představení se rozběhlo a nějakou dobu šlo všechno podle plánu. Kouzelníci předváděli své triky, děti je sledovaly a nejspíš se dobře bavily. O tom, jak přesně jednotlivá čísla vypadala, toho dnes mnoho nevíme. Víme ale, že až do závěru programu nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo dojít k nějakému neštěstí. Asi jedenáct set dětí sedělo nahoře na galerii. Odtud mohly sledovat jeviště, jenže když chtěly odejít, musely nejprve sejít po schodech dolů. A to se později ukázalo jako zásadní problém. Samotné schodiště přitom nemuselo působit nijak nebezpečně. Bylo to prostě schodiště, po kterém návštěvníci běžně chodili. Jenže dosud se po něm zřejmě nepokoušelo dostat dolů tolik nedočkavých dětí najednou. Ke konci programu přišlo na řadu slíbené rozdávání cen. Pořadatelé oznámili, že děti s určitými čísly na vstupenkách dostanou dárky. Současně se začaly hračky rozdávat dětem v přízemí, přímo před očima těch, které seděly nahoře. A právě tady začal problém.
Děti na galerii viděly, že jejich vrstevníci dole už něco dostávají. Nevěděly přesně, jak bude rozdávání pokračovat, a mnohé se nejspíš bály, že na ně nic nezbude. Některé proto vyrazily ke schodišti. Další se přidávaly a během krátké chvíle se směrem dolů pohyboval obrovský dav. Je potřeba si uvědomit, že nešlo o dospělé návštěvníky, kteří by si mohli v klidu přečíst pokyny a pochopit, co se vlastně děje. Byly to děti, mnohé ještě velmi malé. Těšily se na hračku, chtěly být dole mezi prvními a zřejmě je ani nenapadlo, že by obyčejný odchod ze sálu mohl být nebezpečný. Na konci schodiště je ale čekala překážka, o které většina z nich neměla tušení.
U paty schodiště byly dveře. Otevíraly se směrem dovnitř, tedy proti dětem, které po schodech sestupovaly. A co bylo ještě horší, někdo je předem zajistil tak, že zůstala volná mezera široká jen asi padesát centimetrů. Proč to někdo udělal, se nikdy nepodařilo zcela jednoznačně objasnit. Podle pozdějších závěrů mohlo jít o snahu usměrnit odcházející děti, případně kontrolovat jejich vstupenky. Jednotlivé děti by tak procházely postupně a obsluha by nad nimi měla větší kontrolu. Jenže takové opatření mohlo fungovat pouze za předpokladu, že budou děti stát v klidné frontě. To se ale nestalo. První děti dorazily ke dveřím a zjistily, že se ven dostanou jen velmi pomalu. Za nimi se ale tlačily další. A za těmi další a další. Ti, kteří byli ještě nahoře na schodišti, vůbec neviděli, co se dole děje. Dav se postupně zastavil, jenže tlak zezadu nepolevoval. Děti vpředu se ocitly natlačené na dveře a jedno na druhé. Některé upadly. Další se přes ně dostávaly dopředu, často nikoliv vlastní vůlí, ale proto, že je tlačili ti za nimi.
Během několika okamžiků se ze schodiště stala past. Při podobných neštěstích se často jedná o paniku a následné ušlapání. Ve skutečnosti ale bývá hlavní příčinou smrti něco trochu jiného. Pokud je dav dostatečně hustý, člověk už nemůže ovládat vlastní pohyb. Tlak okolních těl mu znemožní roztáhnout hrudník a nadechnout se. Nemusí přitom ani spadnout na zem. Právě to se stalo ve Victoria Hall. Děti umíraly především na udušení způsobené tlakem ostatních těl. A nejhorší na tom bylo, že mnohé z těch, které se stále nacházely na horních schodech, pravděpodobně vůbec netušily, že se dole bojuje o život.
