Článek
Čerstvý křupavý rohlíček patří mezi drobné radosti lidstva. Muži k těmto malým požitkům zhusta připočítávají i neposkvrněné ranní noviny – jak známo, pouze žena dokáže právě dodaný nebo koupený deník zběžně prolistovat a pak ho jen tak halabala přeložený pohodit vedle hrnku s kávou a ošatky s pečivem. Některá manželství v tu chvíli prakticky končí. Vzorně složené ranní noviny jsou totiž u mužů stejně ceněné jako čerstvě upečený, nikým neohmataný rohlík.
Někde jsem kdysi četl, že na západ od Rozvadova se mnohem častěji než u nás kupuje a jí balené pečivo. Co si však budeme nalhávat. Když porovnáte dva totožné chleby, se stejným datem výroby, přičemž jeden z nich je balený a druhý nebalený, čemu asi tak dáte přednost?
Balené pečivo považuji za nutné zlo, a to pouze ve chvíli, kdy se čerstvá varianta nachází natolik daleko ode mě, že by její obstarání skutečně znamenalo něco jako loveckou výpravu, zmíněnou v úvodu tohoto textu. A radost z čerstvých rohlíků si nenechám vzít, přestože na dveře potichu ťuká diabetes, s nímž se – jak známo – bílé pečivo příliš nekamarádí.
Jelikož mám v teoretické rovině víceméně jasno, nastavuji si budík na brzkou ranní hodinu a po jeho zazvonění se vydávám do nedaleké samoobsluhy pro ta báječně křupavá „céčka“.
Avšak ejhle! Po příchodu už od vchodu vidím, jak se v pečivu holou rukou přehrabuje jakýsi chlapík v montérkách. Když přijdu blíž, neunikne mi, že pánova končetina je poněkud nemytá. Postávám tedy opodál u pultu s koblihami a po očku pozoruji řádění chlupaté ruky. Sleduji, že levý nejhořejší výběžek zásobníku pracka dosud nenavštívila – umiňuji si, že jakmile se chlapík vzdálí, vrhnu se právě k tomuto místu.
Pán je nicméně v prohrabávání rohlíků poměrně vytrvalý, a proto se v zoufalství začnu více věnovat vystaveným koblihám. Hm, klasická s marmeládou nebo moderní s nugátem… Ne, tohle by mně zvedlo cukr tak, že bych začal tančit piruety! Kouknu zpátky k regálu s rohlíky. Pán je k mému překvapení pryč a na jeho místě se vyskytuje pěkně oblečená a nalíčená dáma. Na ruce má vzorně igelitový sáček a do druhého pytlíku si přendavá pečivo.
„Je báječná!“ říkám si v duchu, ale všeho do času. V příští vteřině dotyčnou zničehonic přepadne kašel. Vidím něco, s čím jsem nepočítal. Žena sice stále zachovává dekorum ohledně přemisťování rohlíků, ale zároveň do celého zásobníku – včetně mnou vyhlédnutého severozápadního sektoru – nezadržitelně chrchlá nezakrytými ústy. Dokonce ani nenatočí hlavu stranou.
V naprostém ochromení sleduji, kterak zavazuje igelitový sáček a odchází pryč. Připlížím se k rohlíkům a marně se snažím nemyslet na to, co jsem právě spatřil. Pak mě však napadne spásná myšlenka. Na obě ruce si nasazuji igelitové pytlíky a obsah celého zásobníku – čili pokud možno všechny rohlíky – otáčím jako bagr „vzhůru nohama“.
„Taky je máte radši zespodu, viďte,“ usmívá se na mě přišedší stařenka. Holou rukou, kterou se předtím důkladně podrbala v oušku, se začíná přehrabovat ve vrstvě rohlíků, které jsem právě vylovil ze dna.
Je mi do pláče. V náhlém pominutí mysli kupuji několik koblih a prchám k pokladně. K domovu posléze kráčím jako spráskaný pes – dnes opět nákup čerstvých rohlíčků jaksi nevyšel.
Když přijdu domů, zjistím, že dneska zapomněli přinést noviny – nebo mi je zase ukradli z kastlíku.
