Jak jsem mohl být transgender

Když jsem byl malý, táta byl dost zaneprázdněný svým povoláním. Děti se učí všemu, co umí, nápodobou, takže já jsem se naučil mluvit od mámy. „Já jsem čůrala, já jsem si hrála“, slyšela mě máma mluvit. V minulém tisíciletí ale ještě lidé byli nepoučení o transgenderu, takovým věcem vůbec nerozuměli. A tak moje máma začala přede mnou mluvit v mužském rodu, abych se to od ní naučil „správně“.

Ale dnes už víme všechno lépe. Dnes už by se nestalo, aby mě někdo napravoval. Dnes by mi všichni přitakali. A možná někde jinde žije chlapeček, kterému jsou tři roky a právě se naučil říct víc, než jen „máma, papu“ apod. Táta se, dejme tomu, na výchově nepodílí, ať je důvod jakýkoli: dítě je ve výhradní péči matky. Říkejme mu třeba Jan Novák.

Nuže, malý Honzík právě pochopil minulý čas, řekne mámě „já jsem kakala“ a máma už má jasno: Je to holčička. Možná je máma přesvědčená, že dítě ví svůj gender nejlépe. Možná se chce zviditelnit, mohlo by to být virální na TikToku. Nebo třeba dojde i na pozvání do televizní talk show?

A tak dítě do školy nastoupí už jako Janička. Když si jednou v šatně před hodinou tělocviku spolužačky všimnou, že jí v rozkroku něco nadbývá, začnou ji okřikovat, že je kluk. „Ale to není pravda, máma to ví nejlépe!“ Máma ji dá do jiné školy a Janička začne nesnášet tělocvik. Čas běží dál, blíží se puberta. Máma vezme Janičku k lékaři a ten jí ihned diagnostikuje genderovou dysforii a předepíše blokátory puberty a estrogen.

Už má slíbené prsní implantáty v šestnácti a plastiku „tam dole“ nejpozději v osmnácti. Ale ouha, Jana se ani po více než dvou letech na estrogenu necítí být opravdu dívkou. Jak se k tomu postaví?

A tady náš fiktivní příběh dostává několik různých možných zvratů, které jsou inspirovány reálnými příběhy. Je vůbec možný happyend?

„Však ono se to nějak časem poddá“, řekla si Jana. „Až mi udělají prsa, budu se cítit víc ženou a genderová dysforie zmizí“. V šestnácti jí zvětší prsa, takže už má nahoře docela pěkné křivky, ale ono to s tou dysforií vůbec nepomohlo, ono je to snad ještě horší. „Možná je to ten nesoulad nahoře vs. dole? Možná potřebuji ještě dolní operaci?“

Dolní operaci chirurg zpacká. Ztráta citu v erotogenních zónách, mělká vagína, která navíc srůstá. Po reoperaci navíc vznikne rektovaginální píštěl. Chirurg provádějící operativní korekci ostře zkritizuje svého kolegu z oboru, Jana ale marně hledá lékaře, který by ji chtěl operovat: Nikdo neví, co jizvová tkáň udělá, když ji otevřou příště.

Jana je se svým životem nespokojená, má myšlenky na sebevraždu a musí brát kromě estrogenu silná antidepresiva. Genderová dysforie je snad horší, než byla na počátku, jako by snad léčba dysforii neléčila, ale naopak prohloubila či snad přímo způsobila. A tak přichází otázka, co dál: Pokračovat jako žena? Stát se mužem, který má místo údu zpackanou díru, která působí jen bolest, infekce a deprese? Nebo to ukončit jako Nathan Verhelst? (Vlastně, povolili už i eutanázii?)

Jana poměrně rychle dojde k rozhodnutí, že vlastně celá ta změna v ženu a celé dětství, kdy ji máma vychovávala jako dívku, byl jeden velký omyl. Asi stačí vysadit léčbu a hormony se samy vyrovnají, že? Doktor se mu to snaží rozmluvit, což Honzu zarazí a raději změní lékaře.

Nový endokrinolog zjistí, že funkce varlat je velmi špatná a že estrogen způsobil jejich trvalé poškození. Honzovi je předepsán testosteron, a je mu vysvětleno, že nikdy nebude mít děti. Následky ho mrzí, ale bere to celkem sportovně. A odstranění mléčných žláz má naplánováno za pár týdnů.

Jana se cítí být spíše asi klukem, ale vlastně neví. Líbí se jí kluci a má ženské koníčky, tak snad je přece jen holka? Na druhou stranu, rostoucí prsa jí nejsou příjemná, raději by je neměla. S touto neurčitostí nechce vycházet najevo před spolužáky. Nadále používá jméno „Jana“ a mluví o sobě v ženském rodu. A dořeší to po maturitě.

Aby jí už nerostla prsa, vysadí estrogen (i blokátory puberty) a přestane chodit k lékaři. O dva roky později jde k lékaři s bolestí zad a ten jí diagnostikuje osteoporózu a skoliózu. Když zjistí, že si sama ukončila hormonální léčbu, vysvětlí jí, že pohlavní hormony jsou důležité pro zdraví kostí. Což jí ale před zahájením léčby nikdo pořádně nevysvětlil.

Když v jedenácti letech přišla máma s Janičkou k lékaři, lékař smutně konstatoval, že nedávno vešel v platnost zákon, který hormonální léčbu dětí zakazuje. Máma nemá dost peněz na nákladnou léčbu v zahraničí, a tak nakonec na žádné zásahy do dětského organismu nedojde.

O pár let později je z Janičky opět Honza. Když začala puberta, začal se cítit být mužem. A když usedl prach po turbulentním období v jeho vztazích s okolím (kdy si musel zvyknout jak on sám, tak i ostatní, že je kluk), zjistil Honza, že je vlastně celkem spokojený člověk.

Dodnes o něm kamarádi žertují, že se někdy chová zženštile. Načež odvětí, že na to má právo, vždyť je tak trochu holka, vyrůstal tak zhruba deset let.

Západní společnost donedávna nekriticky akceptovala rozhodnutí dětí změnit své pohlaví. Poslední dobou je ale vidět rostoucí opatrnost států. Vznikají pochybnosti o prospěšnosti takové léčby a objevují se případy, kdy to dítě chce vzít zpátky, ale škody jsou nevratné.

Progresivní levice by v tomto sociálním(a medicínském) experimentu ráda dále pokračovala, ale názorovou opozici se snaží překřičet či umlčet už marně. Ozývají se i zlí jazykové, že tato levice je ve skutečnosti regresivní, jelikož hormonální kastrace homosexuálů tady už byla v půlce dvacátého století a tato léčba nezřídka „léčí“ právě děti, ze kterých by časem vyrostli celkem normální gayové či lesby.

Nesnažil jsem se příběhem rozebrat celé téma. Nechť knihy píšou povolanější, ať už z titulu vzdělání nebo vlastní zkušenosti. Tento fiktivní příběh je mým zamyšlením nad tím, jak snadno se z malého Vlastíka mluvícího v ženském rodu mohla stát Vlasta – narodit se v jiné době a jinak založené mámě.

Jsem rád, že jsem si ničím takovým nemusel projít a zůstal jsem mužem.