Článek
V samotném textu mne Zdechovský na základě kreativního výběru citací místy líčí jako stalinistu, jinde mi „jen“ blahosklonně radí, abych si doplnil znalosti. Provedu zde drobnou sebekritiku – Giordano Bruno skutečně nebyl upálen za tvrzení, že Země je kulatá – v tom jsem se v rozhovoru mýlil. Historici stále debatují, zda byl záminkou pro jeho likvidaci fakt, že propagoval Koperníkův model založený na tom, že Země obíhá Slunce, anebo šlo o jeho teze v oblasti metafyziky jdoucí proti řadě církevních dogmat. To ovšem nemění nic na tom, že se katolická církev za tuto vraždu nikdy neomluvila. Pokud tedy pan europoslanec za omluvu nepovažuje tvrzení kardinála Angela Sodana, že Brunovo upálení bylo „smutnou historkou“.
Nejsem sice členem KSČM, ale vždy jsem se slovy našeho filozofa Michaela Hausera „hlásil k tomu nejlepšímu ze socialistické tradice“. Nemůžu tedy jinak, než zareagovat na primitivní antikomunismus v textu pana europoslance. Zdechovský ve svém textu pobouřeně reaguje na moje srovnání komunismu s křesťanstvím a píše: „My katolíci jsme se za mistra Jana Husa a další selhání v minulosti omluvili, komunisté za miliony mrtvých nikoliv. Katolická církev mnohokrát v historii ukázala svoji schopnost přiznat vlastní chyby a postavit se k věcem čelem.“
Tak za prvé, někoho zavraždit není selháním – je to zkrátka a dobře zločin. Proč pan europoslanec nedokáže jednoznačně přiznat, že vražda Jana Husa byl zločin? Za druhé, pokud je řeč o KSČM, tak ta zločiny 50. let mnohokrát odsoudila, ať už písemně, či ústy svých představitelů, a už její samotná předchůdkyně KSČ v 60. letech zahájila v rámci obrodného procesu sérii rehabilitací obětí politických procesů. Několik členů KSČM včetně tehdejšího předsedy Vojtěcha Filipa či europoslance Miloslava Ransdorfa rovněž přispělo nemalými finančními částkami na památník Milady Horákové. Takže tvrzení, že se komunisté nikdy neomluvili, je zkrátka lež. A pro upřesnění – nevidím důvod, proč by se čeští komunisté měli omlouvat za historické zločiny, které byly spáchány někde na druhé straně planety, a to ve jménu úplně jiných variant komunismu, než k jaké se oni sami hlásili zde v Československu. Ostatně proto se v politologických publikacích razí to, aby se nemluvilo o jednom komunismu, ale o komunismech, protože se jedná o myšlenkovou rodinu, kde najdeme řadu rozdílných proudů – je velký rozdíl mezi ortodoxním marxismem-leninismem a např. v USA na popularitě nabírajícím demokratickým socialismem.
Tvrzení pana Zdechovského o tom, jak se katolická církev dokáže k věcem postavit čelem, je pak lží nabývající téměř absurdních proporcí. Organizace známá tím, že systematicky zametá pod koberec pedofilní řádění svých zaměstnanců po celém světě, není žádným etalonem sebekritiky. Ale hádám, že v představách europoslance Zdechovského je znásilnění nějakého malého chlapce či dívky jen dalším selháním, které napraví případná papírová omluva, a už je úplně jedno, že mechanismus fungování katolické církve s jejím nesmyslným celibátem a netransparentní činností pokračuje dál v činnosti. A je to právě tento mechanismus, který takové zločiny na dětech nejen umožňuje, ale nepřímo je i podporuje.
Je sice pěkné, že si pan Zdechovský nachází při své zajisté hektické práci europoslance tolik času na to, aby pamatoval na historickou památku obětí nezákonností protosocialismu, které se udály před 70 lety, ale jeho humanismus je humanismem falešným. Zločiny stávajícího kapitalistického systému a jeho oběti jsou mu totiž úplně ukradené. Kolik lidí tu už od roku 1989 umrzlo na ulici, přestože prázdných a vytápěných prostor máme jako společnost dostatek? Proč si zasloužili takový osud? Protože prohráli v gamblerské hře zvané kapitalismus. Nechat je zemřít mrazem ovšem ve výsledku bylo rozhodnutí politické. Je politickým rozhodnutím nezavádět programy housing first, je politickým rozhodnutím ignorovat veškerá sociologická data a tvrdit, že si všichni bezdomovci v naší republice můžou za svůj úděl jen a pouze sami. Není proto divu, že už v minulosti byla stávající lhostejnost k umrzlým lidem bez domova přirovnána k politické vraždě. Co udělal pan Zdechovský, aby těmto zbytečným obětem na životech zabránil?
