Článek
Válečná strategie a skryté nebezpečí
V posledních dnech se v médiich množí zprávy o plánovaném bombardování energetické infrastruktury Iránu a diskutuje se o možném obsazení ostrova Kharg tvořící hlavní příjem Iránské ekonomiky. Tyto úvahy vycházejí z logiky realizace omezené, vysoce cílené operace, která by se vyhnula rozsáhlé pozemní invazi. Takový postup by mohl znamenat nižší riziko pro vojenský personál ve srovnání s klasickým konfliktem velkého rozsahu a zároveň by vytvořil silný ekonomický i strategický tlak na Írán, jehož cílem by bylo přinutit Teherán k otevření Hormuzského průlivu a k zahájení jednání o příměří. Z vojenského hlediska jde o scénář, který předpokládá omezené nasazení sil a tedy předpokládaný malý počet obětí na straně USA s potenciálně vysokým geopolitickým efektem. Ovšem právě v tomto zdánlivě dobrém plánu se ukrývá zásadní nebezpečí zahrnující nejen jadernou elektrárnu Bušéhr, ale i samotný ostrov Kharg.
Cíl: Jaderná elektrárna?
Připravit nepřítele o energetiku, která v sobě zahrnuje i jadernou elektrárnu sebou vždy nese značná rizika a nemusíme mluvit pouze o přímém bombardování jaderné elektrárny. Pouhé odstřižení jaderné elektrárny od jejího vnějšího napájení významně zvyšuje riziko jaderné havárie (jak vidíme i v případě Záporožské jaderné elektrárny na Ukrajině). Existuje tedy nezanedbatelné riziko úniku radioaktivních látek do vod Perského zálivu, což se na porvní pohled nemusí jevit jako velká katastrofa. Skutečnost je ale mnohem horší.
Přízrak Fukušimy a geografie Perského zálivu
Havárie ve Fukushima Daiichi Nuclear Power Plant v březnu 2011, vyvolaná zemětřesením a následnou vlnou tsunami, vedla k jedné z největších kontaminací mořského prostředí radioaktivními látkami v historii. Po selhání chlazení reaktorů došlo k tavení paliva a následnému úniku radionuklidů, zejména cesia-137, cesia-134 a jódu-131, které se dostaly jak přímo do Tichého oceánu, tak nepřímo prostřednictvím kontaminované vody používané k nouzovému chlazení. Oceán sice díky svému objemu umožnil relativně rychlé zředění radioaktivity, přesto došlo k významné lokální kontaminaci pobřežních vod a sedimentů, kde se radionuklidy vázaly na částice a vstupovaly do potravního řetězce. Byla zaznamenána kontaminace ryb a mořských organismů, což vedlo k omezení rybolovu a dlouhodobému monitoringu potravin. Otevřený oceán však umožnil postupné rozptýlení kontaminace, takže globální dopady zůstaly omezené, zatímco hlavní ekologická a ekonomická zátěž dopadla především na Japonsko a jeho pobřežní oblasti.
Geografie perského zálivu poskytuje ovšem zcela jiný obraz. Perský záliv je mělké okrajové moře Indického oceánu o délce 990 km a šířce 50-340 km s průměrnou hloubkou 50m. Patří tedy mezi velmi mělká moře což má zásadní význam na ekologii i šíření znečištění. Dalším omezením je relativně omezená výměna vody s oceánem, což v důsledku znamená, že jakékoliv znečištění se zde drží mnohem déle než v otevřeném oceánu.
Rizika znečištění Perského zálivu nepředstavují zasádní problém pouze pro probíhající rybolov a přítomné ekosystémy, ale především pro obyvatele států jejichž pobřeží vody zálivu omývají.
Zdroj pitné vody
Státy kolem Perského záliv patří k nejvíce závislým na odsolování mořské vody na světě – například Kuvajt a Bahrajn získávají téměř 90–100 % pitné vody z desalinace, zatímco Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty (SAE) pokrývají tímto způsobem přibližně 50–90 % své spotřeby. Odsolování probíhá dvěma hlavními metodami: buď tepelně, kdy se mořská voda zahřívá a odpařuje (např. vícestupňová destilace), nebo pomocí reverzní osmózy, při níž je voda pod vysokým tlakem protlačována přes polopropustné membrány, které zachytí soli a nečistoty. Tento proces je energeticky náročný a technologicky citlivý, protože zařízení musí neustále filtrovat velké objemy vody přímo z moře, což je činí zranitelnými vůči jakémukoli znečištění, ať už radioaktivnímu nebo ropnému.
Radioaktivní pitná voda?
Jak už bylo představeno, případná rozsáhlejší havárie v jaderné elektrárně Bušehr by tedy znamenala kontaminaci vod Perského zálivu radioaktivními látkami. Pokud náš hypotetický scénář srovnáme s havárii jaderné elektrárny Fukushima (kde se do moře dostalo přibližně 10¹⁴–10¹⁶ Bq) musíme vzít v úvahu skutečnost, že možnosti zvládnutí takové havárie v době probíhajícího konfliktu jsou značně omezenější než u státu nacházejícího se v mírovém stavu. Budeme tedy předpokládat, že únik radioaktivních látek by mohl být v rozmezí 10¹⁶–10¹⁸ Bq (srovnatelné s černobylskou havárii, kde se uvolnilo 10¹⁸ Bq ale převážně do atmosféry).
