Článek
Na návrat pořadu Ano, šéfe! jsem se těšila. Možná právě proto jsem k prvnímu dílu nové řady usedala také s určitou obavou. Některé televizní legendy totiž fungují nejlépe ve vzpomínkách a jejich návraty po letech mohou ukázat, že kouzlo, které kdysi fungovalo téměř dokonale, už podruhé vykouzlit nejde. Bohužel přesně takový pocit jsem měla po odvysílání prvního dílu.
Ano, šéfe! býval pořad, na který jsem se těšila především kvůli Zdeňku Pohlreichovi. Nebyl jen kuchařem, který přijel zachraňovat nefungující restauraci. Byl jeho hlavní atrakcí. Nikdy jste přesně nevěděli, co řekne, koho seřve nebo jakým způsobem okomentuje další gastronomickou katastrofu, která se před ním objeví.
A právě to mi v nové řadě zatím chybí.
Stejné fráze, stejné vtípky, stejný scénář
První epizoda na mě působila především jako návrat ke známé šabloně. Restaurace má problémy, přijede Pohlreich, ochutná jídlo, podívá se do kuchyně, pojmenuje problémy a začne se pracovat na změně. To samozřejmě k formátu patří a nikdo asi nečekal, že se z Ano, šéfe! po letech stane úplně jiný pořad.
Jenže problém je v tom, že jsem měla chvílemi pocit, jako bych nesledovala nový díl, ale poskládané střípky několika starých epizod.
Pohlreich používá podobné fráze, podobný humor a reaguje způsobem, který už divák důvěrně zná. Dokonce i jeho další kroky lze poměrně snadno odhadnout. Po tolika letech už zkrátka víme, co přijde. A tam, kde kdysi fungovalo překvapení a živelnost, dnes nastupuje předvídatelnost.
Kam zmizel starý Zdenda?
Největší problém ale vidím někde jinde. Zdeněk Pohlreich už na mě nepůsobí takovým způsobem jako dřív.
Staré Ano, šéfe! mělo grády právě proto, že jeho protagonista dokázal během několika minut ovládnout celou restauraci. Stačilo, aby vstoupil do kuchyně, a člověk měl skoro pocit, že zaměstnanci přestávají dýchat. Jeho hodnocení byla někdy drsná, často vulgární a občas možná až za hranou. Právě díky tomu ale působil autenticky a nepředvídatelně.
Když bylo něco příšerné, řekl, že je to příšerné. Když ho někdo naštval, bylo to poznat. A když narazil na člověka, který si odmítal připustit vlastní chyby, dokázal vytvořit konflikt, na který se vzpomínalo ještě dlouho po odvysílání epizody.
V prvním díle nové řady jsem tenhle pocit neměla.
A nejde jen o vulgarismy. Ty samy o sobě dobrý televizní pořad nedělají. Jde o určitou autoritu, syrovost a energii, kterou Pohlreich kdysi měl. Teď na mě působí mnohem uhlazeněji a možná také unaveněji.
Respekt jako by se někam vytratil
Zajímavé je, že podobný pocit nemám pouze jako divák. Připadalo mi, že se změnila také dynamika mezi Pohlreichem a lidmi v restauraci.
Kdysi byl jeho příjezd téměř událostí. Zaměstnanci věděli, kdo právě prošel dveřmi, a bylo znát, že před ním mají respekt. V novém díle mi tahle autorita tolik nefungovala. Jako by i lidé v kuchyni věděli, co bude následovat. Jako by znali pravidla hry stejně dobře jako divák.
A tím se vytrácí napětí.
Pokud totiž dopředu tušíme, jak bude Pohlreich reagovat, jaký problém objeví a přibližně jakým směrem se bude záchrana podniku ubírat, pořad přichází o jednu ze svých největších předností.
Možná jsme se změnili i my
Bylo by ale nefér svalovat všechno pouze na Pohlreicha. Od prvních řad Ano, šéfe! uplynula spousta let. Změnila se televize, gastronomie i způsob, jakým podobné pořady sledujeme. A změnili jsme se také my jako diváci.
To, co bylo kdysi nové, provokativní a místy šokující, už dnes dobře známe. Pohlreichovy hlášky zlidověly, některé scény ze starých dílů kolují po internetu dodnes a samotný princip pořadu už nikoho nepřekvapí.
Právě proto jsem ale od návratu čekala něco navíc. Nějaký nový prvek, posun nebo důvod, proč má smysl Ano, šéfe! v roce 2026 znovu vysílat.
Po prvním díle jsem ho nenašla.
Nostalgie tentokrát nestačila
Nechci novou řadu odepsat po jediné epizodě. Pořád věřím, že přijde restaurace, majitel nebo situace, která z Pohlreicha vytáhne toho starého „Zdendu“, kvůli kterému se Ano, šéfe! stalo fenoménem.
První díl mě ale zklamal. Místo velkého návratu jsem dostala především bezpečnou kopii něčeho, co jsme už mnohokrát viděli. Stejné principy, podobné fráze, známé vtípky a minimum překvapení.
A možná právě to je největší paradox celého návratu. Ano, šéfe! bývalo skvělé proto, že nikdy nebylo úplně uhlazené a předvídatelné. Dnes přesně tak působí.
A já si po prvním díle kladu jedinou otázku: Kde je ten starý Zdenda?