Antikomunisté se rádi staví na hroby mrtvých, aby učinili morální argument, ale ve výsledku jen předvádějí vlastní pokrytectví. Kdyby totiž skutečně jejich námitky byly založeny na ideálech humanismu, tak by museli měřit všem stejně. Každý rok zemře na podvýživu přes 9 milionu lidí, a to za situace, kdy celosvětově produkujeme dostatek potravin pro všechny. Nefunkční zdravotnictví je celosvětově zodpovědné za 5 až 8 milionu úmrtí ročně – úmrtí, kterým by šlo bez problému předejít. Lze tato čísla ignorovat, protože většina těchto úmrtí se odehrála v takzvaných rozvojových zemích? Cynik tak mohl učinit ještě v průběhu 20. století, ale v globalizovaném 21. století to už nejde. Šílené sociální podmínky v zemích, které hrají v globálním kapitalismu jen roli dodavatele surovin a levné pracovní síly, jsou jednou z hlavních hnacích sil masové migrace. Na globalizované planetě už jen stěží lze mluvit o „jejich“ problémech. Dále je potřeba si uvědomit, že kapitalismus zabíjí všude, nejenom v rozvojovém světě. V USA vinou systému nedostupné zdravotní péče každý rok předčasně zemřou statisíce lidí. A ani vražda ředitele jedné z největších amerických pojišťoven nerozpoutala za oceánem debatu ohledně vražednosti logiky „profit nadřazen zdraví“. Nefunkční a podfinancované sociální a zdravotní systémy zabíjejí ovšem i v Evropě. A tak bych mohl pokračovat dál a dál – od nesmyslných vojenských invazí hnaných touhou po ropě či jiných cenných surovinách až po podporu totalitních režimů, jako je Saudská Arábie.
Moje srovnání křesťanství a komunismu nebylo náhodné. Obě myšlenkové doktríny usilují o emancipaci člověka a o solidaritu. Ať už to v Novém zákoně symbolizuje moment, kdy Ježíš vyhání kupce z Chrámu či slavné: [S]náze projde velbloud uchem jehly, než bohatý do Božího království.“
A v obou případech se musí jak křesťané, tak komunisté postavit před fakt, že jejich myšlenkové doktríny byly historicky v různých kontextech zneužity k ospravedlnění autoritářského chování a nejrůznějších zločinů. To ovšem nijak nesnižuje jejich odkaz – byli to křesťanští myslitelé, kteří jako první začali razit doktrínu přirozených lidských práv, byli to komunističtí myslitelé, kteří na ně defacto navázali právy sociálními. V našem regionu máme tak nějak „zakódováno“ že křesťanství a komunismus jsou konkurenti, ale v Latinské Americe dokázali spolupracovat k prosazení obecného dobra, jak dokazuje praxe teologie osvobození. Pro zájemce pak odkáži na knihu Rudá teologie: o křesťanské komunistické tradici.
Na západ od nás je dialog mezi marxisty a křesťany systematicky budován a posilován. A místo abstraktního se dovolávání církve by si měl spíše pan europoslanec Zdechovský zkusit vzít k srdci slova zesnulého papeže Františka: „Velké nebezpečí, které hrozí současnému světu s jeho rozmanitou, leč zatěžující konzumní nabídkou, je individualistický smutek, který prýští ze zpohodlnělého a lakomého srdce, z chorobného vyhledávání povrchních rozkoší a z otupělého svědomí…V současnosti musíme říci „ne“ ekonomii exkluze a nerovnosti. Taková ekonomika zabíjí. Už nelze tolerovat fakt, že se vyhazuje jídlo, když existují lidé, kteří hladovějí. Dnes je všechno vydáno napospas konkurenci a zákonu silnějšího, podle něhož mocný pohlcuje slabšího. Sama lidská bytost je považována za konzumní zboží, které lze použít a potom zahodit. Téměř bez povšimnutí ztrácíme schopnost zakoušet soucit tváří v tvář bolestným výkřikům druhých, již nepláčeme nad bídou druhých ani nás nezajímá péče o ně… kultura blahobytu nás uspává… Jedna z příčin této situace tkví v našem vztahu k penězům, protože pokojně přijímáme jejich nadvládu nad sebou. Zatímco zisky pouze malého počtu jednotlivců exponenciálně rostou, výdělky většiny se stále více vzdalují od blahobytu této šťastné menšiny. Nastoluje se nová, neviditelná, leckdy virtuální tyranie, která jednostranně a neúprosně diktuje své zákony a svá pravidla. Touha po moci a majetku nezná mezí.“
