Článek
Jako obyčejný občan, který se snaží být společensky prospěšný a pomáhá se starat o ty, kteří se o sebe postarat nemohou, jsem vždy jen plula s proudem. Nikdy mě nepálila touha vyčnívat z davu nebo poutat pozornost médií a sociálních sítí. Proč? Možná proto, že mi chybí sebevědomí, nebo neumím vyjádřit své názory k veřejné problematice. V dnešní době je trendem vyjadřování na sociálních sítích, a ještě více „in“ je urážet a nadávat. Ale teď jsem se ocitla v situaci, která mě nutí tu sedět a psát.
Chci psát o moderním otroctví, o křivdách ze strany státu, o nepřiměřeném jednání úředníků. Chci psát o těch, kteří ve svých pracovních pozicích, a jménem zákona místo prospěšnosti společnosti, škodí. Psát o tom, jak nás současný režim nutí ohýbat záda a mlčet. Vracíme se do doby, kdy není možné se odvolat, kdy jediné, co máte, je práce, placení daní a mlčení. Jak se tento režim liší od toho, který kdysi byl?
Vše zůstává stejné, ale dnešní politici jsou chytřejší. Vše je důmyslnější a maskované za zákony, které se mění tak rychle, že je nemožné je stíhat. Vlci nikdy nespí, čekají, až vás mohou nachytat na chybách, za které pak následují likvidační tresty, omezující lidskou svobodu a možnosti dalšího fungování. Zdá se, že dnešní mocipáni používají jen modernější a důmyslnější způsoby, jak si podrobit své otroky a vynucovat respekt nepřiměřenými tresty.
Nejsem spisovatelka a pravděpodobně nikoho nebude moje psaní zajímat. Ale pokud se mi povede najít aspoň jednu osobu, která vidí tento systém spravedlnosti stejně jako já, budu své psaní považovat za úspěšné.
Možná si někteří řeknou, proč tu brečím, když hlavní je zdraví, které je přece nade vše. Ale o jakém zdraví mluvíme? Pokud se nejedná o vrozené hendikepy, pak jsou mnohé zdravotní problémy pravděpodobně získané a úzce spojené s psychickou pohodou. Já, v roli manažerky organizace, neustále absolvuji školení, kde jsem učena, jak motivovat zaměstnance. Říká se, že dobře motivovaný zaměstnanec je nejlepší zaměstnanec a že správný pracovní přístup chrání před syndromem vyhoření. Ale nejsme snad i my, kteří pracujeme a nezneužíváme systém, zaměstnanci státu? Neměli bychom být státem ohodnoceni za správný přístup a dostat uznání, které si zasloužíme?
Nedávno jsem viděla reportáž o zneužívání finančních prostředků z notářských úschov, kde notář a právní zástupce spolupracovali a sebrali peníze. Jednalo se o velké částky z prodeje nemovitosti, které byly poškozeným úplně ukradeny. To byl celý jejich majetek. A co na to stát? Nepomohl těm, kteří byli poškozeni, přestože to byl on, kdo tento systém zavedl. Stát by měl převzít zodpovědnost za svá vymyšlená pravidla, která umožnila takové zneužití.
Jedna z poškozených vyprávěla, jak její dříve zdravý manžel psychicky zhroutil a bohužel zemřel kvůli následkům této situace. Stát tuto situaci umožnil. Povolil lichvu, která se, jak se zdá, vztahuje pouze na obyčejné lidi.
