Článek
Přitom nejde jen o samotnou historii tohoto místa, ale také o dějiny objevování a vyslovování domněnek o původu a příčinách zachování zdejších nálezů. Pojďme se tedy ponořit do tajemství, jehož původ mizí v temnotách vzdálených mnoho tisíc let… Dnes se jeskyně Býčí skála nachází v Chráněné krajinné oblasti Moravský kras. Rozkládá se severně od Brna na severovýchodní straně Josefovského údolí mezi městy Křtiny a Adamov. Býčí skála byla původně jedním z vývěrů místního Jedovnického potoka. Zajímavé také je, že Býčí skála je dnes součástí druhého nejdelšího jeskynního systému v České republice a spolu s tzv. Rudickým propadáním dosahuje délky třinácti kilometrů. Od roku 1975 je tato archeologická a biologická zajímavost i se svým okolím prohlášena Národní přírodní rezervací a stala se rovněž vyhledávaným cílem turistického ruchu. Na výměře 181 hektarů dnes jeskyně i okolní terén představuje jednu z nejpozoruhodnějších přírodních rezervací na jihu Moravy. Co však této moderní historii předcházelo?
Osídlení tohoto místa na Jižní Moravě můžeme datovat už do dob pleistocénu, kdy naše končiny obývaly slavné populace lovců sobů a divokých koní z kultury zvané magdalénien. Tyto nálezy z tzv. Jižní odbočky jeskyně byly datovány asi do doby před 13 až 10 tisíci let. Osídlení pak pokračovalo i v dobách mladšího neolitu, eneolitu, doby bronzové, římské, slovanské a nakonec i ve středověku a novověku. Není tedy divu, že o jeskyni se vždy mluvilo jako o „odedávna“ osídlené a mezi místním obyvatelstvem byla tato přírodní lokalita dlouhodobě všeobecně známá. Všichni obyvatelé jeskyně po sobě také zanechali památky v podobě hmotných pramenů, artefaktů různého druhu a stáří. Díky tomu víme, že historie tohoto místa byla skutečně velmi pestrá.
Když byla o jeskyni v roce 1663 řeholníkem zábrdovického kláštera M. A. Vigselem napsána první písemná zmínka, byla její vstupní část již dobře známa. Přesto trvalo dalších více než dvě stě let, než byl zahájen první rozsáhlejší archeologický průzkum lokality. O významu jeskyně však svědčí také pozoruhodná událost ze dne 7. září 1804, kdy ji navštívil sám rakousko-uherský císař František II. (1768-1835) a jeho druhá manželka Marie Tereza Neapolsko-Sicilská (1772-1807). Tuto událost dodnes připomíná také pamětní deska. Od 18. století příležitostně objevovali dělníci z nedalekých železáren podivné předměty v tzv. Předsíni jeskyně. Těžili zde štěrk a často přitom odkrývali uhlíky a úlomky kostí. Ty následně zaujaly muže, později zvaného „otec moravské archeologie“. V roce 1867 zde totiž zahájil výzkum lékař, archeolog a speleolog Jindřich Wankel (1821-1897). Právě Wankel zde poprvé odkryl nepochybné sídliště člověka z doby dávného paleolitu a zanesl tak jeskyni poprvé na mapu světové archeologie. Nechal vyhloubit jámy na několika místech Předsíně a velké objevy na sebe nenechaly dlouho čekat. V té době se již název Býčí skála používal po tak dlouhou dobu, že bylo možné jej označit za „odnepaměti“ využívaný. Kupodivu tedy není spojen až s významným objevem, učiněným studenty, bratry Felklovými, v roce 1869. Známá bronzová soška býka byla těmito studenty náhodně objevena v nevýrazné hliněné nádobě, celá obložena zuhelnatělým prosem. Na čele, plecích a páteři byl býček ozdoben železem a v místě očí měl původně vsazen kousek skla. Objev byl senzační a rychle zaujal pozornost široké veřejnosti. Následující Wankelovy vykopávky v jeskyni pak finančně podporoval i kníže Jan II. z Lichtenštejna (1840-1929).
Mezi největší tajemství jeskyně Býčí skála patří tzv. Halštatský pohřeb, objevený Jindřichem Wankelem v roce 1872. Archeologický objev pochází nejspíš z 6. století př. n. l. a zahrnuje také pohřebiště s nejméně 40 lidskými kostrami. Byly zde objeveny také četné střepy z nádob mnoha druhů, zbroj a zbraně, skleněné perly a ozdoby z bronzu či zlata. Mnoho nádob bylo ještě naplněno potravinami – prosem, moukou a masem. Jedna číše byla dokonce vyrobena z lidské lebky. Kamenný oltář u stěny jeskyně také působil děsivě – byly na něm položeny kosti dvou ženských rukou s náramky a prsteny a dále polovina lebky. Hlouběji a dál od ústí jeskyně pak Wankel pod vrstvou popela odkryl zbytky obětního vozu s bronzovým kováním a kosterními pozůstatky muže. Tuto osobu archeolog interpretoval jako mocného a bohatého velmože. Předpokládal, že celá nálezová situace odpovídá okázalému pohřbu tohoto dávného aristokrata. Mělo se tedy jednat o pozoruhodný rituální pohřeb halštatské kultury s lidskými oběťmi. Tento objev ze starší doby železné se pak svým významem prakticky natrvalo zapsal i do učebnic dějepisu. Donedávna byl nález připisován archeologické kultuře horákovské a byl datován do doby v rozmezí 750 až 560 let př. n. l.
---------
Soška bronzového býčka, kterou objevili bratranci Felklovi v roce 1869.
---------
Na dně Předsíně byly pod půlmetrovou vrstvou dřevěných uhlíků objeveny doklady rituálního pohřbu nebo snad masakru desítek lidí, převážně mladých žen. V minulosti byly proto vysloveny různé pozoruhodné až fantastické domněnky, z nichž některé měly sexuální podtext. Jedna z prvních teorií pracovala s tvrzením, že kostry žen mohly patřit harému zmíněného velmože, po jehož úmrtí jej tyto družky doprovodily do podsvětí. Mnoho koster má však uťatou hlavu nebo končetiny, což nasvědčuje spíše možnosti rituální vraždy. Wankel sám nicméně považoval nález za pozůstatek pohřbu náčelníka s velmi složitým průběhem, uvažovalo se také o možné katastrofě v podobě výbuchu nahromaděných plynů. Jako pravděpodobný se jevil také masakr ze strany jiné skupiny sběratelů železných rud, pro které obyvatelé jeskyně představovali konkurenci. U zadní stěny jeskyně byla totiž objevena improvizovaná kovářská dílna, v tehdejší době velmi mocná a náboženskými rituály opředená výrobna zbraní i jiných významných předmětů každodenní potřeby. Záhada domnělého masakru z jeskyně Býčí skála nebyla až zhruba do roku 2020 objasněna. Podle revizního výzkumu z tohoto roku, který provedl tým pod vedením Martina Golce z Katedry historie Filozofické fakulty Univerzity Palackého, se ale ve skutečnosti mohlo jednat o dlouhodobě využívané pohřebiště halštatských elit z let 575 až 450 př. n. l., nikoliv o jednorázový masakr velkého počtu osob!
Další osudy jeskyně jsou neméně zajímavé. V roce 1920 byl vyčerpán sifon na konci Staré Býčí skály a následně byla objevena nová část jeskyně s tokem Jedovnického potoka. Tím byla lépe zmapována prostorová situace celého komplexu. Za Druhé světové války napáchali na původním vzhledu jeskyně velké škody nacisté. Ti využili přirozený potenciál jeskyně a do jejího vstupního prostoru umístili malou podzemní továrnu na výrobu leteckých motorů, čímž původní vzhled vstupního otvoru nenávratně poškodili. Po válce pak byly speleology prozkoumány další části jeskynního komplexu mezi Býčí skálou a některými rameny Jedovnického potoka. Tak byla objevena tzv. Sobolova a Májová jeskyně. Také v nich bylo kupodivu nalezeno značné množství dávných zvířecích kostí. Během 80. let minulého století došlo k dalšímu pokroku v poznávání jeskyně, když potápěči objevili tzv. Prolomenou a Proplavanou skálu, směřující k Rudickému propadání. Tímto způsobem byl nakonec zmapován prakticky celý jeskynní komplex, dosahující úctyhodné délky třinácti kilometrů.
