Článek
Vlaky nejezdí včas, takže návaznost spojů je vinou věčných zpoždění tristní. Pokud se někdo vypraví na delší cestu s více přestupy, může si do kufru nebo batohu rovnou přibalit i nějakou publikaci o zachování duševního zdraví a láhev rumu k tomu. Oboje bude během anabáze potřebovat.
Neblahé zkušenosti prozrazují jak četné výlevy na sociálních sítích, tak osobní zkušenosti autora tohoto textu, který patří mezi „šotouše“. Člověk si někdy v nadsázce říká, jestli se úroveň služeb na železnici nevrací – po jistém vzepětí směrem ke kvalitě – zpět do doby před rokem 1990. Tehdy byla dráha skutečně strašlivá, o čemž nejlépe svědčí legendární film Kalamita, který soudruzi chtěli zakázat, a to kvůli zobrazení syrové reality v tehdejším ajznbonu. (Poznámka pro nadšené fanoušky filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntág: Bolek Polívka je v Kalamitě ještě o třídu lepší než v Dědictví.)
Vlaky a lidi taky
Nelze samozřejmě nezmínit vlakový personál. K vidění je ledacos. Například průvodčí, který neumí ani slovo anglicky a ve vlaku na regionální trati směrem na Karlštejn vykazuje cizince z první třídy českými pobídkami, jež se obvykle používají v zemědělství vůči neposlušnému dobytku.
Další příhoda na vlastní kůži: autor tohoto článku pomáhá nevidomému pánovi najít vagon se zamluveným místem; když jdou po vodicí čáře pro nevidomé ke správnému vagonu, dva průvodčí (muž a žena) uhnou z čáry teprve po výslovném a důrazném upozornění, že jde slepý člověk, pro jehož orientaci byla tato vodicí linka vytvořena (průvodčí zřejmě bílou hůl považují za něco na způsob Gandalfovy berle).
Samostatnou kapitolou je takzvaná ochranka ve vlacích. Národní dopravce ji zřejmě zavedl kvůli bezpečí personálu a cestujících. Těžko říct, jak je to s ochranou průvodčích, ale ohledně ochrany cestujících není úplně jisté správné vyznění záměru. Mnoho z těchto sekuriťáků na první pohled připomíná spíše nebezpečné dobrodruhy, kteří se drsně probíjejí životem a evidentně za sebou mají hodně pohnuté osudy. O nějaké kultivovanosti nemůže být řeč: chlapíci se nahlas smějí, klátí se u toho a v pauzách u cigaretky ve stanicích si navzájem vyprávějí mohutné příhody z různých konfliktů.
Aby tento text nevyzníval jen negativně. Za zmínku stojí třeba velmi laskavá paní průvodčí, která pustila pasažéra do mezinárodního rychlíku, který jen náhodou zastavil ve stanici, protože dával kvůli výluce na trati přednost protijedoucímu spoji (všechny ostatní vlaky měly v tu chvíli příšerné zpoždění).
Celkové „nastavení“ Českých drah nicméně ani náhodou nekoresponduje s jejich sebechvalnou prezentací. Lidem z PR oddělení národního dopravce lze doporučit, ať se občas projedou na některé z regionálních tratí a poslechnou si spontánní projevy cestujících.
Jedna konstanta je ovšem opravdu věčná: České dráhy nám i letos – ke konci roku – zase zdraží jízdné.
