Článek
Když jsem na sklonku osmdesátých let jako študák vyrážel do proslulé šachové herny U Nováků v pražské Vodičkově ulici, abych si zde hraním šachu přivydělal nějaké peníze (a o několik hodin později odcházel oškubán od starých mistrů), zároveň jsem s údivem objevoval nefér praktiky, které zkušení hráči vůči sobě používají.
Byl jsem tehdy skutečné ucho s jakýmsi hodně zaprášeným turnajovým vítězstvím z dětských let. Trenéři nás – malé vyznavače ušlechtilých bitev na čtyřiašedesáti polích – kdysi samozřejmě vedli k úctě a vzájemnému respektu. Slušně jsme se zdravili, při hře ničím nešustili a vůbec se k sobě chovali jako nejlepší kamarádi.
Hned první seance U Nováků však byla šokem. „Mohl byste prosím ty figury dávat doprostřed políčka?“ zeptal jsem jakéhosi předválečného přeborníka Prahy, který navzdory šesti dioptriím a zřejmě i stejnému množství vypitých piv hrál jako z partesu. Ani zjevná herní převaha mu nicméně nebránila v tom, aby proti mně používal pro mě tehdy ještě neznámou fintu: šachista schválně staví figury a pěšce k hranám herních polí, takže celkový dojem na šachovnici je posléze zcela neuspořádaný. Místo pěkné geometrie něco na způsob optického klamu. Slabší povahy mívají s touto záměrnou ledabylostí velké problémy.
Ačkoli se má aktivní herní „kariéra“, jak jsem naznačil, odehrála spíše v dětském věku, šachy zůstaly mým celoživotním koníčkem a rovněž při psaní tohoto textu jsem si pěkně prokastrinačně odskočil k jedné online bleskové partii. V pokročilejším mládí jsem docela často navštěvoval jako divák kvalitní šachové turnaje a také se spřátelil s některými silnými hráči. Díky tomu jsem si ještě dále rozšířil repertoár znalostí, jak se v šachu legálně, leč velmi neférově brnká soupeři na nervy (maminky a malí šachisté, dále nečtěte!).
- Již zmíněné umisťování figur a pěšců nikoli na střed políček na šachovnici, nýbrž různě halabala – nejlépe okrajem herního kamene na čáru ohraničující políčko.
- Při odchodu od šachovnice na toaletu nebo na chvilku „jen tak na vzduch“ kopnutí soupeře pod stolkem do nohy.
- Při pokládání hrnečku s kávou zpět nad podšálek hlasité cinknutí.
- Pokašlávání, posmrkávání, kýchání.
- Nejrůznější vrzání, škrábání a podobně.
- Opravdovým majstrštykem je „řízené“ zřícení se ze židle.
Takto nedbale umisťované figury dokážou vyvést z rovnováhy hodně šachistů.
Někteří šachisté jsou při vymýšlení takových postupů velmi vynalézaví. Pozor, podmínkou při používání většiny těchto praktik je okamžitá omluva soupeři! I když protihráč přivolá turnajového rozhodčího a stěžuje si, maska neviňátka a zdánlivá pokora situaci většinou zachrání.
Může však dojít také k nedorozumění. Zažil jsem jako divák při jednom turnaji příhodu, kdy mladý nadějný šachista ve stavu skutečného nachlazení zasedl k partii se zasloužilým a o hodně starším velmistrem. Když posléze již asi popáté zakašlal, velmistr zbrunátněl a důrazně řekl: „Mladej, ještě jednou schválně zablafeš a dostaneš pár facek!“ Chudák junior se kajícně omlouval, že kašel nepředstírá, velmistr však tomuto tvrzení příliš nevěřil a stále se na mladého soupeře podezřívavě díval, přičemž občas utrousil nějakou polohlasnou poznámku. Junior nakonec psychický tlak neustál, udělal v partii závažnou chybu a prohrál.
Velkorysý Peter Svidler
Uvedené metody se mně vždy zajídaly. Tím, že jsem v dospělém věku šachy aktivně – čili na nějaké pravidelné soutěžní úrovni – vskutku již nehrál, nemusel jsem takové záležitosti vůbec řešit. Přesto jsem sám některé mírnější finty při hře přece jen jednou použil.
V červnu 2012 přijel do Prahy šachový velmistr a tehdejší hráč nejužšího světového žebříčku Peter Svidler, aby zde sehrál několik partií s nejlepším českým šachistou a rovněž aktérem světové špičky Davidem Navarou. Součástí šachového festivalu ČEZ CHESS TROPHY byl taky bohatý doprovodný program. Nechyběla ani simultánka, při níž se proti Svidlerovi posadilo dvaadvacet soupeřů; já mezi nimi. Akce se konala v nádherně zrekonstruované Malostranské besedě.