Když si lidé v budově uvědomili, co se na schodišti odehrává, začali okamžitě zasahovat. Jenže dostat se k uvězněným dětem nebylo vůbec jednoduché. Dveře se kvůli tlaku nedaly normálně otevřít. Z druhé strany se na ně tisklo tolik těl, že s nimi nebylo možné pohnout. Dospělí proto začali děti vytahovat úzkou mezerou, jedno po druhém. Některé ještě plakaly nebo křičely. Jiné už byly v bezvědomí. Správce budovy Frederick Graham se pokoušel pomoci přímo u schodiště. Když zjistil, že nahromaděné děti nedokáže uvolnit, vydal se jinou cestou nahoru a podařilo se mu odvést přibližně šest set dětí k bezpečnějšímu východu. Tím pravděpodobně zabránil ještě mnohem většímu počtu obětí. Další muži se snažili odstranit překážku u dveří. Podle dobových zpráv se jednomu z nich nakonec podařilo dveře vytrhnout ze závěsů, čímž vznikl širší průchod. Jenže pro mnoho dětí už bylo pozdě.
Záchrana trvala přibližně půl hodiny. Když se podařilo schodiště konečně vyprázdnit, ukázal se skutečný rozsah neštěstí. Na zemi ležely desítky mrtvých a bezvládných dětí. Některé byly tak malé, že ještě před několika hodinami potřebovaly pomoc při oblékání nebo zavazování bot. Celkem zahynulo 183 dětí. Nejmladším obětem byly pouhé tři roky.
O tom, co se ve Victoria Hall stalo, se lidé ve městě dozvídali poměrně rychle. Zprávy se ale různily a zpočátku vlastně nikdo pořádně nevěděl, jak vážné to je. Mluvilo se o nehodě na schodišti, o zraněných dětech, později už také o mrtvých. Rodiče, kteří své potomky na představení pustili, se pochopitelně začali shánět po tom, co se děje. Někteří se rovnou rozběhli k sálu. Ještě před pár hodinami přitom děti vypravovali za zábavou a nejspíš počítali s tím, že se odpoledne zase vrátí domů. Před Victoria Hall se mezitím scházeli další a další lidé. Hledali své děti, vyptávali se, snažili se dostat dovnitř. Jenže jak zjistit, jestli je dítě mezi těmi, které neštěstí přežily? Žádné pořádné seznamy samozřejmě nebyly a v tom zmatku se informace sháněly jen velmi těžko.
Ilustrace tragédie ve Victoria Hall
Nakonec mnoha rodičům nezbylo nic jiného než prohlížet těla dětí, která záchranáři vynášeli z budovy. Jedno po druhém. Někteří své dítě našli mezi zraněnými, jiní mezi mrtvými. A další hledali dál, protože ho nikde neviděli. Muselo to být strašné už jen kvůli tomu, kolik dětí tam leželo. Navíc mnohé byly přibližně stejně staré, podobně oblečené a po tlačenici také různě poraněné. Poznat mezi nimi vlastní dítě tak nemuselo být vždycky jednoduché. Zvlášť kruté bylo, že neštěstí nezasáhlo rodiny rovnoměrně. Někteří rodiče přišli o dvě nebo více dětí. Existovaly dokonce rodiny, které toho dne ztratily všechny své potomky. Mezi mrtvými bylo také třicet dětí z jedné místní nedělní školy. Chodily spolu na biblickou výuku a na představení se vydaly společně. Nevrátilo se ani jedno. Těžko si vůbec představit, co se pak muselo odehrávat v jejich škole. Třicet dětí je přece celá jedna třída, a ne zrovna malá. Ještě před pár dny seděly vedle sebe, povídaly si, možná se při vyučování pošťuchovaly. A najednou nebylo koho učit.
