Článek
OPATRNÝ SUMMIT
18. prosince si Česko připomínalo 14 let od úmrtí Václava Havla. Ten chtěl, aby se střední Evropa stala hnacím motorem Evropské unie, místo toho jsme nyní svědky pravého opaku. Tentýž den probíhal summit v Bruselu nad otázkami financování Ukrajiny, která po 4 letech války s ruským agresorem disponuje prázdnou státní kasou. Summit trval bezmála 17 hodin rokování a zde je výsledek. Jednou z možností, jak situaci řešit, byla reparační půjčka, tedy použití zmrazených ruských aktiv v hodnotě 210 miliard eur. Ale protože evropští leadři nenašli dostatek odvahy a neobstáli v testu geopolitické dospělosti Evropy, rozhodli se pro plán „B“, tedy finanční injekci ve výši 90 miliard eur, v podobě společného úvěru na kapitálových trzích krytými rezervou ve společném unijním rozpočtu.
Hlavním důvodem pro toto řešení byl postoj belgického premiéra. Většina ruských peněz totiž leží na účtech bruselské banky Euroclear a v případě, že by Rusko své peníze chtělo zpět, požadovala Belgie finanční podporu členských států, vůči čemuž se postavilo Maďarsko, Slovensko, nově i my, ale dále například i Malta, Bulharsko, Itálie a další.
BUĎ PENÍZE DNES, NEBO KREV ZÍTRA
Takto se vyjádřil premiér polské vlády Donald Tusk reportérům v Bruselu. Sedmadvacítka přistoupila na podporu 90 miliard eur, v podobě bezúročné půjčky Ukrajině, jenž je krytá evropským rozpočtem. Bohužel pro návrh hlasovalo jen 24 členských států. Států, jako socialistické Španělsko, nebo Itálie. Pro návrh hlasovaly země, kterým nehrozí bezprostřední nebezpečí. A kdo byl proti? Maďaři, Slováci a Češi. Třeba připomenout, že Slovensko i Maďarsko jsou sousedními státy Ukrajiny a dalším státem v pořadí jsme my, stát vedený Ruskem jako nepřátelská země.
Maďaři a Slováci byli naprosto proti jakékoliv podpoře Ukrajinců. Není se čemu divit, již před dvěma lety, když se rozhodovalo o finanční pomoci Ukrajině ve výši 5O miliard eur, to byl právě maďarský premiér Viktor Orbán, který usnesení blokoval, a usnesení se nakonec prosadilo s podporou dvaceti šesti států i bez něj. My jsme nyní, prostřednictvím staronového premiéra Andreje Babiše, sice s podporou 90 miliard pro Ukrajince souhlasili, ale jedním dechem jsme řekli, že tuto finanční pomoc penězi krýt nebudeme. V praxi to znamená, že podpora plnění bez konkrétního naplnění, jako by nebyla.
DŮSLEDKY PRO ČESKO
Pokud v něčem Fialova vláda byla konzistentní a úspěšná, jednalo se o zahraniční politiku. Byli jsme jedním z prvních, kdo nabídl Ukrajině pomoc, prezentovali jsme se jako pevný partner západní Evropy, spolupodíleli jsme se na muniční iniciativě a sám Zelenskyj si velmi pochvaloval spolupráci s Českem. Váleční ukrajinští azylanti na našem území odvedli na daních mnohem víc, než jim Česká republika dala na pomoc proti agresorovi, české zbrojovky jely na plné obrátky a v budoucnu se předpokládalo silné postavení našich firem při rekonstrukci Ukrajiny. To vše teď Andrej Babiš, evidentně naočkovaný Viktorem Orbánem, spláchnul do záchodu. Ukázali jsme se jako sobecký a malý národ, který chce jen brát a nedávat nic. Který není schopen přijmout svůj díl spoluzodpovědnosti za celek. Který není loajální, není solidární, který není spolehlivým partnerem.
