Článek
Kousek od Františkových Lázní se nachází místo, které na první pohled připomíná spíš krajinu z nějakého sci-fi filmu než českou přírodní rezervaci. Země tu místy bublá, z bahna unikají plyny a mezi zvláštně zbarvenými plochami vyvěrají minerální prameny. Národní přírodní rezervace Soos je pozůstatkem dávného přírodního vývoje, který vlastně ještě neskončil. A přestože zde nenajdeme žádnou činnou sopku, pod povrchem se toho odehrává překvapivě hodně.
Rezervace Soos
Na západě naší republiky si většina lidí vybaví lázeňská města, minerální prameny a možná také vyhaslé sopky v okolí Chebu. Jenže nedaleko Františkových Lázní, u obce Nový Drahov, leží místo, které se od okolní krajiny dost výrazně liší. Jmenuje se Soos. A pokud člověk neví, co ho čeká, může být docela překvapený. Místo běžné louky nebo lesa se před ním objeví rozsáhlé mokřady, podivně zbarvená půda, minerální usazeniny a bahnitá jezírka, ve kterých se občas objeví bublina. Někde je povrch světlý, skoro bělavý, jinde rezavě hnědý. A mezi tím vším rostou rostliny, kterým zdejší neobvyklé podmínky zjevně nijak zvlášť nevadí.
Není to ale tak, že by celá rezervace vypadala jako pustá měsíční krajina. Velkou část tvoří mokřady a porosty, které na první pohled nepůsobí nijak mimořádně. Právě tento kontrast je zajímavý. Člověk jde po dřevěném chodníku kolem zeleně a najednou se před ním otevře téměř holá plocha, která připomíná vyschlé dno nějakého dávného jezera. A vlastně to není tak daleko od pravdy. Kdysi tu bývalo jezero. Soos samozřejmě nevypadal vždycky tak jako dnes. Kdybychom se sem podívali někdy na konci poslední doby ledové, našli bychom tu mělké jezero. To se postupně zanášelo, zarůstalo rostlinami a pomalu mizelo. Odumřelé rostliny se hromadily na dně, jenže kvůli všudypřítomné vodě se nestačily pořádně rozložit. A tak tu během tisíců let vznikaly vrstvy rašeliny.
To samo o sobě není nic neobvyklého. Podobně vznikala rašeliniště i jinde. Jenže v Soosu do toho všeho ještě zasahovalo podzemí. Na povrch se dostávaly minerální vody a oxid uhličitý, což zdejší prostředí dost výrazně ovlivňovalo. Vedle rašelinišť tak vznikala slatiniště a místa, kde se postupně hromadily různé minerální usazeniny. A pak je tu ještě křemelina. A možná nejzajímavější je, že za jejím vznikem stojí organismy tak malé, že bychom je pouhým okem vůbec neviděli. V dávném jezeře totiž žily rozsivky, drobné řasy s pevnými schránkami z oxidu křemičitého. Když odumřely, jejich schránky klesly ke dnu. A další a další. Dělo se to po tisíce let, až se z těchto nepatrných zbytků vytvořily poměrně mocné vrstvy křemeliny. Člověk by přitom na první pohled řekl, že jde o nějakou světlou hlínu nebo prach. Těžko by ho napadlo, že má před sebou pozůstatky obrovského množství mikroskopických řas, které tu žily před tisíci lety. Křemelina se zde v minulosti také těžila. Dnes už má ovšem mnohem větší význam samotná přírodní lokalita, která byla v roce 1964 vyhlášena chráněným územím.
