Článek
Existují zločiny, které děsí svou brutalitou. A pak jsou případy, které člověka znepokojí především tím, že jim téměř nelze uvěřit. Takový je i příběh Jeana-Clauda Romanda, Francouze, který téměř dvě desetiletí přesvědčoval své okolí, že je uznávaným lékařem a výzkumníkem. Ve skutečnosti nikdy medicínu nedostudoval, neměl zaměstnání a celý svůj dospělý život vystavěl na obrovské lži.
Mladík, který chtěl být lékařem
Jean-Claude Romand se narodil v roce 1954 ve francouzském městečku Lons-le-Saunier v oblasti Jura. Jeho otec byl lesní technik a matka se starala o domácnost. Okolí ho popisovalo jako tichého, slušného a spíše uzavřeného mladíka. Měl dobré známky a rodina věřila, že má před sebou úspěšnou budoucnost. Právě touha po uznání a strach ze selhání se ale později staly základem života postaveného na lži.
Po střední škole nastoupil na lékařskou fakultu Univerzity v Lyonu. Medicína byla prestižní obor a pro Romanda představovala cestu k respektovanému postavení. Chtěl se stát lékařem, podobně jako mnoho dalších mladých lidí, kteří tehdy usilovali o stabilní a váženou profesi. Na univerzitě se seznámil také se svou budoucí manželkou Florence a společně začali budovat život, který zvenčí vypadal jako splněný sen. Pak ale přišel okamžik, který rozhodl o dalším osudu.
Jedna neúspěšná zkouška, která změnila celý jeho život
Romand neuspěl u jedné z důležitých zkoušek. Místo aby neúspěch přiznal, zkoušku zopakoval nebo studium ukončil, udělal něco, co se později stalo základem jeho dvojího života. Do školy přestal chodit, ale nikomu o tom neřekl. Nechtěl čelit zklamání rodičů ani přiznat Florence, že jeho vysněná kariéra lékaře se rozpadla dříve, než vůbec začala. Zpočátku šlo možná jen o snahu oddálit nepříjemný rozhovor. Jenže každým dalším dnem, kdy skrýval pravdu, bylo těžší ji vyslovit. A tak pokračoval ve lži.
Lékař, který neexistoval
Rodičům, přátelům i své přítelkyni dál tvrdil, že ve studiu pokračuje. Vyprávěl jim o zkouškách, přednáškách a životě na univerzitě, i když už dávno nebyl studentem. Postupně začal vytvářet stále propracovanější příběh. Tvrdil, že medicínu dokončil, stal se lékařem a získal prestižní zaměstnání ve Světové zdravotnické organizaci v Ženevě. Lidem kolem sebe vyprávěl o výzkumech, odborných projektech a zahraničních cestách.
Jeho údajná práce ve Švýcarsku mu poskytovala dokonalé krytí. Nebyl běžným zaměstnancem v místní firmě, kde by se jeho kolegové mohli snadno ptát na podrobnosti. Tvrdil, že pracuje v mezinárodní instituci, jejíž prostředí působilo vzdáleně a nedostupně. Ve skutečnosti ale neměl žádnou kancelář, pacienty ani pracovní povinnosti. Celá jeho kariéra existovala pouze v příbězích, které vyprávěl ostatním.
Každé ráno odjížděl do neexistující práce
Po svatbě s Florence už nebylo možné jednoduše přiznat pravdu. Měl manželku, později dvě děti a život, který mu mnozí záviděli. Každé ráno proto dodržoval stejný rituál. Oblékl se, rozloučil se s rodinou a odjel z domu, jako by mířil do kanceláře WHO v Ženevě.
Ve skutečnosti často jen bezcílně projížděl okolím. Hodiny trávil v autě nebo na parkovištích. Četl lékařské časopisy, sledoval zprávy nebo chodil na procházky v lesích poblíž francouzsko-švýcarské hranice. Večer se vracel domů a pokračoval ve své roli. Dokázal tak přesvědčivě popsat život, který nikdy nežil, že jeho nejbližší neměli důvod pochybovat.
Dokonalá iluze, která trvala téměř dvě desetiletí
Romand nepůsobil jako podvodník. Byl zdvořilý, klidný a spolehlivý. Přátelé ho vnímali jako vzdělaného člověka a rodina v něm viděla úspěšného otce a manžela. Právě jeho nenápadnost mu umožnila udržet lež tak dlouho.
Postupně ale potřeboval stále více peněz, aby financoval životní styl, který ve skutečnosti nemohl zaplatit skutečným příjmem. Začal proto přesvědčovat příbuzné a známé, že díky svému postavení a kontaktům ve Švýcarsku může výhodně investovat jejich úspory.
Lidé mu svěřovali své peníze, protože věřili, že jsou v rukách úspěšného lékaře. Ve skutečnosti ale žádné investice neexistovaly. Peníze používal k udržení své vlastní iluze, k placení účtů a běžného života. Podvod, který začal jednou neúspěšnou zkouškou na univerzitě, nakonec pokračoval téměř dvacet let. A čím déle lži trvaly, tím nemožnější bylo je přiznat.
Pravda se už nedala zastavit
Na začátku roku 1993 se začal pečlivě vystavěný svět Jeana-Clauda Romanda hroutit. Téměř dvacet let dokázal udržet iluzi úspěšného lékaře. Ve skutečnosti ale každým dnem žil s vědomím, že jeho život může kdykoliv skončit.
Mezi prvními, kteří začali pochybovat, byla i jeho známá, která mu svěřila své úspory. Když po něm chtěla peníze zpět, Romand se dostal do situace, ze které už neviděl jednoduché východisko. Najednou nestačilo jen vymyslet další příběh o služební cestě nebo zpožděné platbě.
Další lidé se začali ptát na jeho práci. Někteří chtěli vědět více o jeho působení ve Světové zdravotnické organizaci, jiní si začali všímat nesrovnalostí v jeho vyprávění. Romand věděl, že jediný telefonát do Ženevy by všechno zničil. Po téměř dvaceti letech hrozilo, že se jeho největší obava stane skutečností. A protože nedokázal čelit následkům, rozhodl se pro hrůzný čin.
Během několika hodin vyvraždil vlastní rodinu
Ráno 9. ledna 1993 vstoupil Jean-Claude Romand do ložnice své manželky Florence. Žena, se kterou strávil více než deset let života, netušila, že muž vedle ní nikdy nebyl tím, za koho se vydával. Romand ji během spánku napadl a zabil. Poté obrátil svou pozornost k vlastním dětem.
Caroline bylo sedm let, Antoineovi pět. Oba věřili, že jejich otec je člověk, který je chrání a stará se o ně. Místo toho se stali oběťmi muže, který se snažil zabránit odhalení svého tajemství. Po vraždách své manželky a dětí zůstal v domě a pokračoval v běžných činnostech, jako by se nic nestalo. Podle vyšetřovatelů ještě zapnul televizi a četl noviny.
Následující den odjel ke svým rodičům, které zastřelil a zabil také jejich psa. Později zamířil za bývalou milenkou, které předtím slíbil společný výlet. I ona patřila mezi lidi, kteří znali jeho tajemství. Pokusil se ji zabít, ale žena útok přežila a podařilo se jí uprchnout.
Nakonec se vrátil do svého domu. Pokusil se vytvořit dojem, že rodinu napadl někdo cizí. Rozmístil falešné stopy, spolykal prášky na spaní a zapálil dům. Hasiči ho našli v bezvědomí a převezli do nemocnice. Když se později probral, vyšetřovatelé začali odhalovat pravdu, která byla stejně děsivá jako samotný zločin.
Největší šok přišel během vyšetřování
Když policie začala případ vyšetřovat, původně pracovala s verzí, že rodinu napadl neznámý pachatel. Všechno totiž nasvědčovalo tomu, že Romand mohl být obětí stejně jako jeho blízcí. Brzy se ale objevily první pochybnosti.
Vyšetřovatelé začali procházet jeho život, pracovní historii i finanční záznamy. A postupně narazili na skutečnost, která byla téměř neuvěřitelná. Jean-Claude Romand dokázal téměř dvě desetiletí přesvědčovat desítky lidí o životě, který nikdy neexistoval.
Francie případ sledovala s obrovským zájmem. Lidé se nedokázali smířit s jedinou otázkou: Jak mohl člověk tak dlouho předstírat a nikdo si toho nevšiml?
Romand stanul před soudem v roce 1996 před porotním soudem v Bourg-en-Bresse. Během procesu se neřešila pouze brutalita samotných vražd, ale také otázka, co vedlo člověka k tomu, aby téměř dvacet let budoval falešnou identitu a nakonec zabil vlastní rodinu.
Obžaloba tvrdila, že hlavním motivem byla snaha zabránit odhalení jeho obrovského podvodu. Romand podle žalobců nechtěl čelit okamžiku, kdy by jeho okolí zjistilo pravdu. Jeho obhajoba naopak upozorňovala na jeho psychický stav a tvrdila, že nešlo o chladně naplánovaný čin, ale o zoufalý kolaps člověka, který se nedokázal vyrovnat s rozpadem vlastního světa.
Porota však jeho jednání vyhodnotila jako trestný čin plně odpovědného člověka. V červenci 1996 byl Jean-Claude Romand uznán vinným z vražd své manželky Florence, dětí Caroline a Antoina, rodičů i pokusu o vraždu bývalé milenky. Dostal doživotní trest odnětí svobody s možností požádat o podmíněné propuštění po 22 letech.
Kniha, která hledá odpovědi
Případ Jeana-Clauda Romanda zaujal i francouzského spisovatele Emmanuela Carrèra, který se rozhodl nevytvořit klasický true crime příběh zaměřený pouze na zločin.
Ve své knize Protivník (L'Adversaire) se soustředí především na otázku, jak mohl takový život vůbec vzniknout. Carrère se snaží pochopit člověka, který si postupně vytvořil vlastní realitu a nakonec nebyl schopen čelit okamžiku, kdy se měla rozpadnout.
Kde končí obyčejná lež a začíná úplně nový svět vytvořený ze lží? Jak může někdo každý den vstávat, hrát určitou roli a přitom vědět, že celý jeho život stojí na podvodu? A co se odehrává v mysli člověka, který raději zničí vše kolem sebe, než aby přiznal pravdu?
Protivník proto není klasickou detektivkou ani knihou, která by se snažila vraha omlouvat. Je to především psychologická studie studu, strachu, identity a lidské schopnosti přesvědčit nejen ostatní, ale možná nakonec i sám sebe, že lež může trvat navždy.
Právě díky tomu se z knihy stalo jedno z nejvýraznějších literárních zpracování skutečného zločinu a příběh Jeana-Clauda Romanda dodnes patří mezi nejznepokojivější kriminální případy moderní Evropy.
