Článek
Ahoj, jmenuji se… no vlastně je to jedno, jak se jmenuji. Budu třeba Pepa.
Narození přeskočme a přesuňme se rovnou do školky. První taková patálie byla ta, že jsem si našel lásku. Samozřejmě se to nelíbilo nikomu – ani rodičům z obou stran, ani paním učitelkám. Ale jak to začalo… začalo to nevinně. Moc se mi líbily její kudrnaté blonďaté vlasy, které jsem jí pochválil, a ona mi dala pusu. No a od té doby jsme se pusinkovali každý den – občas v teepee, občas za lavičkou a jindy za keřem. Nic nás nerozdělilo… teda alespoň jsem si to myslel. Nakonec nás rozdělila škola, byla totiž o rok mladší a ztratili jsme kontakt.
Přeskočme dál. První třída byla na prd. Moc mi to nešlo a měl jsem málo kamarádů. Možná i proto, že jsem byl furt nemocný nebo jsem měl něco zlomeného či naraženého. Tak jako tak jsem byl separovaný a vnitřně jsem na tom nebyl úplně nejlépe. Druhá třída to samé, třetí taky, ve čtvrté se to ještě prohloubilo. Dostal jsem první čtyřku a byl jsem třetí nejmenší. Vzhledově jsem vypadal jako školkáček. Říkal jsem si, že na druhém stupni v páté třídě se to zlepší a ukážu se… no ale nestalo se. Bylo to ještě horší.
Přestěhovali jsme se – sice ve stejném městě, ale úplně na druhou stranu. Ještě že to město má jen dva kilometry. Bohužel cestou chodili naši romští „přátelé“, pro které jsem byl snadný cíl, a každý den mi to dávali najevo. A ve škole jsem byl boxovací panák, na kterém si to fyzicky zkoušeli i ti méně zdatní jedinci, co byli v hierarchii přede mnou.
No ale ke konci školního roku jsem si našel kamaráda skoro ve stejné ulici. Sice o několik let mladšího, ale byl jsem šťastný, že mám alespoň nějakého. Šestá třída – stále stejné, jen cesty domů byly horší. Už mě jen neuráželi a nefackovali, ale začali po mně chtít peníze nebo svačiny. Když jsem odmítl, vyhrožovali mi, že mě pobodají, a vytahovali z kapes nože. Od té doby jsem se snažil chodit domů pouze tehdy, když šel někdo okolo, nebo jsem chodil lesem. Sice jsem si pár kilometrů zašel, ale alespoň jsem měl klid. Rodičům jsem nic neřekl – ze strachu, že si to potom ve škole slíznu, nebo že mě opravdu někde pobodají.
S kamarádem jsme si rozuměli víc a víc a často jsme spolu trávili čas. Hráli jsme na PlayStationu a bylo mi líp. Sedmá třída – stále jsem byl looser, ale trochu se to zlepšilo. Začal jsem být viditelný. Sice nic extra, ale i to byl posun. Abych byl víc vidět, pořádal jsem narozeninové oslavy. Známky jsem měl příšerné, skoro samé čtyřky, pořád jsem byl nemocný a sportovat mi nešlo.
Osmá třída – začal jsem být odolnější proti vnější agresi a začaly se mi líbit holky. Konkrétně jedna brunetka – hezká, menší a vyvinutá. Kamarádi přibývali, a to jak mimo školu, tak i ve škole. Začal jsem se přizpůsobovat davu.
Devátá třída už zase tak hrozná nebyla. Ve škole jsem měl kamarády, mimo taky. Ale měl jsem fakt špatný prospěch – o pololetí hodně pětek, na konci roku jsem to uhrál na čtyřky. Na konci roku jsem se dokonce postavil jednomu z nejsilnějších kluků a uspěl jsem. Zatáhl jsem ho za ofinu a donutil jsem ho si přede mnou kleknout. To byl zlom.
