Článek
Život Jiřího Štěpničky poznamenal komunistický režim už v době, kdy byl ještě malým dítětem. Jeho matka Jiřina Štěpničková patřila k nejvýraznějším českým herečkám své generace, po únoru 1948 se však její život dramaticky změnil. Při pokusu o odchod z Československa byla v roce 1951 zatčena a následně odsouzena k patnáctiletému trestu. Ve vězení nakonec strávila deset let.
Malý Jiří tak svou matku velkou část dětství vídal pouze za zdmi věznice. Jak připomněl Impuls, když se po deseti letech konečně vrátila na svobodu, třináctiletý chlapec se s ní v podstatě musel znovu učit žít. Rodina navíc přišla o domov, který si úspěšná herečka pořídila ještě před svým uvězněním.
O vilu rodina přišla ještě před rozsudkem
Právě osud vily na pražské Zbraslavi měl Jiřího Štěpničku zaměstnávat ještě desítky let poté. Jeho bratr, malíř Jan Samec, nyní popsal okolnosti celého případu pro Blesk.
Podle Samce bylo na celé věci mimořádně bolestivé především to, jak rychle rodina o dům přišla. Noví obyvatelé se podle jeho tvrzení měli do nemovitosti stěhovat už v době, kdy byla Jiřina Štěpničková teprve ve vazbě a ještě ani nebyla pravomocně odsouzena.
Po sametové revoluci proto přišel pokus zvrátit alespoň část křivdy. Jiří Štěpnička se pustil do boje o navrácení rodinného domu. Jenže namísto rychlé nápravy následovaly roky soudních sporů.
Patnáct let u soudů
Štěpnička se snažil získat vilu zpět prostřednictvím restitucí. Už v roce 2003, kdy se spor táhl přibližně dvanáct let, veřejně mluvil o svém podezření kolem osudu rodinného majetku.
„Já to bohužel nemůžu dokázat,“ upozorňoval tehdy s tím, že v dokumentech týkajících se likvidace movitého majetku podle něj figurovalo stejné jméno jako u lidí, kteří později vilu obývali. Šlo ovšem o Štěpničkovo tvrzení, které podle vlastních slov nedokázal doložit.
Také Jan Samec vzpomínal na soudní tahanice jako na nekonečný proces. Podle něj se v průběhu let měnily soudkyně a některá řízení jako by začínala znovu od začátku. Jiří Štěpnička přesto boj nevzdal. Spor nakonec dostal až před Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Ani tam se však kýženého výsledku nedočkal.
Poslední naděje zhasla ve Štrasburku
Cesta za spravedlností už navíc nebyla jen psychicky, ale podle Samce také finančně vyčerpávající. Dokumenty bylo nutné překládat do francouzštiny a celé řízení se dál protahovalo.
„Štrasburk byl velice finančně náročný a zdlouhavý,“ popsal Samec. Nakonec podle něj zazněl také argument, že vrácením nemovitosti by mohla vzniknout další nespravedlnost. Po patnácti letech tak Štěpnička svůj boj ukončil.
Rodinná vila na Zbraslavi se mu už nevrátila. Podle jeho bratra se však herec odmítal neúspěchem nechat celý život ničit. Nešlo prý o téma, kterým by byl neustále posedlý. Výsledek ho ale pochopitelně štval.
Celý příběh je přesto hořkou připomínkou toho, jak dlouhý stín dokázaly komunistické represe vrhnout na život jedné rodiny. Jiřina Štěpničková přišla o svobodu i domov, její malý syn o běžné dětství s matkou. A když se Jiří Štěpnička po desetiletích pokusil získat alespoň rodinný dům zpět, čekalo ho dalších patnáct let sporů, na jejichž konci odešel s prázdnou.