Svého zdraví si vážím, ale současný systém mě uvrhl do samoty a temných myšlenek, do pocitu beznaděje, strachu z dalších nesmyslných restrikcí a zákonů, do pocitu marnosti a vzteku. A za tím vším nejsou jen zákony mocipánů, ale také úředníci a vykonavatelé, kteří slouží těmto mocipánům. Do této skupiny spadají i dozorčí orgány jako policie a úředníci, kteří z pozic moci kontrolují a udělují pokuty. Co si o těchto lidech myslím? Buď v životě nikdy ničeho nedosáhli a mají dobrý pocit, když mohou ublížit někomu, kdo je úspěšný, nebo jsou to lidé, kteří jsou nesmírně hloupí a vůbec nechápou důsledky svých činů. Mají morální hodnoty žumpy. Na lidi, kteří se kdysi upsali STB, se dnes díváme skrze prsty, ale existuje jich dnes ještě více, i když nyní mají honosnější pracovní názvy. Jak se říká, dej blbci funkci…
Samozřejmě chápu, že ne všichni zaměstnanci ve veřejné sféře ztělesňují problémy, které zmiňuji. Na mnohé jsem narazila a jsou to lidé s opravdu lidským přístupem. Avšak stále existují systémové problémy, které nemůžeme ignorovat. Například, správný přístup by měl být diferencovaný: pokud úředník identifikuje chybu, měl by dát možnost její nápravy předtím, než zahájí postih. Je důležité rozlišovat mezi chybami vzniklými vědomě a nevědomě. Příkladem může být chybné zaúčtování dokladu, což je obvykle spíše omyl než úmysl okrást.
Mnoho správních řízení např. v dopravních přestupcích, jako je odebrání řidičského průkazu za různé drobné přestupky – rychlost, upadlé SPZ, nebo jízda s propadlou STK – ukazuje na nepoměrnou tvrdost těchto opatření. Tato řízení jsou vedena úředníky s velmi omezeným prostorem pro přizpůsobení rozhodnutí individuálním okolnostem. Přestupky, které by neměly vést k těžkým trestům, mohou mít devastující důsledky pro jedince závislé na řízení vozidla pro svou práci nebo osobní život.
Ve správním řízení rozhoduje o vás úředník z magistrátu, který musí dodržovat striktní postupy a metody a má omezený prostor pro individuální úsudek. Tyto správní přestupky se obvykle netýkají politicky angažovaných osob, což vyvolává dojem, že zákony mohou být zneužívány pro šikanu běžných občanů. V případě, že se dopustíte pouze přestupku, a nikoliv trestného činu, rozhoduje o vašem osudu úředník, který nemá možnost zohlednit okolnosti vaší situace. Pokud byste spáchali trestný čin, vaše kauza by přešla k soudu, kde soudce má větší pravomoci a flexibilitu při zvažování okolností. V případě pouhého přestupku však nemáte možnost odvolání na ministerstvo spravedlnosti, neboť tam se zabývají jen trestnými činy. Za výše uvedený přestupek vám může být nekompromisně odebrán řidičský průkaz, aniž by byly zváženy další důsledky tohoto rozhodnutí.
Jedná se o neúměrnou reakci státu, která místo ochrany a spravedlivého postihu přináší další problémy – ztrátu zaměstnání, finanční těžkosti, a dokonce i psychické problémy. Příklad mladíka na koloběžce, kterému hrozí vězení za porušení zákazu řízení, jen zdůrazňuje přemrštěnost těchto zákonů. Není přece správné, aby systém, který má sloužit a chránit, takto ničil životy.
Existuje mnoho informací a důkazů, které bych chtěla zmínit, včetně tématu státem podporované lichvy u exekučních titulů. Mohla bych napsat obsáhlý příběh z vlastní zkušenosti, i když já sama dlužníkem nebyla. Bohužel jsem byla svědkem, jak rodiny ztratily majetek v hodnotě 30 milionů korun kvůli dluhu pouhých 2 miliony, a to za podivných okolností: soudní spis se ztratil, důležité dokumenty byly doručovány bez potvrzení o zaslání a další.
Ráda bych také poukázala na praktiky některých právních kanceláří – téma, o kterém bych mohla psát dlouhé články. A zmínila bych se o nespolehlivosti lidí, kteří slibují pomoc, ale nedokáží vážit si cizího času ani z poloviny tak, jak si váží svého.
V tuto chvíli nejsem jistá, zda budu v psaní pokračovat. Cítím se přeplněná naštvaností, zlostí a depresí. Hledám sílu žít. Možná se k psaní ještě vrátím.
