Článek
Být ženou je fuška, nemyslíte holky?
Začíná to vlastně už ve školce.
Je mi pět. Chodím dokola po herně, táhnu kočárek s panenkou a hraju si na maminku a tatínka. Vedle mě stojí Péťa, nejhezčí kluk ze školky. On je tatínek a já jsem maminka. Péťa korzuje po herně se mnou a oba předstíráme, že jsme rodiče našeho miminka v kočárku. Jenže další den už Péťa jezdí s kočárkem se Šárkou, protože ta má ten den hezčí šaty než já a sluší jí to víc. Jsem zklamaná a potřebuju stejné šaty jako má Šárka.
Strašné že? Taky si to myslím, ale taková je realita.
My holčičky, dívky a posléze ženy potřebujeme být prostě krásné. Potřebujeme, chceme a musíme být. Žádá se to od nás.
Možná jsme tak vychované a rodinou v tomto podporované, ale hlavně je to v nás. Už od pradávna.
Pěkné, hezké, krásné, nádherné ženy mají větší šanci na cokoliv. Lepší možnost výběru. Ať se nám to líbí nebo ne, je to ve světě takto nastavené. A možná i v našich hlavách. Muži totiž milují naši krásu, tak jako my obdivujeme jejich sílu a schopnost dosáhnout vize.
Proto už chápu naši mámu, která byla ke mně a k mojí sestře občas kritická, co se našeho vzhledu týče. To bylo samé: „Včera ti ten účes neslušel, Jiřinko“, nebo: „Tohle jsou tvoje nejlepší šaty, jiné nenos!“
Ach jo, mami, nech mě žít! Nemůže mi to slušet pořád! Jsem hlavně člověk, ne chodící a strojící se robot. Občas si snad můžu vyjít na rychlý nákup bez make-upu, nebo ne? Co z toho, že mě lidi nepoznávají, nebo si myslí, že jsem onemocněla. Někdy se taky skrývám v obchodě za regály, když uvidím, že bych se měla potkat tváří v tvář se svým dlouholetým ctitelem tady z města a nestihla jsem se nebo nechtěla namalovat (a pak toho hořce litovala). Nechci tomu člověku kazit iluze, tak raději prchám a koupím těch osm rohlíků jinde.
Celé moje dospívání a mládí jsem slýchávala, a vlastně i teď slýchám z úst maminky hodnocení mého vzhledu.
Co na tom, že je mi už tolik let, mám dvě děti a možnost výběru jsem už měla. Ona má o mě strach.
Nikdy jsem neslyšela, že by mamka hodnotila vzhled našeho bráchy.
Muži totiž nemusí být krásní. Ti musí být především charismatičtí, sympatičtí, úspěšní a silní. Nic o kráse. Jejich krása je taková třešnička na dortu, pokud tam je, a mnohdy je na škodu. Pokud jsou velmi pohlední, budí to v nás ženách nedůvěru (a v nich přílišnou sebedůvěru).
Jenže! Být hezká ve dvaceti a ve třiceti, je snadné. Teď to tak vidím. I když tehdy jsem to nevěděla. Nyní ze sebe těžko udělám dvacítku, třicítku, ba ani čtyřicítku. Možná jenom z dálky a ve tmě.
Přesto se chci hezky strojit a pečovat o sebe. Baví mě to. Ale udělat ze sebe krásnou padesátku (v padesáti jedna letech) mi dává velmi zabrat a ráno to trvá časově čím dál dýl. Všechny ty krémy, podklady, fixace, laky na vlasy a gely. Čím starší jsem, tím se zvětšuje můj šuplík s kosmetikou. Díky bohu, žijeme v moderní době!
Ale je to fuška!
Proto milé ženy, dámy, přítelkyně, jak jen vám (nám) rozumím. Je to unavující, i když ten výsledek stojí za to! Být krásná ráno u snídaně, večer u večeře, v práci, v obchodě, na zahradě s rýčem, v lese na procházce, na túře na horách, doma u plotny, hlavně za každých okolností. Uf, uf!
To zvládnem! To dáme!
Mohu se aspoň odlíčit před spaním? Ano? Děkuji!
Můžu někdy vypadat blbě? Ne! To nám není nikdy odpuštěno.
Takže holky, mám nápad!
Zavedla bych takou „střídavou péči“. Jeden týden vypiglovaná, namalovaná, vyšperkovaná, nachystaná na cokoliv a další týden bych byla uvolněná, normálně oblečená, lehce nalíčená a taková obyčejná.
Ten týden krásy by byl náročný. Vstávala bych velmi brzy ráno, abych vše okolo sebe stihla. Byla bych dokonalá za každých okolností. Na pracovišti, doma, v kavárně. Spát bych chodila velmi pozdě. (Než to stihnu ze sebe smýt a sundat, to trvá.)
Další týden, ten lichý, bych byla v klidu. Stíhala bych lépe svoji práci, rodinu a koníčky. Mohla bych tvořit, cvičit a nehlídat se u toho. Vše by bylo na pohodu a nemyslela bych na svůj vzhled. V tomto týdnu by mi to někdy slušelo a někdy vůbec a mě by to bylo úplně jedno.
Dobrý nápad ne? Záleželo by už na nás, v jakém týdnu bychom se potkávali s mým mužem. To si každá z nás musí doma zařídit a domluvit se.
Ale tu střídavku si prosaďte!
P. S.: A kdybyste mě náhodou potkaly v obchodě a nezdálo by se vám, zda jsem to já, tak vězte, že ano, jen mám lichý týden. Ať žijí tepláky!
Tygřice
