Článek
Totální psychický kolaps. Kdyby šlo jen o ten sex, ještě by to možná rozdýchal, ale tohle byla spíš poslední kapka v řece nepochopení.
Rozdílné sexuální potřeby v manželství jsou jako dva dálniční pruhy – jeden jede sto dvacet, druhý šedesát, a když to dlouho trvá, hrozí bouračka. V lepším případě narazíte na tichou domácnost, v horším na rozvodového právníka. Nebo na někoho, kdo „náhodou“ rozumí vaší frustraci víc než vlastní partner a milenec či milenka je na světě.
Kdybych psal pohádku, zněla by asi takhle: „Žili spolu šťastně, v lásce a souznění, každý večer při svíčkách, s podobnou chutí na sex a stejnými nápady, jak si ho zpříjemnit.“ Jenže ouha, jsme v realitě. A tady má jeden chuť co druhý den, zatímco druhý si vystačí s narozeninami a silvestrem.
Jenže když jeden chce a druhý ne, není to problém jen jednoho. Je to problém obou. Protože manželství není „každý si po svém“, ale „společně“. Včetně toho, jak často a jak vůbec.
A tady přichází na scénu staré dobré kouzlo komunikace. Ne výčitky („Ty nikdy nechceš!“) ani pasivní agresivita („Tak nic no, jdu si pustit dokument o velrybách“). Ale rozhovor dvou lidí, co se mají rádi, zajímají se vzájemně o svoje potřeby a nechtějí ze vztahu udělat spolubydlení s hypotékou.
Ten, kdo má menší potřebu, by neměl mít pocit, že je „divný“ nebo „méně muž/žena“. A ten, kdo by mohl sex prodávat na váhu, si taky nezaslouží, aby byl za úchyláka.
Otázka zní: Jak to sladit? Jak vytvořit prostor, kde si jeden nepřipadá jako sexuální pronásledovatel a druhý jako oběť uprchlík? Odpověď? Starat se o toho druhého. Ne jako o projekt, co má být „opravenej“, ale jako o milovaného člověka, kterému chci rozumět, pochopit jeho potřeby a pomoci mu je naplnit, ať již já sám nebo mu nějakým jiným způsobem.
Je to možná ten největší paradox: že opravdová láska začíná tam, kde přestanu myslet jen na sebe a začnu vnímat, co potřebuje ten druhý. A on se stejným přístupem začne vnímat zase mě.
Takže jestli hledáte návod, jak zvládnout rozdílné sexuální potřeby, zapomeňte na tabulky, porovnávání a samospásné články z internetu. Stačí jednoduché: Já myslím na tebe a ty myslíš na mě.
A z toho, světe div se, vzniká láska. Ta opravdová, ne ta z filmů, kde mají oba chuť a čas vždycky zároveň.
Jak se vám daří v manželství vzájemně naplňovat potřeby a uplatňovat princip já se starám o partnera, jeho potřeby a on o mé?
Zkusme známkování jako ve škole 1 – 5. Jakou známku byste dali sobě za starání se o partnera a jakou byste dali jemu – ji?
Pokud Vám to dává smysl, přepošlete článek manželovi – manželce a dejte mu známku a požádejte ho (ji), ať oznámkuje vás. A hned tu máte zajímavý vhled do kvality Vašeho manželství.
Podělte se v komentářích o známky.
PS: U nás je lepší samozřejmě moje žena. Jí dávám jedničku a dostal jsem od ní dvojku :( tak se musím polepšit :)
