Článek
Další střípek do svého veřejného obrazu Fico přidal poté, co středoškolský student odmítl podat ruku prezidentu Peteru Pellegrinimu. Stalo se tak při slavnostním ceremoniálu, kde Pellegrini ocenil studenty za účast na mezinárodních studentských olympiádách. Dotyčný mladík má podle vlastního vyjádření s hlavou slovenského státu osobní a politický problém.
„Tady by někdo potřeboval tři facky,“ reagoval v této souvislosti Fico, který zároveň nezapomněl zmínit taky „protistátní média“. (Mimochodem, o vztahu slovenského premiéra k novinářům poměrně výstižně vypovídá i skutečnost, že autor tohoto článku si musel ilustrační fotografii k textu opatřit na webu české vlády; u slovenské „kolegyně“ se mu žádné fotografie v mediální kvalitě nepodařilo nalézt.)
Student měl samozřejmě prezidentovi své země rukou potřást, když už se na ceremoniál vypravil. Sluší se však připomenout rovněž známou souvislost „příčina – následek“. Kdyby se Fico, s tichým souhlasem Pellegriniho v zádech, nechoval jako buldozer (zdá se, že Jiří Paroubek byl proti němu estét z literárního salonu) a společnost více spojoval, než rozděloval, Slováci – zejména mladí – by neměli potřebu dělat na veřejnosti dramatická gesta.
Pojďme si pro pořádek připomenout, co je Fico zač. Nemá význam opakovat v tomto textu formální životopisné skutečnosti. Ty si může každý dohledat na internetu, a to včetně výrazné pachuti spojené s vyšetřováním údajného propojení státní správy a mafie.
O člověku mnohdy mnohem více vypovídají zdánlivé banality. Například letitý Ficův kritik Milan Kňažko před časem zavzpomínal na Ficovu reakci na někdejší ničivé povodně na Slovensku. Fico prý přiletěl do postižených oblastí vrtulníkem, rozdal několik hraběcích rad, zapózoval s luxusními hodinkami za mnoho tisíc eur a pak zase odletěl. Kňažko neváhal Fica označit za typického kavárenského socialistu. Později o něm začal mluvit jako o politickém podvodníkovi.
Ani v současnosti Kňažko slovenského premiéra nešetří. V souvislosti s tím, co Fico a další slovenští politici aktuálně předvádějí vůči Rusku, hovoří dokonce o vlastizradě.
S označením za kavárenského socialistu úzce souvisí Ficův nákladný životní styl. Drahé byty, lety do vzdálených destinací s nejasným financováním, nejrůznější luxusní dary… Příznačné je, že majetková přiznání slovenského premiéra byla v minulosti neúplná, přičemž téměř nikdo (s výjimkou organizací hlídajících transparentnost) se opravdu důkladně nepídil po zjevném rozporu mezi Ficovými příjmy a životními náklady, jejichž podstata připomíná pěnu dní ruských oligarchů.
Je jasné, že obdivovatelům Fica jsou veškeré skutečnosti ohledně jejich miláčka šumafuk – slovenský premiér je pro ně ztělesněním „spravedlivého“ boje proti všemu, co vyžaduje kritické přemýšlení a třeba i přehodnocení dosavadních jistot. Řadě z nich tak postačují jen laciná gesta a populistické výkřiky. Pokud však schvalují rovněž Ficova slova o fackách, jsou na špatné cestě k ještě většímu hloubení příkopů mezi lidmi a přijetí násilí jako legitimního nástroje.
Zdroje:
