Článek
Soutěžící byli vysláni na misi, kde se proti sobě utkaly dvojice z kmenů Hrdinů a Padouchů. Prohra ale tentokrát neznamenala jen ztrátu výhody. Matěj a Adam po návratu na ostrov zjistili, že přišli o něco mnohem zásadnějšího – o vlastní svobodu. Čekal je trest v podobě zavření do malé klece, zhruba metr a půl na metr a půl. Spát, sedět, existovat – všechno na jednom místě. Ven je mohou pustit jen ostatní, a to výhradně na základní potřeby.
Opravdu je tohle ještě zábava?
Pohled na soutěžící, kteří se v kleci sotva natáhnou, leží zkroucení v dešti a čekají, jestli je někdo pustí ven, působí spíš žalostně než napínavě. Kde je hranice mezi „drsnou hrou“ a zbytečným ponižováním? A kdo ji vlastně určuje?
TV Nova zjevně sází na to, že čím větší extrém, tím větší pozornost. Jenže není už tohle za hranou? Zavřít lidi do klece, omezit jejich pohyb i základní komfort a nechat je v tom několik dní… To už nezní jako soutěž o přežití, ale jako test toho, co všechno jsou diváci ochotni sledovat.
A možná ještě důležitější otázka: Co všechno jsou ochotni snést samotní soutěžící?
Survivor měl vždycky stát na fyzické i psychické odolnosti. Ale tohle už nepůsobí jako výzva, spíš jako demonstrace moci. A místo napětí přichází nepříjemný pocit, že se díváme na něco, co by se možná dít nemělo.
Takže znovu – kam až je televize schopná zajít, aby si udržela diváky?
A kolik takových kroků ještě zbývá?
