V roce 1970 se vydali prozkoumat Amatérskou jeskyni. Bouřka ale dva muže uvěznila pod zemí

Koncem srpna 1970 se Milan Šlechta a Marko Zahradníček vydali do Amatérské jeskyně v Moravském krasu. Chtěli tam strávit tři dny, pokračovat v průzkumu a zmapovat další chodby. Nebyli tam poprvé, prostředí znali a na výpravu se také náležitě vybavili. Navíc bylo pěkné počasí, takže se nezdálo, že by jim mělo něco překazit plány. Jenže ještě téhož dne přišla prudká bouřka a do podzemí se začala valit voda. Chodby, kterými se měli vracet, byly najednou neprůchodné. Na pomoc jim vyrazily stovky lidí, ale oba jeskyňáři nakonec v podzemí zahynuli.

Do Moravského krasu se jezdí hlavně kvůli Macoše a Punkevním jeskyním. To jsou ostatně místa, která zná skoro každý, i když tam třeba nikdy nebyl. Jenže pod zemí je toho mnohem víc. Spousta chodeb není veřejnosti přístupná a některé se podařilo objevit až v minulém století. Člověk by možná čekal, že tak známá oblast už musí být dávno prozkoumaná, ale ono to tak úplně není. Třeba Amatérskou jeskyni se dlouho nedařilo najít, přestože jeskyňáři tušili, že někde musí být. Věděli totiž, že Bílá voda a Sloupský potok mizí pod zemí a jejich vody se pak objevují v Punkvě, o několik kilometrů dál. Jenže co je mezi tím? To nikdo pořádně nevěděl. Mohly tam být úzké chodby, větší jeskynní prostory, zatopené úseky, zkrátka cokoliv. A hlavně nebylo jasné, kudy se tam dostat. Jeskyňáři proto roky hledali nějaký průchod, kterým by se do toho neznámého podzemí mohli podívat.

Najít cestu dovnitř se pokoušelo několik generací jeskyňářů. A nebyla to zrovna příjemná práce. Často celé hodiny odklízeli kamení a hlínu z úzkých puklin, kterými se sotva protáhl člověk. Někdy se podařilo postoupit o pár metrů, jindy se po několika dnech ukázalo, že chodba nikam nevede. Navíc se pracovalo v chladu, vlhku a blátě. Kdo někdy lezl do nějaké menší jeskyně mimo upravené turistické trasy, asi si dovede představit, jak nepohodlné to mohlo být. Tady se ovšem podobné práce opakovaly celé roky. V lednu 1969 se konečně podařilo proniknout přes Cigánský závrt do rozsáhlých podzemních prostor. Jeskyňáři objevili mimo jiné Dóm objevitelů, který je přibližně sto metrů dlouhý, třicet metrů široký a pětatřicet metrů vysoký. Pro představu, výškou odpovídá zhruba jedenáctipatrovému domu. A takový prostor se skrýval pod zemí, aniž by o něm lidé na povrchu měli tušení.

Objev byl o to významnější, že se podařilo dostat také k podzemnímu toku Bílé vody. Jeskyňáři tak konečně našli část systému, po kterém dlouhá léta pátrali. Jenže prozkoumaných bylo zatím jen několik úseků a chodby pokračovaly dál. Nikdo pořádně nevěděl, jak rozsáhlé podzemí se jim vlastně podařilo otevřít. A tak se pochopitelně začalo s dalším průzkumem. Ještě během léta se podařilo překonat zatopený úsek na konci Povodňové chodby. Za ním pokračovalo další podzemí, později označené jako Nová Amatérská jeskyně. Zatím se ovšem podařilo prohlédnout jen část. Na podrobnější průzkum a mapování si jeskyňáři museli počkat. A právě při jedné z těchto dalších výprav se stalo neštěstí.

Milan Šlechta patřil k lidem, kteří se na objevení Amatérské jeskyně přímo podíleli. Bylo mu teprve 25 let, ale zkušeností měl dost. Mezi ostatními jeskyňáři mu říkali Fetan a průzkumu Moravského krasu věnoval značnou část volného času. S jeho rodinou se však jedna jeskynní tragédie pojila. V září 1965 zahynul při průzkumu nedaleké jeskyně 13C Milanův bratr Jiří. Pomáhal tam při potápěčském průzkumu zatopené chodby. Když se potápěč vrátil, našel ho mrtvého ve vodě. Přesné okolnosti jeho smrti se nepodařilo objasnit. Milan přesto v průzkumu pokračoval. A nejen on. Tehdejší skupina jeskyňářů se po této tragédii pustila do hledání jiné cesty k podzemní Bílé vodě, což nakonec vedlo právě k objevu Amatérské jeskyně.

Na konec srpna 1970 byla naplánována další výprava. Šlechta, Marko Zahradníček a původně ještě dva jejich kolegové chtěli strávit tři dny za Povodňovým sifonem. Potřebovali zaměřit a prozkoumat prostory, které se podařilo objevit předchozího roku. Dva další účastníci se ale kvůli pracovním povinnostem nakonec omluvili. Šlechta se Zahradníčkem se rozhodli pokračovat sami. U vstupu do jeskyně zůstal Jan Kovář, přezdívaný Trpaslík, který měl zajišťovat telefonické spojení s podzemím. Tahle okolnost se později ukázala jako nesmírně důležitá. Díky telefonu totiž víme poměrně přesně, jak se situace během osudného dne vyvíjela.

V sobotu 29. srpna bylo ráno hezky. Podle vzpomínek jednoho z jeskyňářů předpověď dokonce slibovala slunečné počasí po celý den. Oba muži sestupovali s poměrně velkým množstvím vybavení. Nesli spacáky, jídlo, měřicí přístroje, potápěčskou výstroj i lahve se stlačeným vzduchem. Postupovali proto pomalu. Cestou několikrát telefonovali Kovářovi, který čekal na povrchu. Kolem desáté hodiny se zastavili u přístroje zaznamenávajícího výšku vodní hladiny a vyměnili záznamový papír. Počasí bylo stále dobré, takže pokračovali dál. V poledne už byli u Povodňového sifonu. Kovář jim tehdy oznámil, že se začíná zatahovat a možná bude pršet. Šlechta ale nepředpokládal, že by nějaká přeháňka mohla způsobit větší problémy. Domluvili se tedy, že budou pokračovat a znovu se ozvou za sifonem.

Jenže během následujících hodin se nad Moravským krasem strhla mimořádně silná bouřka s krupobitím. Voda se valila do závrtů a ponorů, které ji odváděly do podzemí. Cigánský závrt se začal plnit vodou, v okolí Punkevních jeskyní proudila voda dokonce po silnici a odnášela zaparkovaná auta. Podle dobových vzpomínek šlo o jednu z největších povodní, jaké zde lidé za několik desetiletí zažili. Kovář se mezitím pokoušel oba muže varovat. Telefon ale dlouho nikdo nezvedal. Spojení se podařilo obnovit přibližně ve dvě hodiny odpoledne. Kovář jim okamžitě nařídil, aby se vrátili. Šlechta mu však oznámil, že už je pozdě. Proud vody v Povodňové chodbě byl natolik silný, že se tudy nedalo projít.

V půl šesté spolu ještě mluvili. Kovář jim sdělil, že před Novou Rasovnou vzniklo obrovské jezero, protože podzemní ponor nestačil všechnu vodu pojmout. Jeskyňáři mu řekli, že pokud hladina vystoupá ještě asi o dva a půl metru, dostanou se do bezprostředního ohrožení života. Požádali také, aby se pokusil sehnat potápěče. Další telefonát si domluvili na půl osmou večer. Ten už se neuskutečnil. Záchranáři věřili, že oba muži někde čekají. Kovář se mezitím snažil sehnat pomoc, jenže s vodou, která zaplavila přístupové chodby, se toho zpočátku moc dělat nedalo. V neděli se u jeskyně začali scházet další jeskyňáři, sledovali, jak rychle voda opadává, a přemýšleli, kudy by se k oběma mužům mohli dostat. Větší záchranná akce se rozběhla až v pondělí. Přijeli hasiči, vojáci, báňští záchranáři, potápěči a pomáhali i dobrovolníci. Podle jednoho z dobových svědectví se do celé akce nakonec zapojilo kolem 700 lidí, což už bylo na tehdejší poměry opravdu hodně.

Pořád se přitom doufalo, že jsou Šlechta se Zahradníčkem naživu. Jeskyňáři věděli, že za zatopeným sifonem je vysoký skalní komín, kam by se oba mohli před vodou schovat. A protože měli s sebou zásoby na několik dní, existovala šance, že tam někde čekají, až voda opadne a někdo se k nim dostane. Samozřejmě nikdo nevěděl, jestli se jim do takového místa skutečně podařilo dostat. Ale dokud nebylo jasné, co se s nimi stalo, mělo smysl pokračovat. Nejdřív bylo potřeba nějak snížit hladinu vody. Vojáci proto postavili provizorní hráz a hasiči se pustili do odčerpávání. Natáhli dlouhé hadice, kterými odváděli vodu jinam, aby jí do jeskyně přitékalo co nejméně. Práce to musela být dost vyčerpávající, zvlášť když nikdo netušil, jak dlouho ještě potrvá, než budou chodby znovu průchodné. A někde za nimi možná pořád čekali dva lidé, kterým postupně docházel čas.

Zkoušeli také poněkud neobvyklý způsob komunikace. Do podzemního toku vypouštěli plastové lahve s dopisem, barvivem a rozsvícenou baterkou. Doufali, že některou z nich uvěznění jeskyňáři zachytí, přečtou si zprávu a vypustí barvivo do vody. Záchranáři by pak mohli sledovat, zda se zbarvená voda objeví na výtoku Punkvy. Žádná taková zpráva ale nepřišla. Na místě mezitím čekaly také rodiny pohřešovaných. Milanova manželka Marta s dětmi, Markův otec a další příbuzní. Všichni pochopitelně doufali, že se oba muži někde v bezpečí dočkají pomoci. V úterý večer už hladina poklesla natolik, že se potápěči mohli pokusit proniknout dál. Ani tehdy to ale nebylo jednoduché. Povodeň přemístila obrovské množství štěrku a některé průchody zanesla. Potápěči museli část překážek odstraňovat přímo pod vodou, kde navíc kvůli zákalu téměř nic neviděli.

Nakonec se jim podařilo dostat za sifon. Našli tam jednu ze Šlechtových lahví se vzduchem a přetrženou telefonní linku. Po obou mužích ale stále nebylo ani stopy. Ve středu 2. září se do podzemí vydala další záchranná skupina. Tentokrát už byl postup o něco snazší, protože předchozí potápěči připravili vodicí šňůru a překonali nejhorší překážky. Záchranáři pokračovali přibližně osmdesát metrů za místo, kam se předchozí skupina dostala. Tam oba muže našli. Leželi v nízké chodbě a byli spojeni lanem. Jeden z nich se nacházel v přibližně dvoumetrovém skalním komíně, kde zůstal zachycený za přilbu. Druhý ležel pod ním.

Když záchranáři oba muže našli, bylo podle polohy jejich těl zřejmé, že se nejspíš pokoušeli dostat před vodou někam výš. Zřejmě doufali, že tam voda nedosáhne. Jenže jak přesně jejich poslední chvíle vypadaly, se už nikdo nedozví. Mohli se nějakou dobu držet nad hladinou, ale také je mohla voda dostihnout velmi rychle. Při pozdějším lékařském vyšetření se zjistilo, že Šlechta i Zahradníček zemřeli už v sobotu 29. srpna. To znamená, že když se k nim záchranáři několik následujících dní pokoušeli dostat, oba už byli po smrti. Nikdo to ale tehdy netušil. Pořád se počítalo s možností, že někde přečkávají povodeň a čekají na pomoc.

Ani vyproštění těl nebylo jednoduché. Z jeskyně se je podařilo dostat až v pátek 4. září ráno, téměř šest dní po neštěstí. Kolem záchranné akce navíc panovaly dost napjaté vztahy. Někteří jeskyňáři později kritizovali její organizaci a vadilo jim také, že se při hodnocení celé události poněkud zapomnělo na dobrovolníky. Právě ti přitom pomáhali od samého začátku, často v dost náročných podmínkách. A mnozí z nich oba mrtvé osobně znali. Pro rodiny obou mužů už ale samozřejmě nic z toho nemohlo změnit výsledek. Milan Šlechta zemřel ve stejné oblasti Moravského krasu, kde o pět let dříve přišel o život jeho bratr Jiří.