Takto vzniklé znečištění by se v průběhu času začalo kumulovat u pobřeží a v oblastech „nasávacích zón“ odkud je čerpána mořská voda pro odsolování. Úroveň radiace vstupní vody by tedy mohla dosáhnout 100-100 Bq/l. Proces reverzní osmózy používaný k odsolování mořské vody by sice určitou část radiace odstranil, ale i potom by vzniklá pitná voa mohla mít radiaci v rozmezí 1-50 Bq/l pro radioaktivní cesium. Pro srovnání v běžné pitné vodě se vyskytuje radiace < 0,1 Bq/l (pro radioaktivní cesium) a limit pro EU je 10 Bq/l (součet všech radionuklidů).
I při částečné účinnosti reverzní osmózy by tedy výsledná voda často překračovala bezpečnostní limity, což by si vynutilo okamžité odstavení klíčových zdrojů pitné vody. Současně by docházelo ke koncentraci radionuklidů ve filtrech a technologii, čímž by se samotná zařízení stala sekundárním zdrojem radioaktivního odpadu. V praxi by tak pro populaci zasažených států hlavním rizikem nebyla akutní radiační otrava, ale rychlý kolaps zásobování vodou pro miliony lidí, doprovázený dlouhodobou kontaminací mořského prostředí a potravního řetězce, jejíž důsledky by mohly přetrvávat desítky let (poločas rozpadu Cesium-137 30 let; Stroncium-90 28,8 let; Jód-131 8 dní; Tritium 12,3 let).
Migrace a obyvatelnost pobřeží
Populace zasažených států by tedy čelila riziku delší konzumace vody kontaminované radiací. Lze předpokládat, že zasažená populace by představovala většinu lidí obývající pobřežní oblasti perského zálivu což představuje 60-65 millionů lidí zejména ve městech závislých na odsolované vodě (v akutním ohrožení cca 15-20 millionů lidí). Dlouhodobá kontaminace by tedy pravděpodobně učinila pobřežní oblasti nevhodnými k trvalému osídlení, vyvolala by masivní migrační vlny a tlak na sousední státy, což by mohlo mít rozsáhlé sociální, ekonomické a geopolitické důsledky.
Opomíjený Kharg
Ostrov Kharg zajišťuje přibližně 90% exportu Iránské ropy, s kapacitou cca 7 milionů barelů děnně. Jeho ztráta by tedy pro irán představovalo velkou ránu. Co by ale nastalo v případě, že by v průběhu bojů o ostrov nebo jeho bombardování došlo k úniku většího množství ropy (hovoříme o milionech barelů během několika dnů)?
Do hry by znovu vstoupila geografie Perského zálivu, kdy by většina vzniklého znečištění zůstala uvnitř zálivu a existovalo by reálné riziko, že se 50-80% uniklé ropy během týdnů vyplaví na pobřeží. Pomineme-li vzniklé ekologické dopady, účinek ropou znečištěné vody na odsolovací zařízení by rovněž znamenal vážné problémy.
Ropa by v takovém případě rychle zanesla mechanické filtry a membrány reverzní osmózy, což by znamenalo dramatický pokles výkonu a nutnost okamžitého odstavení odsolovacích zařízení. Dalším problém by samozřejmě představovala chemická kontaminace vody, kdy by lehké frakce ropy (jako je benzen) způsobily toxickou kontaminaci pitné vody. Důsledky pro populaci by tedy byly mnohdy horší než v případě havárie jederné elektrárny. Získaná voda by totiž vzhledem ke své toxicitě byla pro účely pitné vody nevyužitelná což by vedlo téměř k okamžitému ohrožení základní životní potřeby - tedy přítupu k pitné vodě.
V důsledku by tedy takový scénář znamenal, že pobřeží perského zálivu by se stalo v důsledku nedostatku pitné vody neobyvatelné. Je třeba vzít rovněž do úvahy že u zemí Perského zálivu je průměrná spotřeba vody přibližně 200-300 litrů na osobu a den. Pro potenciálně zasaženou populaci 15 milionu lidí by to představovalo potřebu dovážet každý den do oblasti více než 3 miliony m3 pitné vody.
Co dál?
Tento článek si klade za cíl poukázat na některá skrytá rizika spojená s prováděním vojenských operací v Perském pro civilní obyvatelstvo a snaží se ukázat, že i zdánlivě výhodné akce sebou mohou nést i vysoká rizika. Autor nemůže zaručit 100% správnost uvedených skutečností, jelikož se článek pohybuje v oblasti hypotetických scénářů, které sice mohou nastat, ale může to být v menší míře a důsledky tedy budou rovněž méně závažné.
