Článek
Andrej Babiš má pro Čechy „skvělou zprávu“. Koncesionářské poplatky mají skončit. Po více než dvaceti hodinách divokého jednání Sněmovny udělala vládní koalice první velký krok k tomu, aby pravidelná platba za Českou televizi a Český rozhlas skutečně zmizela. Zní to skvěle. O dvě stovky měsíčně méně, děkujeme a nashledanou.
Jenže je tu jeden drobný problém. Česká televize ani Český rozhlas se po zrušení poplatků nevypaří. Nezmizí jejich zaměstnanci, vysílače, studia ani účty za výrobu pořadů. A tak peníze, které jim přestaneme posílat přímo, začneme posílat oklikou. Přes státní rozpočet.
Gratulujeme, ušetřili jste. Teď to zaplaťte na daních
Na celé debatě mě fascinuje především slovíčko „zrušení“. Zrušit poplatek totiž zní úplně jinak než „změnit způsob financování“. První varianta připomíná úsporu. Druhá účetní operaci. A právě tou ve skutečnosti je.
Stát nemá někde za Strakovou akademií kouzelný bankomat, ze kterého každý leden vytáhne několik miliard a pošle je veřejnoprávním médiím. Státní rozpočet plníme my všichni. Z daní, odvodů a dalších příjmů.
Až tedy jednou televizní a rozhlasový poplatek skutečně zmizí z našeho bankovnictví, můžeme si slavnostně připít. Jen bych šampaňské nekupovala příliš drahé. Českou televizi a Český rozhlas totiž budeme financovat dál.
Pouze už na výpisu z účtu neuvidíme samostatnou položku.
Mnohem důležitější než dvě stovky je ale něco jiného
Debata o několika stokorunách podle mě dokonale zakrývá mnohem zásadnější otázku. Kdo bude držet peněženku? Dnes existuje přímý vztah mezi poplatníkem a veřejnoprávním médiem. Nově má mezi ně vstoupit státní rozpočet. A státní rozpočet není přírodní úkaz. Každý rok o něm rozhodují politici.
Právě proto není nejdůležitější otázkou, jestli příští rok ušetří domácnost 205 korun měsíčně. Mnohem zajímavější je, co se stane za dva, tři nebo pět let, až bude vláda hledat úspory. Školství potřebuje peníze. Zdravotnictví potřebuje peníze. Důchody potřebují peníze. Obrana potřebuje peníze.
A pak někde na seznamu bude Česká televize a Český rozhlas.
„Musíme všichni šetřit.“
Stačí jedna věta.
Kritizujete vládu? Příští rok se podíváme na rozpočet
Netvrdím, že Andrej Babiš příští rok zavolá do České televize a oznámí: Buď o mně budete vysílat hezky, nebo vám vezmeme miliardu. Tak jednoduše politika nefunguje.
A právě proto je změna financování mnohem zajímavější, než se na první pohled zdá. K vytvoření tlaku totiž nepotřebujete telefonát premiéra do newsroomu. Úplně stačí vědomí, že o objemu vašich peněz budou opakovaně rozhodovat lidé, o kterých zároveň každý den informujete.
To ještě automaticky neznamená konec nezávislosti České televize nebo Českého rozhlasu. Znamená to ale, že stát musí vytvořit opravdu silné pojistky, aby momentální politická reprezentace nemohla jejich financování jednoduše používat jako odměnu a trest.
A právě o těch bych chtěla slyšet mnohem víc než o tom, kolik domácnosti „ušetří“.
Babiš mezitím slaví rychlost
Premiér se v pátek pochlubil, že koalice plní svůj program rychleji, než odpůrci čekali. Kritikům zároveň vzkázal, že žádná válka o nezávislá média ani zestátnění médií se nekoná. Možná má pravdu a všechny obavy se jednou ukážou jako přehnané.
Jenže právě vláda má v takovém případě nejlepší nástroj, jak kritiky umlčet: nikoli slovy, ale systémem, který nezávislost médií ochrání i před ní samotnou.
Protože zákony se nepíšou pro politiky, kterým věříme. Dobré zákony se píšou i pro ty, kterým věřit nebudeme.
Nejde jen o Babiše
A tady podle mě celá hádka začíná být zajímavější. Andrej Babiš nebude premiérem navždy. Oto Klempíř nebude ministrem kultury navždy. A současná koalice nebude vládnout navždy. Jednou bude státní rozpočet sestavovat někdo úplně jiný.
Možná politik, kterého budou dnešní podporovatelé změny financování veřejnoprávních médií bytostně nesnášet. A ten dostane do ruky stejný mechanismus.
Proto mi nestačí slyšet, že „tahle vláda přece Českou televizi ovládat nechce“. Já bych chtěla vědět, zda ji prostřednictvím peněz nebude moci ovládat ani vláda příští. A ta po ní.
Poplatek zmizí. Závislost na penězích nikoliv
Koncesionářské poplatky nejsou dokonalý systém. Můžeme se bavit o jejich výši, smyslu, způsobu výběru i o tom, zda Česká televize a Český rozhlas hospodaří dostatečně efektivně.
To všechno jsou legitimní otázky. Stejně legitimní je chtít po institucích placených veřejností, aby vysvětlovaly, za co miliardy utrácejí. Ale jestli má starý systém skončit, měli bychom dostat něco lepšího než marketingově vděčnou větu, že lidem rušíme poplatky.
Protože je nerušíme.
Pouze je přestaneme vidět.
A možná právě to je na celé změně to nejchytřejší.