Po tragédii se změnilo i to, kdo vlastně směl Amatérskou jeskyni dál zkoumat. A původní objevitelé z toho asi velkou radost neměli. Roky tam chodili, kopali v závalech, protahovali se úzkými chodbami a nakonec se jim podařilo objevit obrovské podzemní prostory. Jenže po smrti Šlechty a Zahradníčka se přístup do jeskyně výrazně omezil a výzkum převzaly odborné instituce. Ti, kteří se o její objevení zasloužili, tak najednou nemohli ve své práci pokračovat. Mezitím se alespoň podařilo vyřešit jeden z největších problémů, a to samotný vstup do jeskyně. V roce 1973 byla z Pustého žlebu vyražena asi 67 metrů dlouhá štola, kterou se dalo dostat do Nové Amatérské jeskyně bez překonávání Povodňového sifonu. Právě ten se při povodni v roce 1970 stal pro oba jeskyňáře nepřekonatelnou překážkou. Nový vstup tedy dával smysl, i když samozřejmě neznamenal, že by se člověk už nemusel bát náhlého přívalu vody.

Původní objevitelé si ale na návrat museli počkat až do roku 1992. To už od tragédie uplynulo více než dvacet let. Někteří z nich se tak mohli znovu vydat do chodeb, které kdysi sami pomáhali objevovat. A práce tam bylo pořád dost. Postupně přibývaly další kilometry prozkoumaných prostor a ukazovalo se, že ani po tolika letech není Amatérská jeskyně zdaleka celá poznaná.

Dnes Amatérská jeskyně tvoří součást nejdelšího známého jeskynního systému České republiky. Jeho délka už přesahuje 40 kilometrů a další prostory se stále objevují. Pro představu, to je vzdálenost, kterou by člověk na povrchu ušel za celý den. Tady se ovšem bavíme o podzemních chodbách, kde se někdy musí lézt po čtyřech, překonávat propasti nebo se potápět v zatopených úsecích. Běžným turistům Amatérská jeskyně přístupná není. Její průzkum pokračuje za přísných podmínek a s vybavením, o jakém se jeskyňářům v šedesátých letech mohlo jen zdát. Přesto ani dnes není možné všechna nebezpečí odstranit. Zvlášť voda zůstává v krasovém podzemí velkým problémem. Většina lidí si asi dokáže představit, jak nebezpečné je dostat se při povodni do rozvodněné řeky. Jenže v jeskyni je situace ještě horší. Není kam vystoupit na břeh, často není možné se ani otočit a někdy existuje pouze jedna jediná cesta zpátky.

V případě Šlechty a Zahradníčka přitom nešlo o žádnou nezkušenost nebo lehkomyslný výlet. Oba byli součástí skupiny, která dokázala během několika let objevit mimořádně rozsáhlé podzemí. Milan Šlechta navíc patřil přímo k jeho objevitelům. Je docela smutné, že jeskyně, které věnoval tolik práce, se nakonec stala místem jeho smrti.

Zdroje:

https://www.idnes.cz/brno/zpravy/amaterska-jeskyne-moravsky-kras-blanensko-speleologove-smrt-vyroci.A200828_142532_brno-zpravy_vh

https://www.denik.cz/regiony/utopeni-jeskynari-50-let-tragedie-amaterska-jeskyne/

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/regiony/amaterska-jeskyne-nejdelsi-jeskynni-system-v-zemi-324619

https://www.expres.cz/zpravy/thajsko-jeskyne-morava.A180712_171100_dx-zpravy_stes

https://blanensky.denik.cz/zpravy-region/pred-ctyriceti-lety-zahynuli-v-podzemi-dva-muzi/

https://brno.rozhlas.cz/nejdelsi-jeskynni-system-najdete-v-narodni-prirodni-rezervaci-vyvery-punkvy-v-9452485

https://cs.wikipedia.org/wiki/Amat%C3%A9rsk%C3%A1_jeskyn%C4%9B