Článek
Mnozí politici svoji činnost zřejmě považují za opravdu užitečnou; vždyť přece skoro nejí, nespí, jak neustále dumají, čím lidem vylepšit život. „Opravné“ změny nedávno schválených norem (aktuálně například ohledně dohod o provedení práce), zásadní proměny v jiných oblastech, nicméně nenápadně propašované jako přílepky k momentálně projednávané legislativě, pečlivé naslouchání všemožným lobbistům – to všechno se přece děje zásadně v zájmu občana, přestože ten většinou s hrůzou očekává, co „jeho“ zákonodárci zase vymyslí. Ti pak mají pocit, jak strašně dřou.
Je tu samozřejmě ještě jeden další roztomilý aspekt současné aférky kolem zvýšení platů politiků: Učinit takový krok několik měsíců před naprosto zásadními volbami, když jde země trochu cugrunt, je docela odvaha. Nebo spíš jen lačnost po penězích a touha urvat, co se dá; nemálo z nich už za chvíli nebude u státního korýtka.
Je ovšem pravda, že – ačkoli si to spousta lidí neuvědomuje – Poslanecká sněmovna je mnohdy pouze odkladištěm komunálních politiků. Opravdová „jízda“ se totiž odehrává hlavně v komunálu, přičemž nikdo nechce z kola ven. Do Sněmovny pak míří většinou jen ti, kteří už mají dost (komunální politiky), nebo „neposlušné kusy“. To je například případ starosty, jehož si vybere jako fíkový list pro své rejdy místní kmotr; starosta se však po čase začne překvapivě emancipovat, takže nezbývá nic jiného, než ho odklidit. Jelikož je Česko přece jen už trochu civilizovaná země (ale skutečně jen trošičku), dotyčný nezahyne při autonehodě, nýbrž je svými komunálními spolustraníky odeslán v příštích parlamentních volbách mezi poslance, aby byl v obci nebo městské části klid na další „práci“.
Bystřejší čtenář z napsaného už jistě pochopil, že právě komunál je ona pověstná žíla, nikoli „žvanírna“ (kdo to řekl?) v Poslanecké sněmovně. Jak se to dělá, aby se člověk dostal k lizu?
Klíčové je angažovat se v některé ze stran, které si v dané lokalitě před každými volbami dopředu domlouvají radniční koalici. Poté je třeba navázat a udržovat co nejlepší vztah s lokálním bossem oné strany a na něj navázanou sebrankou (typicky z místního podnikatelského sektoru). Pak je už jen otázkou času, kdy se takový človíček stane nejdřív zastupitelem a posléze i radním nebo alespoň dobře placeným předsedou nějaké komise.
Nejprohnanější komunální politici se jako čert kříži vyhýbají tomu, aby v případě svého zvolení radním nebo místostarostou dostali na hrb něco tak „provařeného“, jako je například oblast obchodu a služeb. Všechny ty problematické restaurační předzahrádky, živnosti, ale i obecní nebytové prostory… Mnohem lepší je si vzít na starost úklid a údržbu zeleně. Tato oblast může spolykat peněz, kolik chce, a nikdo nemůže říct ani ň. Veřejný prostor se přece udržuje v zájmu občanů.
Kromě obvyklých požitků si lze přilepšit i jednorázovými akcemi. Klasická je situace, kdy se dají dohromady dva spolustraníci, kteří požádají radnici o přidělení bytu. Za tímto účelem napíšou jímavý „motivační“ dopis, kde vylíčí, jak chtějí v daném místě založit rodinu a žít tam až do skonání věků. Byt dostanou. Zřejmě jen náhodou jde hnízdečko lásky za půl roku do privatizace, načež zmínění dva mladí lidé náhle zjistí, že k sobě vlastně cítí nepřekonatelný odpor. Čerstvě privatizovaný byt tedy prodají a s těžkým srdcem si rozdělí několik milionů.
Pokud si někdo na základě přečtení těchto řádků myslí, že politika je v řadě případů obživa pro méně schopné jedince, tak se samozřejmě mýlí. Musí totiž ke slovu „schopné“ přidat ještě předponu „všeho“.
