Článek
Úvodní konstatování je samozřejmě ironie. Člověk nemusí být zrovna odkojen bolševickými velkofilmy, které kritizovaly první republiku a její politiky, aby dospěl k názoru, že hrdý odkaz tehdejšího politického bahna má tuzemská politika snad v genech. Politikaření, prebendy všeho druhu, ale když přijde řeč na odpovědnost za průšvihy – já nic, já muzikant.
Nebožtík Stanislav Gross (ČSSD) rezignoval na funkce kvůli podezřelému financování svého bytu. To si ještě leckdo pamatuje. Málokdo si však zřejmě vzpomene na jiné někdejší velké „zvíře“ – Jana Kalvodu (ODA), který se několik let před Grossem rozhodl pro skok z nejvyšších pater politiky do občanského suterénu „jen“ kvůli tomu, že neoprávněně používal akademický titul.
Političtí souputníci a následovníci obou pánů pochopili, že tudy cesta nevede. „Sice jsem udělal nějakou tu chybičku, za kterou se na Západě běžně odstupuje, ale přece neopustím takhle báječně placenou funkci,“ řekne si typický český politik, když něco pokazí nebo pokud se na něj provalí nějaká špína. „Nikdy neodstoupím!“ Tak zněla legendární věta Andreje Babiše po provalení případu Čapí hnízdo. Na Západě by politik dočasně rezignoval a do politiky se vrátil až po svém soudním očištění. V současném Česku naivní představa.
Připomeňme si, jak se z kdejakého Lojzy stane politik. To takový človíček vleze v komunálu do politické strany plné šíbrů a tam dělá po nějaký čas poskoka. Pokud se osvědčí, je umístěn na volitelné místo kandidátní listiny do nadcházejících komunálních voleb. Ve stranickém dresu absolvuje jedno nebo dvě volební období. Po celou dobu poslušně zvedá ruku, jak mu zavelí jeho lokální bossové, načež je za odměnu zapsán na kandidátní listinu do voleb do Poslanecké sněmovny. Když je jeho strana stále v kurzu, stane z něj poslanec. Hurá, Everest dobyt!
Výše popsané by mohlo zůstat v lidské rovině (jakkoli páchnoucí a nevzhledné), kdybychom souhlasili s Masarykovým konstatováním, že demokracie zraje padesát let. Jestli to platí, naši politici mají – po bolševickém, byť poněkud delším experimentu – na svou kultivaci ještě nějaký čas k dobru.
Toto tvrzení má ale přinejmenším v případě zpackané digitalizace stavebního řízení, pod taktovkou Ivana Bartoše, jeden háček, nebo spíše hák: současná aféra zároveň znamená velké finanční ztráty – prostě jsme ty peníze vyhodili oknem.
Že by si naši politici zapomněli navyšovat vlastní platy a zvyšovat nám daně, o to se však samozřejmě vůbec nemusíme bát.
