Článek
Bylo krátce po jednadvacátém srpnu 1968. Několik dnů, možná týden po okupaci Československé socialistické republiky vojsky Varšavské smlouvy. Pracoval jsem tehdy, a to místo je v příběhu velmi důležité, v Elektrárně Poříčí u Trutnova, známé pod zkratkou EPO II.
Naším pracovištěm bylo oddělení měření a regulace pod vedením výborného chlapíka Josefa K.
V té době jsme často jezdili do práce autem. To ráno můj spolupracovník a kamarád Zdeněk Bernard jel z Červeného Kostelce svojí Škodovkou, mne nabral ve Rtyni v Podkrkonoší. V Bohuslavicích, asi kilometr před elektrárnou, nás máváním zastavila ozbrojená hlídka Sovětské armády. Dřevěné sloupy elektrického vedení po obou stranách silnice byly ověšeny vojáky, kteří natahovali ve výšce přes silnici mezi těmi sloupy silný černý kabel. Několik minut, než nás pustili dál, jsme je sledovali a hodnotili o co jde.
Už v autě nám bylo jasné, že jim musíme uškodit. Ten kabel musíme přerušit. Po příjezdu do práce jsme o tom hovořili s dalšími důvěryhodnými spolupracovníky a hned druhý den, kolem 10. dopoledne, vybaveni izolovanými štípacími kleštěmi a sekerou - bůh ví, kde se vzala, jsme vyrazili.
Kdo, to přesně nevím. Řidič Zdeněk Bernard, já Vláďa Vlček a dva další. Byl to Míla B., Pavel K., Ota S. nebo Radko Ch.? Nebo někdo jiný? Když to teď se Zdeňkem probíráme, nevíme. Pokud žijí, ať se ozvou. Tenkrát, krátce po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy jsme byli proti Rusákům naladěni všichni. Jednadvacátého dopoledne jsme všichni jako jeden muž vyběhli před elektrárnu a sevřenými pěstmi „vítali“ projíždějící okupanty.
Okamžitě jsme vyhodnotil místo činu. To místo v Bohuslavicích mezi Trutnovem a Úpicí, kde kabel překračoval silnici vedoucí do nedalekého Polska, bylo nepochybně pro okupanty strategické. Nedaleko dvě tepelné elektrárny. EPO I a EPO II. Na jedné straně vpravo v kopci byly vidět hlavně tanků, vlevo za řekou Úpou, je železniční trať Trutnov – Jaroměř. Po obou stranách jsme tušili stanoviště vojsk spojené právě tímto telefonním kabelem. Taková byla naše úvaha.
Po příjezdu na místo nikde nikdo. Silnice i okolí bylo liduprázdné. Kabel visel podél sloupu. U země jsme jej rychle dvakrát přesekli, zamazali hlínou, přikryli trávou a honem zpátky do práce. Ani nevím, jestli o tom vedoucí oddělení věděl. Pokud ano, jistě by souhlasil.
A teď si představte naši radost a zadostiučinění, když jsme kolem třetí jeli domů a kolem sloupů jsme sledovali rojení ozbrojených Sovětských vojáků. Zastavili jsme kus za nimi a pozorovali ten mumraj. Myslím, že jsme jim pořádně zavařili. Scelit v polních podmínkách vícežilový kabel dá práci. Doma jsme to samozřejmě schytali. Podotýkám, že mnozí jsme byli krátce ženatí, někteří otcové rodin. Staří, či spíše mladí okolo 25 let. Nebezpečí jsme si snad ani pořádně neuvědomovali. Pokud ano, asi bychom nic nepodnikali. Kdyby nás Rusáci chytili, tak nás bezpochyby zastřelí. Byla okupace.
Není to tak dávno, když jsem se na místo činu vrátil. Můj vnuk Viktor jako školní práci spolu s redakčním kolektivem své základní školy v Kunicích Vidovicích zpracoval pro Paměť národa - Post Bellum můj životní příběh. Tak jsme vyrazili po mých stopách. Elektrárna, moje první pracoviště, je stále aktivní. Silnice je o poznání rovnější. Původně dřevěné sloupy elektrického vedení uprostřed Bohuslavic jsou již železobetonové. Kluci jenom koukali a důsledně dokumentovali.
Pro zájemce uvádím adresu: https://www.pametnaroda.cz/cs/pribehy-nasich-sousedu