Největší pozornost návštěvníků asi přitahují mofety. Vypadají trochu jako miniaturní bahenní sopky. Na povrchu se nachází malý otvor nebo prohlubeň, ze které uniká plyn. Pokud je místo zaplavené vodou či řídkým bahnem, objevují se bubliny. Někdy pomalu, jedna za druhou. Jindy je vývěr výraznější a hladina se neustále pohybuje. Člověk by skoro čekal, že je pod tím vším něco pořádně horkého. Jenže není. Mofety nejsou klasické sopečné vývěry a nevystupuje z nich láva. Nejde ani o vroucí bahno. To, co způsobuje bublání, je především oxid uhličitý pronikající z podzemí. Plyn si hledá cestu puklinami a dalšími propustnými místy v horninách. Když narazí na vodu nebo bahno, začne jimi probublávat. A protože se to může opakovat po velmi dlouhou dobu, vznikají kolem některých vývěrů drobné prohlubně nebo útvary připomínající krátery. Není to tedy bahno, které by se vařilo vysokou teplotou. Jen jím prostě prochází plyn.
Ostatně něco podobného známe z obyčejné sklenice perlivé vody. Samozřejmě s tím rozdílem, že v Soosu se oxid uhličitý nedostal do vody v továrně, ale přichází z přírodního podzemního systému. A právě jeho původ je možná ještě zajímavější než samotné bublání. Západní Čechy jsou totiž z geologického hlediska trochu neklidná oblast. Ne že by tu hrozily výbuchy sopek nebo něco podobného. Ale zemská kůra je zde protkána zlomy a některé procesy, které souvisejí s dávnou sopečnou činností, stále pokračují. Právě proto se v této části republiky vyskytuje tolik minerálních pramenů a vývěrů oxidu uhličitého. Část zdejšího plynu má hlubinný původ a souvisí s procesy v zemském plášti. Odtud se může dostávat vzhůru podél zlomových struktur. Cestou se mísí s dalšími plyny a nakonec proniká až k povrchu.
A nemusí jít jen o Soos. Podobné vývěry najdeme také na dalších místech Chebska. Celá oblast je navíc známá výskytem zemětřesných rojů. Jde o série menších otřesů, které mohou trvat několik dní, týdnů, někdy i déle. Na rozdíl od běžného zemětřesení při nich nemusí být jeden výrazný hlavní otřes následovaný slabšími dotřesy. Vědci zde proto sledují nejen zemětřesení, ale také plyny unikající z podzemí. Jejich složení totiž může napovědět něco o procesech, které se odehrávají hluboko pod našima nohama. To ovšem neznamená, že každá bublina v Soosu ohlašuje zemětřesení. Tak jednoduché to není. Mofety jsou dlouhodobým přírodním jevem a samotné bublání rozhodně nepředstavuje spolehlivou předpověď otřesů.
Vedle mofet patří k nejznámějším místům rezervace Císařský pramen. Jeho voda má teplotu přibližně 17 °C. To se možná nezdá mnoho, ale na poměry Chebské pánve jde o mimořádně teplý minerální pramen. Rozhodně si ovšem nepředstavujme horký pramen, jaké známe třeba z Islandu. Voda je silně ovlivněna minerálními látkami, které získává při průchodu podzemím. Obsahuje mimo jiné sloučeniny železa a další rozpuštěné látky, jež jí dodávají charakteristické vlastnosti. A právě minerály se podílejí také na neobvyklém vzhledu zdejší krajiny. Když voda vystoupí k povrchu a část se jí odpaří, zůstávají po ní minerální soli. Ty mohou vytvářet světlé povlaky a krystalky. Jinde se zase projevují sloučeniny železa, které barví povrch do rezavých odstínů. Výsledek je pak docela zvláštní. Na několika metrech čtverečních se mohou střídat barvy, které bychom čekali spíš někde v sopečné oblasti.A to všechno bez jediného proudu lávy.
Oxid uhličitý je běžnou součástí atmosféry. Sami ho vydechujeme a rostliny ho potřebují k fotosyntéze. Ve vysokých koncentracích ale může být nebezpečný. Je těžší než vzduch, takže se za určitých podmínek může hromadit v prohlubních, jeskyních nebo špatně větraných prostorách. Pokud vytlačí dostatek kyslíku, hrozí člověku bezvědomí a v krajním případě i smrt. U přírodních vývěrů proto není dobrý nápad strkat hlavu těsně nad otvor a zkoušet, co z něj uniká. V Soosu se návštěvníci pohybují po vyznačené naučné stezce, odkud mohou mofety bezpečně pozorovat. Není důvod se zdejších vývěrů při běžné návštěvě obávat, ale opouštět chodník se nemá. A to nejen kvůli vlastní bezpečnosti. Zdejší povrch je totiž na některých místech velmi citlivý. Stačí několik neopatrných kroků a člověk může poškodit útvary, které vznikaly dlouhá léta.