Neštěstí se navíc nedotklo jen rodin, které přišly o děti. Sunderland sice nebyl žádná vesnice, ale v jednotlivých čtvrtích se lidé dobře znali. Jeden pracoval s otcem některé z obětí v loděnici, druhý bydlel o pár domů dál, další znal děti z kostela. Zkrátka se nedalo jen tak říct, že někde na druhém konci města zemřelo 183 cizích dětí. Pro spoustu obyvatel to byly děti, které znali alespoň od vidění. A v některých ulicích truchlilo hned několik rodin. Pohřbívat se začalo několik dní po neštěstí. Pohřbů bylo tolik, že pokračovaly až do konce týdne. Některé obchody a podniky zavřely, ulicemi procházely smuteční průvody. A na hřbitovech se mezitím připravovaly další hroby. Některé děti byly pochovány společně, jiné do rodinných hrobů. Byly mezi nimi i sourozenecké dvojice nebo trojice.
Tragédie vyvolala obrovské pobouření nejen v Sunderlandu, ale postupně v celé Británii. Psaly o ní noviny a zpráva se dostala také ke královně Viktorii. Panovnice poslala rodinám kondolenci a přispěla na pomoc pozůstalým. Zároveň se zajímala o stav přeživších dětí. Po celé zemi se začaly vybírat peníze, které měly pomoci zaplatit pohřby a později také vybudování památníku. Zároveň se samozřejmě hledala odpověď na otázku, kdo za neštěstí odpovídá. Proč byly dveře zajištěné? Kdo rozhodl, že jimi děti budou procházet jednotlivě? A proč nikdo nezajistil dostatečný dohled, když bylo předem jasné, že se v budově sejdou stovky malých návštěvníků?
Proběhla vyšetřování a výslechy svědků. Kritika směřovala především k vedení sálu a k nedostatečným bezpečnostním opatřením. Přesto nebyl nakonec nikdo za smrt dětí trestně odsouzen. To pochopitelně vyvolávalo další otázky. Vždyť nešlo o nějakou nepředvídatelnou přírodní katastrofu. Někdo zkrátka rozhodl, že dveře zůstanou otevřené jen natolik, aby jimi mohlo projít jedno dítě. A když se pak na schodišti nahromadily stovky dětí, nebylo kudy uniknout. Přitom stačilo tak málo. Kdyby dveře zůstaly otevřené celé, možná by se vůbec nic nestalo. To už teď samozřejmě nikdo nezjistí. Je ale pravda, že v roce 1883 se bezpečnost veřejných budov řešila trochu jinak než dnes. Nějaké předpisy už existovaly, jenže na spoustu věcí se jednoduše nemyslelo. Třeba na to, co se stane, když se stovky lidí najednou pokusí projít jedněmi dveřmi. A že by se takhle mohly začít tlačit i malé děti? S tím zřejmě nikdo příliš nepočítal.
Po neštěstí se začalo mnohem víc mluvit o tom, jak vlastně mají vypadat východy z divadel, koncertních sálů a podobných budov. Jedna věc byla přitom docela zřejmá. Dveře, kterými mají lidé v případě nebezpečí utíkat ven, by se neměly otevírat dovnitř. Dnes nám to připadá samozřejmé. Jenže tehdy tomu tak zdaleka nebylo. Pokud se před dveřmi, které se otevírají dovnitř, nahrne větší množství lidí, nastane problém. Ti vpředu je nemohou otevřít, protože na ně zezadu tlačí ostatní. A ti vzadu zase často vůbec netuší, proč se dav zastavil. Začalo se proto prosazovat, aby se dveře veřejných budov otevíraly směrem ven, tedy tam, kudy lidé odcházejí. Postupně se řešila i šířka východů, jejich označení a další věci, které předtím nemusely nikoho příliš zajímat. Nešlo to samozřejmě ze dne na den. Staré budovy se nepřestavěly během několika týdnů a ani nové předpisy nevznikly okamžitě. Tragédie v Sunderlandu ale byla jedním z důvodů, proč se těmto problémům začala věnovat větší pozornost.
S neštěstím ve Victoria Hall souvisí také jeden vynález, který dnes zná asi každý, i když možná netuší, jak se jmenuje. Jde o takzvané panikové kování. Taková ta dlouhá vodorovná tyč na dveřích, do které stačí zatlačit a dveře se otevřou. Najdeme ji třeba v kinech, tělocvičnách nebo obchodních centrech. Člověk kolem ní většinou projde, aniž by si jí nějak zvlášť všiml. Po tragédii v Sunderlandu přišel s podobným řešením mladý místní architekt Robert Alexander Briggs a nechal si ho patentovat. Princip byl vlastně docela jednoduchý. Když se lidé potřebují rychle dostat z budovy, neměli by se zdržovat hledáním kliky nebo zápasit se zámkem. A už vůbec by se nemělo stát, že se dveře kvůli tlačenici nedají otevřít. Stačí se přitom podívat, jak takové dveře fungují. Člověk do tyče zatlačí, klidně i celým tělem, a mechanismus dveře odjistí. Nemusí nic mačkat prsty ani přemýšlet, jak se dostane ven. To je důležité zvlášť ve chvíli, kdy za ním stojí další lidé a tlačí se dopředu.
Pochopitelně to neznamená, že by dnes k podobné tragédii nemohlo dojít. Stačí si vzpomenout na některá neštěstí na stadionech nebo při velkých koncertech. Když se na malém prostoru sejde příliš mnoho lidí, může být nebezpečné i obyčejné schodiště nebo chodba. Jenže právě po událostech, jako byla ta v Sunderlandu, se začalo víc přemýšlet nad tím, kudy se lidé v případě potíží dostanou ven.
Samotná budova Victoria Hall po tragédii nezanikla. Stála dál a využívala se ještě desítky let. Její konec přišel až během druhé světové války, kdy ji v roce 1941 zničilo německé bombardování. Na místě, kde kdysi stála, už tedy původní sál nenajdeme. Památník dětem ale existuje dodnes. Na památník se tehdy uspořádala veřejná sbírka a peníze posílali lidé i z jiných částí Británie. Jeho vytvoření dostal na starost sochař William Gorton Brooker. Z bílého mramoru vytesal ženu, která drží v náručí mrtvé dítě. Předlohou mu byla Niobé z řeckých bájí. Ta podle pověsti přišla o všechny své děti, a tak se pro podobný pomník docela hodila. Sochu nejprve umístili do Mowbray Parku, naproti budově Victoria Hall. Tam stála několik desetiletí, než ji ve třicátých letech minulého století přestěhovali na hřbitov Bishopwearmouth. Jenže tam se o ni zřejmě příliš dobře nestarali a postupně chátrala. Nakonec musela projít poměrně nákladnou opravou. V roce 2000 se pak vrátila zpátky do parku, kde ji lidé mohou vidět dodnes.
Na podstavci pomníku je uvedeno 183 mrtvých dětí. Jenže je možné, že jich ve skutečnosti bylo o něco víc. Některé novější záznamy totiž pracují s číslem 191. Podle britské organizace Historic England mohlo při neštěstí zahynout ještě osm dětí z kočovných rodin, které se tehdy z nějakého důvodu nedostaly do oficiálních seznamů. Jestli tomu tak opravdu bylo, se dnes už asi nepodaří zjistit. Většina historiků proto stále uvádí 183 obětí, tedy počet, se kterým se pracovalo už krátce po tragédii.
Zdroje:
https://wearsideonline.com/victoria-hall-disaster/
https://wp.sunderland.ac.uk/seagullcity/victoria-hall-disaster/
https://www.sunderland.gov.uk/media/6964/5-Victoria-Hall-Disaster/pdf/5_Victoria_Hall_disaster.pdf?ccp=true
https://sunderlandglobalmedia.org/remembering-the-victoria-hall-disaster-a-sunderland-tragedy/#google_vignette
https://www.ancient-origins.net/history-ancient-traditions/victoria-hall-0012789
https://www.bbc.com/news/articles/cmjvzyxvp0po
