Krutý osud manželky Oldřicha Kaisera: Sebevraždy v rodině a bolestné životní ztráty

Dnes ji veřejnost zná především jako manželku Oldřicha Kaisera. Dáša Vokatá však dávno před osudovým setkáním se slavným hercem prožila události, které zásadně ovlivnily celý její život.

Narodila se v roce 1954 v Karviné, vyrůstala v Ostravě a původně se vydala docela obyčejnou životní cestou. Vystudovala chemickou průmyslovku a pracovala jako laborantka ve Vítkovických železárnách. Už od mládí ji ale přitahovala hudba a postupně také prostředí lidí, kteří se odmítali podřídit tehdejšímu režimu.

Zlom přišel v jejích dvaadvaceti letech. Její otec spáchal sebevraždu a právě Dáša ho našla. O bolestné zkušenosti promluvila s mimořádnou otevřeností v pořadu Tandem na Českém rozhlase.

„Můj tatínek spáchal sebevraždu a já jsem vlastně ho našla viset ve skříni na kravatě,“ vzpomínala na okamžik, který jí navždy změnil život. Po otcově smrti objevila také disidentské materiály, které doma uchovával. Rozhodla se opustit zaměstnání, sbalila kytaru a batoh a vydala se hledat lidi, kteří sdíleli její postoje.

Její cesta ji zavedla do severních Čech, kde se dostala mezi představitele československého undergroundu. Právě tam poznala hudebníka Zdeňka Vokatého, přezdívaného Londýn, za kterého se později provdala. Narodily se jim dvě děti. Jenže život mladé rodiny měl ke klidu daleko. Dáša se připojila k Chartě 77 a komunistický režim začal proti ní i jejím blízkým tvrdě postupovat.

Jak vyplývá z jejího svědectví pro Paměť národa, rodina čelila opakovanému pronásledování, problémům se zaměstnáním i neustálému stěhování. Dům, v němž žili, byl dokonce zničen. Situace nakonec dospěla tak daleko, že v roce 1980 museli v rámci policejní akce Asanace opustit Československo. Novým domovem se jim stalo Rakousko.

Pro mladou matku dvou dětí to znamenalo začínat prakticky od nuly, daleko od rodiny, přátel i prostředí, které znala.

Odchod do emigrace ale nebyl poslední ranou, kterou musela Vokatá snášet. V zahraničí ji zastihly další tragické zprávy z domova. V otevřeném rozhovoru pro Blesk popsala, že její babička s dědečkem po jejím odchodu do exilu společně ukončili život. Odloučení od dcery podle jejích slov těžce nesla také její matka, která si později rovněž vzala život.

„Bylo to velmi smutné. Tím víc, že jsem byla v cizí zemi, neznala jazyk, ztratila rodinu, domov a kamarády,“ svěřila se písničkářka. Za jejím rozhodnutím žít podle vlastního přesvědčení tak zůstala bolest, kterou si většina lidí dokáže jen těžko představit.

Přesto se nevzdala hudby ani svých názorů. V rakouském exilu pokračovala v tvorbě a v osmdesátých letech vydala své první album Láska.

Po sametové revoluci začala Dáša znovu častěji navštěvovat Československo. Právě tehdy se její život propojil s básníkem Ivanem Martinem Jirousem, známým pod přezdívkou Magor. Výrazná osobnost českého undergroundu se stala jejím dlouholetým partnerem. Společně prožili přibližně dvacet let, během nichž vystupovali s pásmem písní a poezie.

Jejich soužití ovšem nebylo jednoduché. Jirous byl známý svou bouřlivou povahou a nepředvídatelností. Vokatá na něj přesto vzpomínala s láskou. Přiznala, že život po jeho boku byl velmi divoký a že se často nedalo nic plánovat. Zároveň ho popsala jako mimořádně něžného člověka.

Když Jirous v roce 2011 zemřel, jeho odchod ji hluboce zasáhl. Zdálo se, že po dalších letech společného života přišla o člověka, který jí byl nejbližší. Osud však připravil ještě jedno překvapení.

Po Jirousově smrti se Dáša Vokatá začala stále častěji potkávat s Oldřichem Kaiserem. Herec měl k undergroundovému prostředí blízko a s Jirousovou tvorbou se již dříve setkal. Zpočátku je spojovala především hudba a poezie. Vokatá zpívala a hrála na kytaru, Kaiser recitoval básně a postupně se zapojoval také jako muzikant.

Ze společného vystupování se nakonec zrodil vztah. „Po jeho smrti jsem organizovala různé vzpomínkové večery a Olda se mi nějak pořád prolínal do života. Sedli jsme si,“ popsala jejich sbližování pro již zmiňovaný deník. Dvojice vytvořila hudební projekt Oldáš a společně začala koncertovat. Z pracovního partnerství postupně vznikla láska, kterou později stvrdili svatbou ve Vídni.

Dáša Vokatá dnes střídá život v Česku a Rakousku, kde našla útočiště už před více než čtyřiceti lety. Vedle Oldřicha Kaisera působí spokojeně, přestože ani jeho život nebyl vždy jednoduchý.

Jejich vztah spojuje nejen vzájemná náklonnost, ale také hudba, umění a zkušenosti, které oba za desítky let nasbírali. Vokatá se nikdy nevzdala své umělecké identity. První album natočila v exilu a její písně se staly součástí československé undergroundové kultury.

Příběh manželky Oldřicha Kaisera tak rozhodně není jen vyprávěním o ženě slavného herce. Je také svědectvím o odvaze, bolestných ztrátách a schopnosti začít znovu, i když člověku život opakovaně bere to nejcennější.

A především připomíná, že za některými úsměvy se skrývají osudy, o kterých veřejnost dlouhá léta neměla ani tušení.