Článek
Rok 2010, začátek lokální volební kampaně ODS v jedné pražské městské části před tehdejšími komunálními volbami, jako najatý „odborník“ vysvětluji přítomným činovníkům, že nemohou prakticky nic udělat s nadcházející prohrou ODS a výhrou TOP 09 v jejich obvodu. Většinová kladná emoce tamních voličů je totiž už jasně na straně „topky“.
Pražská ODS je v tu dobu otloukánkem na mediálním pranýři. V metropoli dosluhuje kontroverzní primátor Pavel Bém, přičemž vrcholní představitelé občanských demokratů z centrály této strany odmítají pomoct obvyklou metodou čili fotografováním se na billboardy společně se svými kolegy z komunálu. Blíží se totiž rovněž sněmovní volby, které se mají mimořádně konat v květnu – komunální klasicky až na podzim – a neobliba pražské ODS dosahuje takových výšin, že nikdo z vedení strany nehodlá riskovat své volební šance do Poslanecké sněmovny kvůli problematickým komunálním spolustraníkům.
V zásadní debatě mně tehdy oponuje zejména analyticky zaměřená dívka, kterou vyslal na pomoc spřátelený starosta (taky z ODS) ze sousední městské části. Slečna má jasno: když se po celý čas, který zbývá do komunálních voleb, budou dobře uklízet ulice, viditelně se zkultivují parky a k tomu se rozdají nějaké granty na opravy domů, bude vyhráno. Namítám, že to, o čem slečna mluví, lidé očekávají od své radnice jako samozřejmost; „povinné pracovní cvičení“ volby vskutku nevyhrává. Příliš se mi však nevěří, jelikož mnozí z volebního štábu si odmítají připustit realitu z hlediska voličských emocí.
Střih v čase a výsledky komunálních voleb: TOP 09 vítězí v oné městské části před ODS o téměř deset procent.
Setrvačník k neúspěchu
Význačným znakem politických stran, které jsou u moci, je, že od jisté doby jedou už jen na setrvačník a nedokážou zásadně změnit styl vládnutí. Petr Fiala a jeho ODS – což samozřejmě platí i pro další strany vládnoucí ekipy – má sněmovní volby v příštím roce již dnes pravděpodobně prohrané.
Připomínám, že sestavení vlády stranami pětikoalice po minulých sněmovních volbách bylo vlastně malým zázrakem. Sociálním demokratům a Přísaze před třemi roky jen těsně unikl vstup do Poslanecké sněmovny. Kdyby jim to tenkrát vyšlo, na premiérské sesli by nyní téměř jistě seděl Andrej Babiš.
Jak jsme na tom v současnosti? Obliba Fialova kabinetu dosahuje tristních hodnot. Nevidím vlastně žádnou možnost, jak by vládní strany mohly náporu ANO v příštích volbách odolat. Nepomohou žádné, byť sebelepší komunikační strategie a „prodávání“ vykonané práce. Negativní emoce většiny voličů vůči Fialově vládě je – podle průzkumů veřejného mínění, ale i ohlasů na sociálních sítích – setrvale natolik velká, že hravě přehluší negativní vnímání ANO a Babiše.
Je tudíž velmi pravděpodobné, že si budeme muset odžít přinejmenším ještě jeden vládní příběh s Babišem a jeho hnutím. Již se objevují hlasy, že tím pádem hrozí nápodoba současného, dosti panoptikálního slovenského scénáře, kde k moci navrátivší se Robert Fico a jeho vládnoucí druhové přistupují ke své zemi jako mstiví nájezdníci z mongolské stepi.
Takové poměry podle mého názoru naštěstí v Česku nehrozí. Byznysem do morku kostí nasáklý Babiš je přece jen jiná sorta než drsný Fico, který se s ničím moc nepáře. Babiš proti tomu chce „klid na práci“, aby nebyly ohroženy jeho zájmy, přičemž touží po všeobecné oblibě („ANO je dnes catch-all party,“ říká veřejně šéf hnutí).
Konstatování o větší přijatelnosti Andreje Babiše však zřejmě není to, co by zrovna zpříjemnilo Petru Fialovi a jeho ansámblu balení kufrů.
