Článek
Když se řekne divoký pes, většina lidí si asi představí vlka, případně psa hyenovitého z afrických savan. V Asii ale žije ještě jedna psovitá šelma, o které se příliš nemluví. Jmenuje se dhoul a na první pohled připomíná spíš nějakou přerostlou lišku. Má rezavou srst, huňatý ocas a docela nevinný výraz. Jenže když se několik takových zvířat vydá společně na lov, dokážou si poradit i s jelenem, který váží desetkrát tolik co jeden z nich. A někdy se dostanou do křížku dokonce s tygrem.
Dhoul (Cuon alpinus)
Tak trochu pes, tak trochu liška. Dhoul není nijak zvlášť velký. Většina dospělých jedinců váží nějakých 12 až 20 kilogramů, větší samci mohou mít i přes dvacet. V kohoutku měří přibližně půl metru, takže velikostí odpovídá zhruba středně velkému domácímu psovi. Kdyby se objevil někde na kraji českého lesa, člověk by si ho možná na chvíli spletl s liškou. Zvlášť kvůli jeho rezavé srsti. Jenže liška má špičatější čenich a jinak tvarované uši. Dhoul má hlavu kratší, uši zaoblené a také trochu jiné proporce těla. Jeho ocas je poměrně dlouhý a huňatý, často s tmavou špičkou. Srst se může podle oblasti lišit. Někteří dhoulové jsou výrazně rezaví, jiní mají zbarvení spíše dohněda. Zvířata ze severnějších oblastí mívají také hustší zimní srst.
Ačkoliv se mu říká asijský divoký pes, s domácími psy nemá nic společného v tom smyslu, že by šlo o nějaké zdivočelé plemeno. Dhoul je samostatný druh a zároveň jediný dnes žijící zástupce rodu Cuon. Má dokonce trochu jiný chrup než ostatní psovité šelmy. V dolní čelisti mu na každé straně chybí jedna stolička, kterou vlci a domácí psi mají. Jeho zuby jsou přizpůsobené především ke zpracování masa. Dříve se dhoulové vyskytovali na ohromném území. Žili v různých částech Asie, od horských oblastí přes indické lesy až po tropické pralesy jihovýchodní Asie. Dnes už je to horší. Z mnoha míst zmizeli úplně a jinde přežívají jen malé skupiny.
Dhoulové jsou společenská zvířata. Žijí ve smečkách, které mohou mít pět nebo šest členů, ale také patnáct, dvacet a někdy i více. Velikost skupiny závisí hlavně na tom, kolik je v okolí potravy. Ve smečce se toho děje docela hodně. Psi spolu odpočívají, hrají si, vzájemně se čistí a samozřejmě také občas soupeří. Nejde o žádnou dokonale harmonickou rodinu, kde by se nikdy nikdo nepohádal. Jenže spolupráce je pro ně důležitá a podle pozorování bývají vzájemné konflikty méně časté, než bychom možná čekali.
Zajímavé je, jak spolu komunikují. Kdo by čekal klasické psí štěkání nebo vlčí vytí, mohl by být překvapený. Dhoulové totiž vydávají mimo jiné zvláštní vysoké pískavé zvuky. Právě kvůli nim se jim někdy anglicky říká whistling dogs, tedy pískající psi. Pískání jim pomáhá udržovat kontakt, když se jednotliví členové smečky rozptýlí v hustém porostu. Což se při lovu stává docela běžně. Jeden pes se rozběhne za kořistí, další se vydá jiným směrem a za chvíli na sebe přes stromy nevidí. Samozřejmě umějí také vrčet, kňučet nebo vydávat krátké štěkavé zvuky. Jejich hlasový repertoár je poměrně pestrý.
Mimochodem, dhoulové nejsou jedinými psovitými šelmami, které mají neobvyklé hlasové projevy. Africký pes hyenovitý například vydává celou řadu pískavých a cvrlikavých zvuků. Oba druhy přitom žijí ve smečkách a při lovu spolupracují, ačkoliv nejsou nijak zvlášť blízce příbuzné. Na jelena si troufnou, i když váží desetkrát tolik. Jeden dhoul by velkého jelena nejspíš neulovil. Jenže tihle psi na lov vyrážejí společně, a to už je něco jiného. V indických lesích patří mezi jejich hlavní kořist například axisové a sambaři. Právě sambar je pořádný kus zvířete. Dospělý samec může vážit několik set kilogramů, má silné nohy a dokáže se bránit. Pro dvacetikilového psa by byl sám o sobě příliš nebezpečný.
Smečka ale může kořist pronásledovat, obklopovat a postupně vyčerpávat. Dhoulové jsou dobří běžci a dokážou se pohybovat i v hustém lese, kde by člověk sotva prošel. Někdy se několik psů pustí za jelenem přímo, zatímco další se k němu snaží dostat z boku. Není to ovšem žádná dokonale secvičená vojenská jednotka. Při lovu se situace rychle mění a psi na ni reagují podle toho, co právě dělá kořist. A ne každý pokus samozřejmě skončí úspěchem.
Když se ale lov podaří, dhoulové dokážou ulovené zvíře velmi rychle zkonzumovat. Jejich způsob krmení přitom může působit dost brutálně. Někdy začínají kořist požírat ještě ve chvíli, kdy je naživu. To není nic příjemného na sledování, ale podobné chování se objevuje i u jiných smečkových šelem. V přírodě zkrátka neexistuje pravidlo, že predátor musí kořist nejprve rychle usmrtit a teprve potom začít jíst. Co je ale na dhoulech zajímavé, je jejich chování po lovu. Mláďata často dostávají přednost a dospělí jim mohou přinášet potravu v žaludku. Po návratu ji jednoduše vyvrhnou, takže malí psi nemusí čekat, až budou dost velcí na to, aby se mohli účastnit lovu.
Dhoulové se v některých oblastech Indie potkávají s tygry. A to je docela zajímavá situace. Na jedné straně dvacetikilový pes, na druhé obrovská kočkovitá šelma, která může vážit desetkrát tolik. Samotný dhoul by proti tygrovi neměl prakticky žádnou šanci. Jenže smečka už představuje protivníka, kterého ani tygr nemusí chtít řešit. Existují pozorování, kdy skupina dhoulů tygra pronásledovala, obtěžovala a nakonec ho přiměla k ústupu. Psi se přitom snaží využívat početní převahu a útočit z různých stran. Jenže z toho vznikla i řada přehnaných historek. Někdy se například tvrdí, že dhoulové běžně zabíjejí tygry. Tak to samozřejmě není. Tygr je pro ně velmi nebezpečný a sám může dhoula při vzájemném střetu ulovit nebo zabít. Většinou je proto pro obě strany lepší, když se jedna druhé vyhne.
Podobně to funguje s levharty. Ti se mohou před dotírající smečkou schovat na strom. Dhoulové sice dokážou dobře běhat a skákat, ale šplhání jim příliš nejde. Levhart tak má možnost uniknout někam, kam se za ním psi nedostanou. V indických národních parcích přitom mohou všechny tři druhy žít na stejném území. Tygr, levhart a dhoul. Každý loví trochu jiným způsobem, ale jejich kořist se často překrývá. A občas si navzájem pěkně komplikují život.
Dhoulové mívají poměrně početné vrhy. Samice je březí zhruba dva měsíce a potom porodí obvykle šest až osm štěňat. Někdy jich ale může být i více. Pro porod si hledá chráněné místo, například noru nebo skalní dutinu. Občas využívají dhoulové také opuštěná doupata jiných zvířat. Některé nory mohou mít několik vchodů a tvořit docela rozsáhlý systém. Mláďata jsou zpočátku bezbranná. Teprve postupně začínají vylézat ven a poznávat okolí. A jakmile trochu povyrostou, začnou se chovat podobně jako štěňata domácích psů. Honí se, přetahují, koušou do sebe a zkoušejí, co si mohou dovolit. Zajímavé je, že se o ně nestarají pouze rodiče. Ostatní členové smečky mohou mláďata hlídat a především jim nosí potravu. Dospělí psi se vracejí z lovu a vyvrhují jim část masa, které předtím pozřeli.
