Článek
Bugár patřil mezi absolutní špičku světové atletiky a jeho jméno se nesmazatelně zapsalo do historie. Největšího úspěchu dosáhl v roce 1983, kdy se stal mistrem světa v Helsinkách. Už o tři roky dříve si z olympijských her v Moskvě přivezl stříbrnou medaili.
Během své kariéry sbíral jeden úspěch za druhým. V roce 1982 byl vyhlášen Sportovcem roku a hned šestkrát se stal nejlepším československým atletem. Rodák z Dunajské Stredy se k atletice dostal vlastně náhodou, když v mládí přešel od házené k hodu diskem. Právě ten ho nakonec vynesl mezi světovou elitu a zajistil mu místo mezi největšími sportovními osobnostmi své doby.
Bugár zůstal atletice věrný i po skončení aktivní kariéry. Desítky let působil v Dukle Praha a byl respektovanou osobností nejen na stadionu, ale i mimo něj. Jeho osobní rekord 71,26 metru dodnes patří mezi nejlepší výkony historie a jen potvrzuje, jak výjimečný sportovec odešel.
První slova Fibingerové
Ze smrti byla zdrcena i Helena Fibingerová. „My jsme spolu prožili kus života, byla to krásná léta, neřkuli báječná léta. Zahraniční soustředění, velké mítinky, závody… Abych vám řekla pravdu, já jsem se to dozvěděla v noci. Pak jsem seděla na posteli do rána. Vůbec jsem nevěděla, jestli měl zdravotní potíže. Pakliže měl, byl tak statečný, že o tom nemluvil. Vůbec to nedával najevo,“ uvedla pro iSport.cz.
Podělila se i o společnou historku, která jí nejvíce utkvěla v paměti. „Jedny Velikonoce jsme byli v Itálii, Sovětku Natálii Lisovskou tam hodili do jezírka, kde byly lekníny, ryby a žabiny. Zavřela se nad ní voda… A když bylo v Itálii zemětřesení, slyším takové hučení. Vyskočila jsem na židli, ven a a začala jsem utíkat. Tam stála horda gentlemanů a všichni kýble s vodou… Navodili zemětřesení, že třískali do zdí a do zábradlí…“ vzpomíná.
