Článek
Když se řekne Bohumil Klepl, vybaví se vám možná jeho osobitý projev, loutky nebo role v divadle Studio Dva. Málokdo ale ví, jaký životní příběh se za touto výraznou hereckou osobností skrývá. Josef Formánek ho pozval do svého podcastu a první díl je doslova nabitý historkami – od kubánských policajtů, kteří se stavěli do pozoru kvůli ruštině, až po večery v Central Parku po boku Miloše Formana.
„Všichni se báli, já jsem zneužíval ruštinu“
Klepl se opakovaně vrací na Kubu. Ne kvůli all inclusive resortům, ale kvůli autentické přírodě a lidem. „Kuba byla poznamenaná Fidelem Castrem, všichni se báli,“ vzpomíná. „Já jsem zneužíval, že jsem mluvil plynule rusky. Na každém kousku byli policajti, a když jsem promluvil rusky, hned: ‚No problema, señor, venceremos.‘“
Kubu procestoval půjčeným autem křížem krážem. Nejvíc ho bavila střední část – tam, kde nejezdí zahraniční turisté. „Ta část, kde už byli Češi a všichni cizinci, byla nejnudnější.“
Mexiko, loutky a prezident
Jeho první latinskoamerickou zemí ale bylo Mexiko. A to ještě za tvrdého komunismu. V osmdesátém devátém roce vyrazil na festival Cervantes s loutkovým divadlem. Nakonec hrál i v Národním divadle mexickém před tamním prezidentem.
„Velvyslanec mi řekl, že to bylo naposledy, protože to trvalo deset minut a prezident řekl, že moc rád, že to bylo krátký – v tom vedru se prý nedá sedět. Ale zato prezidentova babička mě líbala a říkala, že to je úžasný,“ směje se Klepl.
Ještě víc než hlavní město ho ale dostali domorodci v horách. „Obestoupili mě z obou stran, při každém španělském výkřiku ‚te quiero‘ křičeli všichni. A pak nás zvali domů. Kluci Formani se báli jejich pálivých jídel, ale Klepl jedinej si to dával. Pak sice odbíhal do kukuřičných polí, protože to bylo strašný, ale já jsem se nebál,“ říká s nadsázkou.
Norsko: nádherná země, chladní diváci
Zatímco v Mexiku mu lidé skoro padali do náruče, v Norsku to bylo jiné. „Norové jsou chladnější, to je logický. Hrál jsem tam, mluvil i norsky, ale byl jsem z toho jemně zklamanej.“ Aby se uvolnil, chtěl si koupit láhev alkoholu, ale „ani ten chlast nedávali, jedině proti pasu, to bylo hrozný“.
Přesto zemi nelituje. „Norsko jako země je neskutečně krásná, ty fjordy… Byl jsem až nad severním polárním kruhem a koukal na Sovětský svaz. Ale diváci jsou chladní.“
Loutky z roku 1886 a zrození putovního divadla
Kleplovo loutkové divadlo má rodinnou historii. „Je z roku 1886, Alšovo rodinné loutkové divadlo. Moje máma ho sehnala od kamaráda z Jičína. Měl jsem ho doma schované s šedesáti loutkami a nevěděl, co s tím.“ Až v roce 1985 ho Václav Kotek požádal, aby něco hrál na divadelní pouti na Střeleckém ostrově.
„Nechtěl jsem hrát české klasiky, tak jsem hned vzal Marquéze, Shakespeara nebo svůj základní kus ‚King is Dead, Long Live the King‘. Každá loutka mluvila svým jazykem – švédština, ruština, čeština, gruzínština, arménština.“ S tímhle představením pak začal cestovat s bratry Formany.