Simultánka probíhala podle klasických pravidel. Svidler měl ve všech partiích bílé kameny, přičemž pozvolným krokem obcházel stoly. Když došel k dalšímu soupeři, ten uchopil figurku a zahrál na šachovnici svůj tah.
Osobnosti, jež při této příležitosti usedly proti Svidlerovi, celou událost viditelně a se značným respektem prožívaly. Já samozřejmě taky. Zároveň jsem však věděl, že nemohu velmistrovi herní kvalitou jakkoli konkurovat. Ráno před partií mě napadlo, že se ho pokusím alespoň trochu rozhodit (mírnými prostředky!), čímž se mi snad povede kapánek zvýšit šance na remízu; na výhru jsem vůbec nepomýšlel.
Když jsme všichni usedli k šachovnicím, schválně jsem na stolek nedbale pohodil svoji osobní taštičku s věcmi, větrové bonbony a balíček papírových kapesníků. Kromě toho jsem si nechal přinést od obslužného personálu sklenici vychlazeného piva (to jsem musel – na rozdíl od připravené minerálky – zaplatit).
Hned při úvodním „kolečku“ kolem soupeřů – poté, co se Svidler prvně zastavil u mě – jsem si všiml náznaku překvapení v jeho obličeji. „Hurá, mimošachová strategie začíná fungovat,“ pomyslel jsem si. Všude kolem seděli zadumaní šachisté, lokty vzorně vyrovnány, úctu k věhlasnému velmistrovi vepsánu v každém pohybu. V porovnání s nimi jsem vypadal trochu jako anarchista: pivo, nepořádek na stole, výraz znuděného kavárenského hráče, jehož zase vyzval na souboj otravný štamgast od vedlejšího stolu, který pořád prohrává.
Měl jsem však v arzenálu ještě další položku. Poté, co jsme absolvovali úvodní část hry, začal jsem praktikovat tento model: Svidler přichází k mému stolku, já před ním udělám svůj tah, načež se zvednu a jdu k oknu. Okatě dávám najevo, že mě soupeřova odpověď a vlastně celá partie příliš nezajímá.
Pokud si dobře pamatuji, při nějakém pátém nebo šestém opakování tohoto postupu se velmistr skutečně trochu rozčílil. Provedl svůj tah nápadně razantně, jako kdyby mi chtěl říct: „Na co si to hraješ, chlapečku?“
Posléze jsem se vytrestal sám. Mizerné soustředění mě dovedlo k tomu, že jsem někdy kolem dvacátého tahu udělal hrubou chybu z ranku nejtřeskutějších amatérů – přehlédl jsem na šachovnici figuru; Svidlerovi ji stačilo vzít a měl by bod v kapse.
Velký soupeř však v tu chvíli svoji velikost jen potvrdil. Anglicky mi řekl, ať tah vrátím a že můžeme hrát dál. Poděkoval jsem, zrudl studem, způsobně usedl ke stolku a začal hrát svoji nejlepší hru, jaké jsem byl schopen.
Jak známo, ty nejvtipnější příběhy píše sám život. Během dalších fází hry jsem se dostal do mírně horšího postavení, přesto jsem ještě nestál na prohru. Z původní dvaadvacítky jsme zbyli jen čtyři. Svidler přestal chodit kolem zbývajících šachovnic – přistavil si židli, usedl na ni a trpělivě čekal, až někdo z nás, posledních zbytků odporu, učiní další tah.
Nakonec jsem byl prvním, kdo z posledního kvarteta vypadl. Opět jsem zahrál malou nepřesnost a má pozice nevypadala už vůbec dobře. Při vědomí toho, jak velkoryse se ke mně velmistr před několika desítkami minut zachoval, jsem položil krále (vzdání partie), postavil se, poděkoval za hru a způsobně se rozloučil.
To nejlepší na konec. Druhý den jsem si v klidu, u šálku čaje, partii přehrál s pomocí speciálního šachového programu. Ten mně ukázal, že mé vzdání partie bylo poněkud předčasné. Teoreticky jsem mohl opravdu dosáhnout vysněné remízy s hráčem nejužší světové špičky. Ovšem opravdu jen teoreticky. Musel bych po celou dobu hrát tahy na velmistrovské úrovni, což samozřejmě bylo naprosto nereálné. Mimochodem, Svidler tehdy v simultánce porazil všechny soupeře, nikdo nedosáhl ani na remízu.
Přesto jsem si celou událost vyhodnotil kladně. Vše vlastně dopadlo, jak mělo: ostatní účastníci simultánky si díky své obří koncentraci na hru ničeho nestandardního u mého stolku nevšimli a své seance si dosyta užili; já jsem měl pocit, že jsem Svidlera při partii přece jen trochu vyvedl z míry, a velmistr výchovně ztrestal soupeře, který před ryzím šachovým umem upřednostnil primitivní psychologii.