Mofety
Při pohledu na některé části Soosu by člověka asi ani nenapadlo, že tu může žít něco zajímavého. Půda je místy plná minerálních solí, jinde je zase tak podmáčená, že by se tam člověk bez problémů zabořil. A některá místa během roku střídavě vysychají a znovu se zaplavují. Pro většinu rostlin to zrovna příjemné podmínky nejsou. Jenže jsou i takové, kterým to vyhovuje. V Soosu rostou například slanomilné rostliny, které si dokážou poradit s vyšším obsahem solí v půdě. To je samo o sobě docela zajímavé, protože podobné druhy si člověk spojuje spíš s mořským pobřežím než s krajinou u Františkových Lázní. A rozhodně tu nejde jen o rostliny. V mokřadech žijí obojživelníci, například rosnička zelená, a vhodné podmínky tu nachází také řada ptáků a hmyzu. Za zmínku stojí především hnědásek chrastavcový. Tenhle vzácný motýl je dokonce jedním z důvodů, proč je zdejší příroda tak přísně chráněná.
Zvláštní je i to, jak rychle se tu krajina mění. Na jednom místě vidíte téměř holou zem pokrytou světlými nebo rezavými usazeninami, o pár desítek metrů dál už rostou rákosiny a rozprostírají se mokré louky. A zatímco jedna část připomíná krajinu, kde snad ani nemůže nic pořádně růst, hned vedle je docela živo. A obojí spolu úzce souvisí.
Byla by chyba představovat si Soos jako krajinu, které se člověk nikdy nedotkl. Právě naopak. V minulosti se zde těžila rašelina i křemelina. Rašelina nacházela využití především v lázeňství, zatímco křemelina sloužila k různým průmyslovým účelům. Do zdejší těžby se zapojila také firma podnikatele Heinricha Mattoniho. Těžba výrazně ovlivnila podobu území. Některé dnes nápadné plochy byly odkryty právě lidskou činností. Teprve po ukončení těžby začala příroda část narušených míst znovu osidlovat. V roce 1964 bylo území vyhlášeno národní přírodní rezervací. Dnes zabírá přibližně 268 hektarů, návštěvníkům je ale zpřístupněna jen malá část. Naučná stezka měří zhruba 1,2 kilometru a vede po dřevěných chodnících. Díky nim se lidé dostanou do blízkosti mofet a minerálních usazenin, aniž by museli vstupovat přímo na citlivý povrch.
A možná je dobře, že se nedá chodit úplně všude. Některá místa si zaslouží zůstat stranou turistického ruchu. Soos není místo, kde by se člověk musel bát, že mu pod nohama vybuchne sopka. Přesto připomíná něco, na co při běžné procházce přírodou snadno zapomínáme. Pod jejím povrchem proudí voda, pohybují se plyny a v hlubších vrstvách probíhají procesy, které většinou vůbec nevnímáme.
Zdroje:
https://chebsky.denik.cz/zpravy-region/rezervace-soos-tak-trochu-praveka-krajina/
http://www.naturabohemica.cz/soos/
https://www.kamennevrchy.cz/pamatky-a-zajimavosti/narodni-prirodni-rezervace-soos/
https://toulave-slapoty.cz/cesky-yellowstone-to-je-prirodni-rezervace-soos/
https://www.pesvbatohu.cz/blog/rezervace-soos
https://www.lideazeme.cz/clanek/lideazeme-cz-cesko-severozapad/81964/soos-u-frantiskovych-lazni-unikatni-prirodni-rezervace-kterou-jinde-v-evrope-nenajdete.html
https://www.autovylet.cz/narodni-prirodni-rezervace-soos/
