Článek
StarDance patří bezpochyby k nejúspěšnějším pořadům České televize. Za dvacet let si vybudovala věrnou diváckou základnu, stala se součástí podzimních sobotních večerů a pro mnohé představuje téměř nedotknutelnou televizní tradici. Jenže právě v tom podle mě spočívá její největší problém. Z tradice se postupně stala rutina, kterou už nedokáže zachránit ani sebevětší množství třpytek, krásných kostýmů a známých osobností.
Na letošní zahájení jsem byla zvědavá. Už jen proto, že před několika týdny přišlo oznámení, že Marek Eben a Tereza Kostková budou StarDance moderovat naposledy. Po dvaceti letech se tak uzavře jedna výrazná televizní kapitola. Člověk by proto očekával, že jejich poslední společná řada odstartuje s mimořádnou energií. Jenže opak byl podle mého názoru pravdou.
Rozpačitý začátek a humor, který už nefunguje
První minuty letošní StarDance na mě působily překvapivě nejistě. Marek Eben a Tereza Kostková jsou přitom dvojicí, která má za sebou stovky hodin živého vysílání a měla by podobné situace zvládat s naprostou samozřejmostí.
Tentokrát jsem ale měla pocit, že se oba v úvodu trochu hledají. Některé repliky působily kostrbatě, přechody mezi jednotlivými částmi programu nebyly tak přirozené, jak bych očekávala, a celkově mi chyběla lehkost, kterou jsem si s touto dvojicí vždy spojovala.
Nutno dodat, že s postupujícím večerem se situace zlepšovala. Moderátoři se postupně dostali do svého obvyklého tempa a úvodní rozpaky začaly mizet. První dojem už ale zůstal.
A právě u Marka Ebena jsem si letos poprvé výrazněji uvědomila, že jeho humor na mě přestává fungovat.
Dříve jsem jeho pohotové poznámky považovala za jednu z největších předností celé soutěže. Dokázal být ironický, aniž by působil útočně, a jeho jemný humor příjemně odlehčoval někdy až přehnaně slavnostní atmosféru pořadu.
Letos jsem se však přistihla, že se jeho vtipům nejen nesměji, ale u některých se dokonce cítím nepříjemně.
Ebenův vtip o vozíku mi přišel za hranou
Nejvýraznějším příkladem byla poznámka na adresu kaskadérky Hany Dvorské, která má umělé koleno.
„Z tohoto materiálu má moje žena vozík, to známe. To opravdu vydrží všechno,“ zaznělo z úst Marka Ebena.
Přiznávám, že mě tento výrok zarazil.
Ne proto, že by se o zdravotních komplikacích nesmělo žertovat. Humor může být skvělým způsobem, jak odlehčit i náročná témata. Záleží ale na kontextu, načasování a především na tom, zda výsledná poznámka skutečně působí vtipně.
V tomto případě mi připadala spíše nevhodná a zbytečná.
Marek Eben dlouhodobě pečuje o svou manželku Markétu, která používá invalidní vozík. Je tedy pochopitelné, že o podobných věcech dokáže mluvit s určitým osobním nadhledem. To ale automaticky neznamená, že každá taková poznámka musí fungovat i před televizními kamerami.
Nechci tvrdit, že chtěl někoho urazit. Ostatně je dost možné, že šlo o předem připravený žert, který měl působit mile a nenuceně.
Na mě však zapůsobil přesně opačně.
A možná právě v tom je problém. StarDance jako by se stále spoléhala na to, že všechno, co řekne Marek Eben, bude publikum automaticky považovat za vtipné.
Jenže ani sebelepší moderátor nemůže donekonečna těžit ze stejného stylu humoru.
Tereza Kostková? Profesionální, ale ničím nepřekvapí
Pokud jde o Terezu Kostkovou, tam je moje hodnocení o něco méně vyhraněné. Rozhodně jí nelze upřít profesionalitu, zkušenosti ani schopnost zvládat živé vysílání. Její vystupování je kultivované, příjemné a přesně odpovídá charakteru pořadu. Jenže právě ono slovo „přesně“ vystihuje můj problém.
Tereza Kostková je ve StarDance už natolik předvídatelná, že mě nedokáže ničím překvapit. Vím, jak bude reagovat, jakým způsobem bude uvádět soutěžící i jak se pokusí odlehčit případné napětí. Je to bezpečné, uhlazené a dokonale zapadající do zavedeného formátu. Ale také trochu nudné.
Možná to zní přísně, protože Kostková svou práci odvádí dobře. Jenže po dvaceti letech už bych od televizní show očekávala něco víc než pouze bezchybné opakování toho, co fungovalo před deseti lety.
A právě proto si myslím, že odchod moderátorské dvojice nemusí být pro StarDance tragédií. Naopak by mohl představovat příležitost k tolik potřebné změně.
Porota jede podle stejného scénáře. Až na jednu výjimku
Podobné pocity ve mně vyvolala také porota.
