Článek
Nejsi srdcař, jsi agresor
Fotbal umí být nádherný. Umí spojovat lidi, vytvářet emoce, které nezažijete nikde jinde. A přesně takový měl být sobotní večer v Edenu. Vyprodaný stadion, elektrizující atmosféra, derby, které mělo všechno. Góly, nervy, emoce, boj do posledních sil. Jenže místo toho se dnes nemluví o fotbale. Nemluví se o fantastickém výkonu Slavie ani o neuvěřitelném obratu v oslabení. Mluví se o ostudě.
A právem.
Protože v momentě, kdy vběhneš na hřiště a začneš napadat hráče soupeře, přestáváš být fanouškem. Nejsi ultras. Nejsi srdcař. Jsi obyčejný agresor, který svému klubu právě hodil zápalnou láhev pod nohy. A přesně to se v sobotu stalo. Několik lidí z Tribuny Sever během pár vteřin zničilo všechno, co Slavia měsíce budovala.
Nejhorší je, že ten večer byl přitom skoro dokonalý. Slavia dvakrát prohrávala, přesto se nesložila. Bojovala. Kousala. Stadion ji tlačil dopředu a člověk měl chvílemi pocit, že Eden snad spadne. Přesně takhle má vypadat velkoklub. Přesně takhle má vypadat fotbalová horečka. Jenže pak se ukázalo, že některým lidem nestačí fandit. Oni potřebují válčit.
Skandování o smrti soupeře
A ano, je potřeba to říct naplno. Selhala i ochranka. Selhal systém. Selhal klub. Jak je možné, že se na stadion dostane tolik pyrotechniky? Jak je možné, že po závěrečném hvizdu prakticky nikdo nechrání hráče? Jak je možné, že se parta fanatiků dostane během pár sekund až k brankáři soupeře?
Tohle není „součást fotbalu“. A už vůbec ne evropského fotbalu.
Strašně dlouho se podobné věci omlouvají atmosférou. Rivalitou. Tradicí. Jenže není normální skandovat o smrti soupeře. Není normální házet světlice mezi lidi. Není normální, aby děti odcházely ze stadionu s pláčem a hráči se báli dojít do kabiny. Pokud tohle někdo považuje za fanouškovskou kulturu, pak jsme se jako fotbalová země úplně ztratili.
A víte, co je na tom úplně nejvíc ironické? Že Slavia dnes opravdu působí jako evropský klub. Má skvělý tým, nádherný stadion, fantastickou atmosféru, obrovské ambice. Jenže pak přijde pár desítek lidí, kteří během několika minut připomenou spíš balkánské devadesátky než moderní fotbal.
Titul se dá prohrát. Derby se dá prohrát. Ale respekt? Ten se získává roky a ztrácí během několika vteřin. A přesně to se v Edenu stalo.
