Článek
Jako mladá dívka jsem propadla anorexii. Moje hlava byla tehdy mým největším nepřítelem. Nenáviděla jsem sebe a své tělo tak moc, až jsem ho dovedla do naprosto žalostného stavu. Dostala jsem se z toho fyzicky, ale uzdravit se tak, abych měla svou původní váhu, neznamená uzdravit svou duši.
Navenek jsem působila zdravěji, ale v podvědomí ta temná, tichá nenávist a nespokojenost zůstaly. Každý pohled do zrcadla bolel. Dnes už vím, že právě tahle hluboká vnitřní nespokojenost a absence sebelásky byly důvodem, proč jsem si později do života podvědomě přitahovala vztahy a situace, které byly toxické, dramatické a destruktivní.
Když totiž člověk nemá rád sám sebe a myslí si o sobě jen to nejhorší, okolní svět mu zrcadlí přesně to, jak o sobě smýšlí a jak k sobě přistupuje.
Rok v zrcadle: Hledání milimetru krásy
Cesta ven z tohoto kruhu byla dlouhá. Denně jsem se na sebe pokoušela dívat do zrcadla s jediným zdánlivě jednoduchým úkolem: Najít na sobě aspoň jeden maličký kousíček něčeho, co by se mi mohlo líbit nebo co bych mohla na sobě ocenit.
Na začátku to bylo peklo. Bezradně jsem stála u zrcadla, dívala se na sebe a neviděla vůbec nic pěkného. Jen chyby. Jen to, co jsem nenáviděla. Ale nevzdala jsem to. Druhý den znovu. Třetí den, čtvrtý… Po nějaké době jsem poprvé uviděla malý kousek – možná tvar ramen, barvu očí nebo křivku klíční kosti. Maličkosti. Důležité maličkosti.
Tenhle proces trval celý rok. Každý den jsem stála před zrcadlem, hledala to hezké a říkala jsem si to nahlas. Učila jsem svou hlavu mluvit se mnou laskavě. Postupně jsem se dostala tak daleko, že jsem se dokázala před sebou svléknout, dívat se na své nahé tělo a upřímně hledat a pojmenovat věci a místa, která jsou na mě krásná.
A pak přišel ten největší zlom. Zvedla jsem ruku a pohladila jsem se. Bez odporu. S vděčností k mému úžasnému tělu za to, že to se mnou nevzdalo. Dnes si připadám krásná. Celá. Nahá i oblečená. Všechno, co jsem na sobě dřív nenáviděla, mám dnes ráda.
Přijetí
Když se v zrcadle uvidí kamarádka
Má zkušenost mě inspirovala a nabídla jsem ji jako řešení kamarádce, která si připadala nehezká. Požádala jsem ji, ať jde se mnou k zrcadlu a najde 5 věcí, které jsou na ní krásné.
Kamarádka mě poslouchala se zatajeným dechem. „To bych nikdy nedokázala,“ zašeptala.
Vzala jsem ji za ruku a jemně ji zatáhla směrem k předsíni. „Pojď se mnou k zrcadlu. Zkusíme to spolu. Teď hned.“
Váhavě šla. Viděla jsem na ní, jak moc bojuje se svým vnitřním já. Se svým strachem, pochybnostmi a bloky, které si nastavila. Když se postavila před zrcadlo, první vteřiny nedokázala udělat ani to nejzákladnější – podívat se sama sobě do očí. Uhýbala pohledem, jako by se dívala na někoho cizího, na někoho, koho nemá ráda.
„Podívej se na sebe, zkus to,“ pobídla jsem ji tiše.
Konečně zvedla oči. Dívala se na svůj odraz, ale v její tváři byla vidět jen prázdnota. „Nic,“ řekla zlomeným hlasem. „Nevidím na sobě vůbec nic hezkého.“
Stála jsem za ní. Trpělivě, tiše. Tak jak jsem stávala u zrcadla, když jsem se na sebe učila dívat s láskou. Po chvíli ticha, které se zdálo nekonečné, se kamarádce zaleskly oči. A pak jí po tvářích začaly téct slzy.
Slzy pochopeni
Nebyly to slzy vzteku, ale slzy úlevy, pochopení, soucitu. Ten moment, kdy si žena poprvé uvědomí, jak moc svému tělu a duši ubližuje tím, že se odmítá vidět a milovat.
Cesta, která stojí za to
Přijmout sama sebe není jednorázové rozhodnutí. Je to každodenní drobná práce. Naše tělo je náš domov pro tento život.
Pokud i vy svádíte tichý boj se svým odrazem v zrcadle nebo žijete ve vztahu, kde vás někdo přesvědčuje o tom, že vaše hodnota je nulová, ráda bych Vás požádala o toto:
Zkuste najít ten první milimetr krásy a síly už dnes. Vytrvejte. V klidu a tichu. Najdete je. Zasloužíte si to.
Moje vlastní zkušenost s uzdravením z anorexie a hledáním cesty k sobě se stala jedním ze střípků pro mou novou knihu Než jsem se začala milovat. Samotný příběh hlavní hrdinky Diany však zrcadlí především životní osud mé blízké kamarádky a také tvrdou realitu mnoha dalších žen. Ukazuje, jak snadno kvůli chybějící sebelásce spadneme do pasti toxických vztahů či manipulací, a jak neuvěřitelnou sílu v sobě musíme najít, abychom se vrátily k sobě.
Kniha je doprovázena silnými, syrovými ilustracemi, které pro ni vytvořil můj bratr, úžasný umělec Tomáš Kučera.
Knihu si můžete objednat přímo u mě na webu www.veronikamuhlova.cz nebo v prodejní síti Kosmas.