Tatiana Drexler opět připomínala důležitost správně propnutých kolen, Zdeněk Chlopčík se znovu ujal role nekompromisního kata a Richard Genzer tradičně obstarával odlehčenější část hodnocení.
Samozřejmě trochu zjednodušuji. Každý z porotců má za sebou bohaté zkušenosti a tanečním výkonům nepochybně rozumí. Jenže jako divák mám pocit, že sleduji stále stejné charaktery, které opakují své dávno zavedené role.
Zdeněk Chlopčík mi v tomto ohledu připomíná Pavola Haberu v SuperStar. Oba si vybudovali image přísného porotce, od kterého se očekávají tvrdé soudy a nekompromisní hodnocení. A oba tuto roli plní s železnou pravidelností.
Problém je, že když předem víte, jak se kdo zachová, postupně mizí moment překvapení.
Jedno výrazné pozitivum ale letošní StarDance přece jen má. A jmenuje se Jana Burkiewiczová.
Nová porotkyně na mě zapůsobila jako svěží vítr v místnosti, ve které se už dlouhé roky téměř nevětralo. Její komentáře mi připadaly přirozené, zajímavé a především jiné. Nepůsobila, že by se snažila za každou cenu napodobovat své kolegy nebo zapadnout do předem určené role.
Právě její přítomnost pro mě byla jedním z nejsvětlejších momentů prvního večera. A zároveň důkazem, že změny StarDance rozhodně nemusí uškodit.
Česká televize by se podle mě nemusela tolik bát experimentovat. Pokud dokáže jediná nová porotkyně přinést do pořadu tolik potřebnou energii, co by se stalo, kdyby tvůrci našli odvahu k výraznější proměně?
StarDance se stala televizní pohádkou, kterou známe nazpaměť
Největší problém StarDance podle mě nespočívá v moderátorech ani v porotě. Ti jsou spíše důsledkem něčeho mnohem zásadnějšího. Celý pořad je už příliš předvídatelný.
Předem víme, že se objeví dojemné příběhy soutěžících. Víme, že někteří budou bojovat s trémou, jiní překvapí talentem a další se stanou miláčky publika především díky své osobnosti.
Víme, že Marek Eben pronese několik ironických poznámek, Tereza Kostková se bude snažit udržovat příjemnou atmosféru a porotci se občas neshodnou. A samozřejmě víme, že na konci přijde napětí, emoce a postupně také slzy.
To všechno může stále fungovat na diváky, kteří mají tento formát rádi. A já jim jejich nadšení rozhodně nechci brát. Jenže mně už to nestačí.
Připadám si, jako bych každý podzim otevírala stejnou knihu. Má sice jinou obálku a několik nových postav, ale příběh uvnitř zůstává prakticky totožný. A přestože jsem ho kdysi měla ráda, dnes už mě nedokáže překvapit.
Je čas přestat se bát změn
Uvědomuji si, že StarDance vychází z mezinárodního licencovaného formátu a její tvůrci pravděpodobně nemají neomezenou svobodu. Nečekám proto, že Česká televize ze dne na den promění elegantní taneční soutěž v úplně jiný pořad.
Ale myslím si, že mezi zachováním základního konceptu a neustálým opakováním stejných postupů existuje poměrně velký prostor. Stačilo by možná trochu více odvahy. Méně předvídatelných moderátorských replik, více přirozenosti, zajímavější práce s porotou nebo výraznější dramaturgické oživení.
Nová porotkyně ukázala, že i relativně malá změna může být znát. A možná právě letošní loučení Marka Ebena a Terezy Kostkové představuje ideální okamžik, kdy se zamyslet nad budoucností celé soutěže. Protože pokud má StarDance pokračovat dalších dvacet let, nemůže podle mě donekonečna spoléhat pouze na nostalgii.
StarDance možná nepotřebuje nové hvězdy. Potřebuje nový dech
Nechci tvrdit, že StarDance je špatný pořad. Stále nabízí krásné taneční výkony, kvalitní hudební doprovod, působivé kostýmy a atmosféru, kterou jiné české televizní projekty často postrádají.
A věřím, že pro mnoho diváků zůstane jedním z vrcholů televizního podzimu. Jenže z mého pohledu už ztratila schopnost překvapovat.
První večer letošní řady mě v tomto přesvědčení spíše utvrdil. Rozpačitý úvod, humor, který místy působil až trapně, a porota opakující své tradiční role ve mně vyvolaly pocit, že sleduji něco, co už jsem viděla mnohokrát.
Světlou výjimkou byla Jana Burkiewiczová. Právě ona mi připomněla, jak příjemné může být, když se ve StarDance objeví něco nového.
Možná tedy není největším problémem to, že StarDance stárne. Problém je, že se tváří, jako by se za dvacet let vůbec nic nezměnilo.
A já už bych si přála, aby se konečně změnilo.