Smečka při lovu sambara
To je pro mláďata velká výhoda. Nemusejí se spoléhat jen na matku a mají větší šanci přežít, i když se některý z dospělých členů smečky zrovna nemůže o jejich krmení postarat. Starší sourozenci mohou ve skupině zůstávat a pomáhat s výchovou dalších vrhů. Teprve později se někteří osamostatní. A právě v tom je jedna z potíží, kterým dnes dhoulové čelí. Najít nové území a založit vlastní smečku je stále obtížnější. Lesů ubývá a mezi těmi zbývajícími často vedou silnice nebo se rozprostírá zemědělská krajina. Lidé je dlouho hubili jako škodnou. Dnes to s nimi nevypadá zrovna dobře. Z velké části Asie, kde dřív žili, už zmizeli a ani tam, kde se ještě vyskytují, jich většinou není mnoho.
Kolik jich zbývá celkem, se dá jen odhadovat. Nejčastěji se uvádí nějakých 4 500 až 10 500 zvířat. To je ovšem i s mláďaty. Dospělých dhoulů schopných rozmnožování může být jen 950 až 2 200, což už je zatraceně málo. Navíc nežijí všichni pohromadě, ale v různých, často dost vzdálených oblastech. A některé z těchto skupin jsou tak malé, že jejich další přežití vůbec není jisté. Dhoul proto figuruje na Červeném seznamu IUCN jako ohrožený druh. A jejich úbytek má několik příčin. Jednou z nich je samozřejmě ničení přirozeného prostředí. V Asii během posledních desetiletí zmizely obrovské plochy lesů. Na jejich místě vznikla pole, plantáže, silnice nebo lidská sídla. Dhoulové tak přišli o značnou část svého původního domova.
Jenže problém není pouze v tom, že nemají kde žít. V některých oblastech jim také ubývá potrava. Lidé loví jeleny a další kopytníky, takže šelmy potom nemají dostatek přirozené kořisti. Někdy se proto dostávají do blízkosti vesnic a napadají domácí zvířata. A tam už je zaděláno na problém. Pro člověka, kterému psi zabijí kozu nebo jiné hospodářské zvíře, je pochopitelně těžké dívat se na ně jako na vzácný a ohrožený druh. Dhoulové tak byli v minulosti často pronásledováni. Lidé je stříleli, trávili nebo chytali do pastí. V některých zemích se jejich hubení dokonce podporovalo. Další nebezpečí představují nemoci přenášené domácími psy. Především vzteklina a psinka mohou být pro divoké populace velmi nebezpečné. Pokud se infekce dostane do malé izolované skupiny, může způsobit značné ztráty. A protože jsou jednotlivé populace často oddělené, nemusí se po takové události už vůbec vzpamatovat. Dhoulové dnes žijí například v indických národních parcích Bandipur, Nagarhole nebo Kanha.
Dhoulové nejsou zdaleka tak známí jako tygři, sloni nebo nosorožci. Většina lidí o nich nikdy neslyšela, takže ani jejich ochrana nepřitahuje tolik pozornosti. Což je docela škoda. V asijských lesích totiž žije jen málo šelem s tak zajímavým společenským životem.
Zdroje:
https://www.stoplusjednicka.cz/divoky-pes-dhoul-rudy-dabel-indicke-dzungle
https://www.dholes.org/habitat-and-range.html
https://www.nationalgeographic.com/animals/mammals/facts/dholes
https://study.com/academy/lesson/dhole-characteristics-habitat-facts.html
https://agris.fao.org/search/en/providers/122535/records/65df2d266eef00c2cea20107
https://www.inaturalist.org/cs/taxa/42101-Cuon-alpinus