Faktické dopady tohoto českého směřování nepocítíme bezprostředně. Naše stanovisko projevené Andrejem Babišem je zcela legální, otázkou zůstává, zda je legitimní. Vidíme, jak odlišně se Evropa chová vůči Maďarsku a Slovensku a Babiš nás teď pomalu vaří jako žábu v hrnci a připojuje nás do skupiny toxických států. Nastavuje nový směr zahraniční politiky, který expremiér Fiala na sociálních sítích pojmenoval jako kurz, ve kterém Češi ztrácí důstojnost, respekt a nakonec i peníze. Naše nároky na evropské dotace jsou totiž naším stanoviskem ohroženy. Naše možnosti ovlivňovat evropskou politiku v klíčových agendách se dramaticky zmenšuje. Ztratili jsme jakýkoliv kredit v EU a jsme znovu těmi odmítači, nikoliv partnery.
DŮVODY ČESKÉ POZICE
Sociologové, jako Jan Herzmann, Ivan Glabal, nebo Magda Vášáryová, společně s politiky jako Mirek Topolánek, či Luděk Niedermayer se shodují, že Babišovy kroky kopírují veřejné mínění. Češi nevnímají ruskou hrozbu podobně jako třeba Poláci či Němci. Naší prioritou je zastavit konflikt i za cenu, že nebudeme vzdorovat do konce, že nebudeme obhajovat územní celistvost a nezávislost Ukrajiny. Podle dat CVVM na přelomu listopadu a prosince si 58% lidí myslí, že by mělo dojít k ukončení konfliktu, územním ztrátám a eliminaci ukrajinské nezávislosti navzdory.
Ale co z takového názorového smýšlení plyne a jaký signál tím vysíláme do světa, například Číně? Že mezinárodní dohody neplatí, že se vracíme k reálné politice v tom smyslu, že silnější si může dělat, co chce a jak se mu zlíbí? Rusko napadlo Ukrajinu, vyvraždilo tam statisíce lidí a teď, my jako Evropa řekneme, že jsme pro příměří? To není příměří, to je ukrajinská kapitulace. S agresorem se nevyjednává, agresora je potřeba zničit. Rusko se musí z Ukrajiny odplazit na kolenou, prosit o odpuštění, platit reparace a demilitarizovat se.
Americké tajné služby informují o tom, že Putin chce nejen celou Ukrajinu, ale i Pobaltí a střední Evropu. Chce rozbít EU a velkým pomocníkem mu může být Donald Trump. A my nedáme na obranu Ukrajiny a potažmo celé EU ani korunu? To je národní hanba. To je čecháčkovství, to je pití piva, to je zahrádkaření, to je představa, že my jsme malí a nás se to netýká. To je národní viktimizace, kdy jsme byli přes 8OO let součástí Rakousko-Uherského království a těch pár let samostatnosti jsme měli brutálně narušené nacisty a komunisty. My, ale nejsem oběti a bílí holoubci. Byli jsme to my, kdo se nacistům nepostavil, přestože jsme měli nejsilnější armádu ve střední Evropě. Byli jsme to my, jenž si demokraticky zvolili komunisty v roce 1948. Jsme nebezpečná část Evropy a doteď jsme nepochopili naši úlohu v rámci V4. Máme bohatou historii, v novodobých dějinách postavy jako Masaryk, Havel, Patočka, Horáková a mnoho dalších, ale absolutně jsme se vzdali svých ambicí a potenciálu ve prospěch krátkodobého blahobytu.
T To, co nyní prožíváme, nejsou běžné výkyvy lepších a horších vztahů. A jednou se nás nikdo nebude ptát, zda jsme udrželi hranici důchodového pojištění o rok méně, nebo více. Budou se zajímat o to, zda jsme přispěli maximálním možným příspěvkem k udržení a zachování míru, svobody, demokracie, liberalismu, otevřené společnosti a tržního hospodářství. A jak jim na tyto otázky odpovíme?
zdroje:
