Článek
Člověk nemusí být zrovna nejbystřejší pozorovatel nebo závislák na sociálních sítích, aby si všiml, že nekompatibilita řady ukrajinských uprchlíků s hostitelskou zemí je značná. Například na Facebooku nejsou výjimkou příspěvky, jež se týkají hromadných sezení ukrajinské komunity – s alkoholem a velmi hlasitými projevy, s přesahem do večerních hodin. Kde se to děje? Typicky v parcích za teplého počasí.
Ukrajinci skutečně hodně drží pospolu a nepříliš radostný život si kompenzují právě velkou pospolitostí, kdy se večer dlouho pije a hlasitě mluví. A co si budeme nalhávat: Česko se svou tolerancí alkoholu jim v tomto směru neklade příliš velké nároky na sebekontrolu.
Klíčovou záležitostí je samozřejmě to, čemu říkáme noční klid. V případě jeho porušování by měla nekompromisně zasahovat městská policie, což se však zhusta neděje. Strážníků v Praze je málo a zkrátka nestíhají. I průměrně inteligentní Čech, který umí v rusko-ukrajinské válce bez problémů rozeznat, kdo je útočník a kdo obránce, má pak mnohdy chuť utrousit cosi nevybíravého na adresu Ukrajinců. Což teprve ten, kdo věří nejrůznějším bludům nebo je prostě „jen“ xenofob.
Bydlení na draka
Autor těchto řádků má se soužitím s Ukrajinci bohaté zkušenosti. Bydlel totiž kdysi – ještě v mírových dobách – v nájemním domě, který patřil jisté firmě, jež jeden z bytů pronajala ukrajinským dělníkům. Tento byt se nacházel na stejném podlaží jako autorův.
Zhruba roční peklíčko vypadalo zhruba takto: Ukrajinec s pořádnou dávkou alkoholu v žilách se drží zábradlí a snaží se dovléct bez ztráty kytičky po schodech do patra (stařičký dům je bez výtahu). Cestou trousí z kapes slunečnicová semínka. (Na vysvětlenou: jde o oblíbenou pochutinu národů na východ od slovensko-ukrajinských hranic.)
Když konečně dosáhne kýžené mety, marně se snaží vzpomenout si, které ze dveří jsou od bytu, kde bydlí jeho druhové. Na patře jsou troje dveře, z toho dvoje proti sobě. Třetí dveře lze vzhledem k naprosto jinému situování vyloučit, takže zbývá se už jen rozhodnout, jestli vpravo nebo nalevo. A je jasno! Zvonek se vzápětí rozdrnčí v autorově bytě, kde se dotyčný zrovna noří do snů.
Tato situace se opakuje několikrát za noc, takže autor k ránu připomíná vystresovaného křečka, který celou noc pobíhal v kolečku ve svém akváriu. Do toho se co chvíli ozývají tlumené výkřiky volající ukrajinská jména, jelikož některý z osadníků buď zapomněl klíče nebo je vůbec nemá. Navíc téměř každou noc některý z Ukrajinců škrábe na dveře autorova bytu; zřejmě nechce zvoněním budit své spící druhy.
Bonbónkem byla situace, kdy se autor jednoho dne, kdy horko tavilo i asfalt, dovlekl domů z práce a otevřel si vychlazené pivo. Pouze v trenkách se uvelebil v křesle a relaxoval při naprostém nicnedělání. Pohodička ovšem trvala pouze do chvíle, než se z chodby začaly ozývat výkřiky, dupot mnoha nohou, načež se rozdrnčel domovní zvonek.
Autor zvedl sluchátko a zeptal se, kdo to je. Místo odpovědi slyšel pouze ukrajinské pokřikování. Na to, aby se člověk v klidu oblékl, nebylo ani pomyšlení. Za chvilku se tedy kolemjdoucím na ulici naskytl tento obrázek: U chodníku parkuje bílý sporťák, v němž sedí na místě spolujezdce znuděná „princezna“. U auta stojí elegantně oblečený třicátník. Před ním se vlní fronta Ukrajinců, z nichž každý drží v ruce svazek bankovek.
Z domu vybíhá chlápek v trenkách, se špatně zapnutou košilí a v kožených polobotkách. Křičí na Ukrajince, že už toho má dost a že je všechny nechá zkontrolovat cizineckou policií. Jde o natolik surrealistický výjev, že to vykolejí dokonce i „princeznu“ ve sporťáku.
Přišli o všechno
Zmíněné příhody zažité „na vlastní kůži“ jsou potvrzením toho, že ani v dobách, kdy Vladimir Putin teprve spřádal své sny o zločinném podrobení Ukrajiny, nebyli Ukrajinci zrovna těmi nejmilejšími sousedy. Nicméně nebylo jich tolik, aby se jejich pobyt v Česku stal žhavou celospolečenskou otázkou. To nastalo až s přílivem uprchlické vlny.
Měli bychom všichni – včetně strážníků – vyžadovat od uprchlíků co největší přizpůsobení se našim zvyklostem. Zároveň bychom se měli vcítit do jejich situace – mnozí z nich přišli skutečně o všechno. V této souvislosti mě dojaly dva výjevy: Ukrajinka ve věku kolem dvaceti let hořce pláče v příměstském autobusu, když si v mobilním telefonu prohlíží trosky rozbombardovaných budov ve své vlasti; Ukrajinec, který jde společně se svými druhy – v montérkách – kamsi na šichtu, má na hlavě kšiltovku s českou vlaječkou.
Otázka je, co nyní dělá a kde se nachází onen blazeovaný floutek, který si před mnoha lety přijel sporťákem pro peníze od svých krajanů. Asi nějaká charita nebo co.