A co je lepší – ulice, nebo divadlo? „U loutkového divadla je lepší ulice, to k tomu patří. Ale jako herec nemám rád hraní venku, protože to diváky rozptyluje. V divadle sedí ve tmě a soustředí se. Venku na vás někdo zařve: ‚Co se snažíš, ty vole, co machruješ?‘ A my jsme šašci, to někteří herci zapomínají.“
Temné období: útěk z léčebny a sedm let bez alkoholu
Formánek s Kleplem otevřeně mluví i o své společné zkušenosti s alkoholem. Oba si prošli léčebnou. Klepl to zkusil nejprve ve státní, ale vydržel tam jen dva dny. „Utekl jsem. Přišlo mi to divný. Na toaletě seděli kluci, pili vodku a říkali: ‚Dáš kilo, tak ti dáme taky.‘“
Pak našel soukromé Neocentrum. „Tam byli kromě Klepla samí generální ředitelé. Věnovali se mi víc osobně, citlivě, bylo to skoro rekreační.“ Pomohlo mu to na pět let, pak se ale na čas vrátil k pití. Zlom nastal, když mu šéf divadla Studio Dva řekl jasně: „Bobe, jestli takhle budeš pokračovat, vyhodím tě.“ Ta představa, že by nemohl hrát, ho vyděsila natolik, že přestal. Teď už sedm let nepije. „Nemám ani to bažení. Jsem nudnej. Na oslavách radši odcházím, než aby se kolegové opili a říkali: ‚S Kleplem je nuda.‘“
Arménie, přípitky a syn, který propadl genu předků
Klepl má arménské kořeny po matce. Do Arménie se vrací rád, i když přiznává, že „Arméni jsou horší Žida – podnikaví, inteligentní, mají šestý smysl“. Co ho ale na nich někdy unavuje? Nekonečné přípitky. „Než se ožerou, tak je půlhodinový přípitek. Mě to pak nebavilo.“ Přesto se přátelí s arménským knězem v Praze a syn Tomáš se do země předků úplně zbláznil. „Ten tam jede s celou rodinou, cítí tam nějaký geny. Já už to nemám, já jsem zesenil,“ směje se Klepl. Formánek mu ale oponuje: „Není to pravda, Bobíšku, já pořád vidím tu jiskru.“
Hypochondr, který si vzal prášky na menopauzu
Formánek vzpomíná, jak kdysi ráno s kocovinou přišel za Kleplem a ten mu nadšeně nabízel své prášky. „Tohle je bomba, tohle turbo, a tadyhle to zabírá nejvíc – to je pro ženský v menopauze, ale na mě to funguje bezpečně.“ Klepl se netají tím, že byl velký hypochondr. „Měl jsem prášky na prostatu, na oči, na mozek, na spaní. Každý rok chodím na kolonoskopii, na prostatu, na srdce. Doktoři si ze mě dělají legraci, ale proč v osmašedesáti nedělat prevenci?“ Dnes už ale nebere nic. „Možná nějaký čaj na spaní. A fyzicky to zvládám dobře, jen s pamětí mám občas problémy.“
New York, Miloš Forman a Jack Nicholson
Klepl měl díky bratrům Formanovým možnost pobývat v New Yorku, dokonce u jejich otce Miloše Formana v Central Parku. „Bydlet u Miloše Formana byla svátost. Ale k záchodům se nesmělo – měl je v ložnici, takže jsem musel sjet šedesát pater, běžet do Central Parku a pak zase nahoru.“ Forman si ho dobíral. „Chodil po pokoji v trenýrkách a říkal: ‚Já se na to vykašlu, tady mám Rusáka v bytě, ty vole, na co jsem utíkal z Československa?‘“
Jednou u něj potkal i Henryho Kissingera - ministra zahraničních věcí USA. „Hráli spolu šachy, Miloš mu řekl, že tady má jednoho Rusáka. Kissinger na mě hned spustil strašnou ruštinou. A pak tam přišel Jack Nicholson, úplně vožralej, a říkal: ‚You are a matter.‘ A já mu česky odpověděl: ‚Od tebe to, dědku, sedí.‘ Forman hned běžel vysvětlovat, že jsem úplně blbej.“ Klepl přiznává, že tehdy byl z těch hvězd „vydřenej“, ale dnes už ho nic takového nerozhodí.
Autobus, zlomená žebra a uvědomění konečnosti
Před lety měl Klepl vážnou nehodu s autobusem, která mu zlomila žebra. „Uvědomil jsem si konečnost. Že stačí lusknout a je po tobě. Ta hranice mezi životem a smrtí je strašně malinká.“ Prozřel a začal si vážit toho, že život má cenu. „Starala se o mě přítelkyně i syn, který odháněl bulvár. Bylo to prozření. Teď v osmašedesáti už o té konečnosti přemýšlím často. Neděsí mě to, ale stávám se takovým optimistickým pesimistou.“
Improvizace s Evou Holubovou: „Jdi do prdele!“
Klepl v současnosti hraje se svou hereckou partnerkou Evou Holubovou ve hře Líbánky na Jadranu od Patrika Hartla. Podle svých slov se ale od Hartlova textu už dávno odpoutali. „Je to reality show. Normálně se hádáme na jevišti, ona na mě řve: ‚Zase nic neumíš, zase vypadáš jak debil.‘ Já se dvě hodiny bráním.“ A co jeho nejoblíbenější moment? Na konci hry říká: „Evo, já tě chci.“ A ona odpoví: „Jdi do prdele.“ Klepl se směje: „To místo já miluju.“
Druhý díl rozhovoru s Bohumilem Kleplem najdete exkluzivně na platformách HeroHero a Forendors. Podcast Vinylové na tripu s Josefem Formánkem vychází pravidelně na všech audioplatformách.
