Článek
Na americkém jihovýchodě kdysi žil vlk, kterého by si dnes spousta lidí nejspíš spletla s kojotem. Nebyl nijak zvlášť velký, měl štíhlé tělo, dlouhé nohy a rezavohnědou srst. Říká se mu vlk rudohnědý a ještě před sto lety obýval poměrně rozsáhlé území. Jenže pak začal mizet. Nejdřív z jednotlivých oblastí, později už přežíval jen na několika místech a nakonec nezůstal ve volné přírodě vůbec žádný. To bylo v roce 1980. Dnes tam zase žije, i když jen několik desítek jedinců. Jeho návrat přitom vůbec nebyl samozřejmostí.
Vlk rudohnědý (Canis rufus)
S pojmenováním vlka rudohnědého je to trochu podobné jako třeba s liškou obecnou. Člověk si podle názvu představí určitou barvu, ale skutečné zvíře může vypadat docela jinak. Někteří vlci rudohnědí mají na srsti poměrně výrazné rezavé odstíny, jiní jsou spíš šedohnědí, místy téměř černí. Rezavá bývá hlavně srst kolem uší, na hlavě a nohách.
Velikostí stojí někde mezi kojotem a vlkem obecným. Dospělý jedinec váží přibližně 20 až 36 kilogramů, takže žádný drobeček to není, ale s mohutnými vlky ze severu Kanady by si ho člověk asi nespletl.
V přírodě žije většinou v menších smečkách. Nejde o žádné velké skupiny, spíš o rodinu. Rodiče, jejich letošní mláďata a někdy i starší potomci, kteří se ještě neosamostatnili. Ti mohou pomáhat s hlídáním a krmením mladších sourozenců. Podobně to ostatně funguje i u jiných vlků. Vlk rudohnědý loví především menší savce. Králíky, hlodavce, občas nějaké jelenovité. A když najde mršinu, také ji využije. V bažinatých oblastech Severní Karolíny, kde dnes žije, má potravy poměrně dost. S tím ostatně nikdy neměl tak velký problém jako s lidmi. Zajímavé je, že se dlouho vedly spory, jestli jde vůbec o samostatný druh. Někteří zoologové ho považovali za příbuzného vlka obecného, jiní upozorňovali na jeho podobnost s kojotem. A genetické výzkumy celou věc ještě zamotaly, protože ukázaly, jak složité jsou příbuzenské vztahy severoamerických psovitých šelem. Dodnes na jeho původu nepanuje úplná shoda. Oficiálně je ale veden jako samostatný druh Canis rufus. Farmáři vlky nechtěli. A podle toho to vypadalo. Kdysi se vlk rudohnědý vyskytoval od Texasu přes další jižní státy až k pobřeží Atlantiku. Přesné hranice jeho někdejšího rozšíření dnes už nikdo s jistotou neurčí. Starší záznamy totiž často nerozlišovaly mezi jednotlivými druhy vlků a kojoty, kteří se navíc místy křížili.
Každopádně šlo o zvíře, které na americkém jihovýchodě žilo po velmi dlouhou dobu. V lesích, mokřadech i otevřenější krajině. Pak se ale začalo rozšiřovat zemědělství. Přibývaly farmy, pole, pastviny a samozřejmě také hospodářská zvířata. A vlci, stejně jako v Evropě, neměli mezi chovateli právě dobrou pověst. Když farmář přišel o ovci nebo tele, často z toho vinil vlky. Někdy právem, jindy možná ani nevěděl, co zvíře skutečně zabilo. Ostatně v době, kdy se na americkém venkově běžně používaly pasti a jedy, se tím málokdo dlouze zabýval. Vlci se prostě hubili. Někde se za jejich zabití vyplácely odměny, jinde se pořádaly organizované lovy. Nešlo o nějakou jednorázovou katastrofu, po které by během týdne zmizely tisíce zvířat. Spíš o dlouhé, postupné ubývání, kterého si zpočátku nikdo zvlášť nevšímal.
A když už vlků zůstávalo málo, začali jejich území obsazovat kojoti. Ti jsou v Severní Americe mimořádně přizpůsobiví. Dokážou žít v lesích, na polích, v okolí měst a někdy dokonce přímo ve velkých městských aglomeracích. Rozšířili se i do oblastí, kde dříve nebyli běžní. Pro vlka rudohnědého to znamenalo další komplikaci. Kojot totiž není jen konkurentem při lovu. Může se s vlkem rudohnědým také pářit. A když někde zůstane poslední vlk široko daleko, pravděpodobnost, že si najde partnera vlastního druhu, není zrovna velká. Zůstalo jich čtrnáct. A víc už se jich sehnat nepodařilo. V sedmdesátých letech už byla situace opravdu špatná. Poslední vlci rudohnědí přežívali hlavně v pobřežních oblastech Texasu a Louisiany. Američtí ochránci přírody se proto rozhodli, že je odchytí a pokusí se vytvořit chovnou populaci.
Od roku 1973 se jim podařilo odchytit více než čtyři stovky psovitých šelem. To zní jako docela slušný počet, jenže velká část zvířat byli kojoti nebo kříženci. Odborníci museli jednotlivé jedince posuzovat a vybírat ty, kteří nejlépe odpovídali vlku rudohnědému.
Nakonec jich zůstalo již zmíněných čtrnáct. A tím to skončilo. Žádné další vhodné vlky už pro založení chovu nezískali. Ještě dnes pocházejí všichni vlci rudohnědí v chovných programech právě z této malé skupiny. Což je mimochodem dost nepříjemná situace z hlediska genetiky. Pokud má člověk čtrnáct zvířat, nemůže jednoduše sestavovat chovné páry podle toho, která se mu zrovna líbí. Musí se hlídat příbuznost, aby se v dalších generacích nehromadily problémy spojené s příbuzenským křížením.
V roce 1980 byl vlk rudohnědý prohlášen za vyhynulého ve volné přírodě. To už se ale naštěstí rodila mláďata v zajetí. Chovný program se rozběhl a po několika letech bylo vlků dost na to, aby se mohlo začít uvažovat o jejich návratu. V roce 1987 vypustili ochránci přírody prvních osm vlků do rezervace Alligator River v Severní Karolíně. To místo stojí za zmínku. Když se totiž řekne vlk, většina lidí si asi představí zasněžený les, hory nebo nějakou severní divočinu. Jenže Alligator River je úplně jiná krajina. Nížina, mokřady, bažinaté lesy a vodní kanály. A opravdu tam žijí aligátoři, takže název rezervace není jen nějakou historickou zvláštností. Vlci rudohnědí ale na podobné prostředí byli zvyklí. V minulosti obývali také pobřežní mokřady a nížinaté lesy amerického jihovýchodu.
První vypuštěná zvířata se musela naučit žít bez pravidelného krmení a lidské péče. Ne všechna vypuštění byla úspěšná, ale už v roce 1988 se v přírodě narodila první vlčata.
Postupně přibývaly další smečky. Vlci si hledali vlastní území, rozmnožovali se a v některých letech jejich počet docela rychle rostl. Kolem roku 2012 se odhadovalo, že ve volné přírodě žije zhruba stovka až 120 vlků rudohnědých. To už vypadalo, že by se záchrana mohla podařit. Jenže během následujících let začali zase mizet. Některé zastřelili, jiné přejela auta. U vlků rudohnědých je problém v tom, že jich nikdy nebylo dost na to, aby se několik zbytečných úhynů snadno vyrovnalo narozením nových mláďat.
Když někdo zastřelí jednoho vlka z početné populace, nemusí se stát skoro nic. Ale když v oblasti žije třeba jen dvacet dospělých zvířat, je ztráta jednoho rozmnožujícího se jedince znát. A právě střelba patří mezi významné příčiny úhynů. Někteří lidé si vlky pletou s kojoty. Jiní je zabíjejí záměrně, přestože jsou chránění.
Potíže nastávají také ve chvíli, kdy jeden z rodičovského páru zahyne. Zbývající vlk si může hledat nového partnera, jenže těch vlastního druhu je v okolí málo. A kojotů naopak dost.
Ochránci přírody proto začali dělat něco, co může působit trochu zvláštně. Kojoty v některých oblastech odchytávají, sterilizují a potom zase vypouštějí. Proč je rovnou neodstraní? Protože kojot má své teritorium a brání ho před dalšími kojoty. Sterilizované zvíře už nemůže mít s vlkem potomky, ale dál obsazuje prostor, kam by se jinak mohl nastěhovat jiný kojot. Tenhle postup se používá už řadu let. Sám o sobě vlky nezachrání, ale pomáhá omezovat křížení. Ještě zajímavější je ovšem práce s vlčaty. Některá se narodí v zoologických zahradách a potom se jako velmi malá přenesou do doupěte divoké vlčice, která má vlastní mláďata podobného stáří. Vlčice je může přijmout a vychovat společně s ostatními. Taková vlčata potom vyrůstají v přírodě od prvních týdnů života, učí se od ostatních vlků a nemusejí si později zvykat na divočinu po letech strávených v zajetí.
Zatím tedy vlci rudohnědí v Severní Karolíně stále žijí. V tamních lesích a mokřadech se rodí mláďata, některá zvířata dostávají sledovací obojky a ochránci přírody se snaží udržet jednotlivé smečky pohromadě. Snad se tato záchrana podaří a vlci se budou dál rozmnožovat.
Zdroje:
https://animaldiversity.org/accounts/Canis_rufus/
https://nywolf.org/learn/red-wolf/
https://nationalzoo.si.edu/animals/red-wolf
https://a-z-animals.com/animals/red-wolf/
https://www.nationalgeographic.com/animals/mammals/facts/red-wolf
https://www.mdpi.com/2076-2615/3/3/722
https://www.nwf.org/Educational-Resources/Wildlife-Guide/Mammals/Red-Wolf
