Filip Vaněk a problém dnešní doby. Kritizovat oblečení není totéž jako tělo

Filip Vaněk si vybudoval pověst stylisty, který si nebere servítky. Ostré komentáře k outfitům celebrit jsou ostatně součástí jeho image. Jenže mezi hodnocením oblečení a hodnocením lidského těla vede velmi jasná hranice. A právě tu podle mého názoru v případě saxofonistky Kateřiny Janečkové překročil.

Pokud někdo označí šaty za nevkusné, boty za nevhodně zvolené nebo vytkne špatně sladěné doplňky, je to součást módní kritiky. Ve chvíli, kdy ale začnou padat poznámky o „krůtích nohách“, už se nebavíme o módě. Bavíme se o vzhledu člověka. A to je něco úplně jiného.

Možná by se nad tím dalo mávnout rukou před dvaceti lety. Jenže dnes už víme mnohem víc o psychice, sebevědomí i o tom, jak obrovský vliv mohou mít podobné výroky na lidi, kteří se potýkají s nejistotou nebo psychickými problémy. Statistiky dlouhodobě upozorňují na rostoucí počet lidí s poruchami příjmu potravy. Přibývá mladých žen i mužů, kteří bojují s anorexií, bulimií nebo záchvatovitým přejídáním. Stále častěji se mluví o body shamingu a jeho dopadech na psychické zdraví.

Právě proto mě překvapilo, že si zkušený mediální profesionál neuvědomil, jak mohou jeho slova zapůsobit. Kateřina Janečková následně přiznala, že v době, kdy si kritizovaný outfit oblékla, nebyla ve svém těle šťastná. A v tom je možná celé jádro problému. Nikdy totiž nevíme, co se odehrává v hlavě člověka, kterého hodnotíme.

Každý z nás si nese nějaké nejistoty. Někdo řeší váhu, jiný zdravotní problémy, další následky těhotenství nebo psychické potíže. Veřejně známé osobnosti nejsou výjimkou. To, že se objevují v médiích, ještě neznamená, že přestávají být lidmi. Ani že by měly automaticky snášet osobní urážky.

Někdo může namítnout, že celebrity musejí s kritikou počítat. Ano, musí. Kritika práce, výkonu nebo oblečení je naprosto legitimní. Jenže lidské tělo není módní doplněk. Není to kabelka ani pár bot, které lze bez emocí oznámkovat. Za každou fotografií stojí skutečný člověk se svými pocity, strachy a zkušenostmi.

Co mě ale překvapilo možná ještě víc než samotný výrok, je následná reakce. Respektive její absence. Když se kolem celé kauzy strhla vlna kritiky, mnozí očekávali alespoň vysvětlení nebo omluvu. Místo toho přišlo ticho. Přitom právě schopnost přiznat chybu je něco, co dnešní veřejné debatě zoufale chybí.

Nikdo není neomylný. Každý někdy řekne něco, co přestřelí. Rozdíl je v tom, jak se k tomu postaví. Omluva by přitom nebyla známkou slabosti. Naopak by ukázala, že si člověk uvědomuje dopad vlastních slov.

Celá kauza je nakonec mnohem větší než spor mezi stylistou a hudebnicí. Je to připomínka toho, že slova mají váhu. A že i v době sociálních sítí, rychlých soudů a laciných vtípků bychom neměli zapomínat na obyčejnou lidskou slušnost. Protože kritizovat šaty je jedna věc. Kritizovat něčí tělo už je něco úplně jiného.