Dnes je okolí jeskyně snadno dosažitelné automobilem po celý rok, přestože samotná Býčí skála je přístupná jen několikrát do roka v rámci prohlídek pro veřejnost. Stálými osídlenci jsou tu proto jen netopýři, kteří zde v celkem osmi druzích využívají jejího stálého klimatu k přezimování. Archeologický nález z Býčí skály je dnes umístěn ve vídeňském přírodovědeckém muzeu (Naturhistorisches Museum) a je mu obecně přikládán velký význam. Není jistě přehnané prohlásit, že se jedná o jeden z (původně) nejzáhadnějších a nejvíce pojednávaných archeologických objevů své doby v celé Evropě. Zdaleka ne všechno je však s jistotou vysvětleno, a tak snad až příští generace archeologů konečně poodhalí, jaký byl skutečný účel halštatského pohřebiště, starého už zhruba 2500 let…
---------
Jindřich Wankel (1821-1897) byl český lékař a významný archeolog. Zabýval se také speleologií a zkoumal například i biologii jeskynních živočichů. Postupně si vysloužil uznání rakousko-uherské veřejnosti a byl označen za zakladatele moravské archeologie. Svými četnými výzkumy zachránil mnoho významných lokalit a vědeckých nálezů. Kromě výzkumu Býčí skály je znám také výzkumem propasti Macocha nebo třeba jeskyně Pekárna, osídlené člověkem již v paleolitu. Wankel byl zároveň také průkopníkem – v roce 1850 založil v Blansku první „kenozoické laboratorium“, kde mimochodem vůbec poprvé sestavil kostru obávané pravěké šelmy - jeskynního medvěda. Jeho vnukem byl další významný archeolog, Dr. Karel Absolon (1877-1960).
Doba halštatská (asi 700-400 př. n. l.) je obdobím starší doby železné. Byla pojmenována podle významné rakouské lokality Hallstatt, kde se v dané době vyskytovaly solné doly a bohatě vybavená pohřebiště. Pro toto období je typický růst moci některých středomořských států (zejména Řecka), jejichž vliv se zvyšuje a expanduje i do severní části Středomoří. Ve Střední Evropě se objevují Keltové a začíná se zpracovávat železo. Na území dnešní jižní Moravy sídlil lid tzv. horákovské kultury, jehož nejvýznamnější památkou je právě nález z jeskyně Býčí skála.
Johann (Jan) II. z Lichtenštejna (1840-1929) byl lichtenštejnským knížetem od roku 1858 až do smrti v roce 1929. Jeho vláda trvala přes 70 let a překonává ji pouze doba vlády Ludvíka XIV. Byl synem Aloise II. a hraběnky Františky Kinské. Po první světové válce zpřetrhal tradiční pouta mezi Lichtenštejnskem a nástupnickými státy Rakousko-Uherska a zaměřil diplomatické vztahy zejména na Švýcarsko. V roce 1921 se i jeho přičiněním země proměnila v konstituční monarchii a o tři roky později přijala jako oficiální měnu Švýcarský frank. Jan II. z Lichtenštejna velmi podporoval vědu a umění, byl mecenášem vědců i umělců také na Moravě. Povahou byl však značně nespolečenský, nikdy se neoženil a neměl děti.
---------
Výběr literatury:
Adámek, F. (1972). Halštatský pohřeb v Býčí skále. Blansko: Okresní vlastivědné museum, 110 str.
Přichystal, A.; Náplava, M. (1995). Záhada Býčí skály aneb jeskyně plná otazníků. Třebíč: Amaprint, 176 str.
Přichystal, A. (2013). Záhada Býčí skály. Akcent, 176 str.
Kolektiv autorů (2015). Býčí skála: Jeskyně a člověk - příroda a kultura. Česká speleologická společnost, 64 str.
Golec, M. (2020). Fenomén Býčí skála: Krajina, jeskyně a člověk. Nakladatelství Lidové noviny, 264 str.
---------
