Článek
Můj manžel se narodil v říjnu 1963. Do roku 2020 pracoval v oblasti IT, ale kvůli zhoršujícímu se zraku musel svou profesi opustit. Snažil se najít jinou práci, ale vzhledem ke zdravotním omezením a věku ho nikde nepřijali. V roce 2022 proto podal žádost o invalidní důchod. Posudková komise uznala jeho zdravotní stav jako dlouhodobě nepříznivý, ale důchod mu nepřiznala.
Nezaměstnanost trvala déle než rok. Po vyčerpání podpory zůstával bez příjmu a pobíral pouze příspěvek na bydlení ve výši 3–4 tisíc korun měsíčně. V roce 2023 měl dosáhnout věku 60 let. Podle tehdy platných pravidel mohl při splnění potřebných podmínek požádat o předčasný starobní důchod. Podmínku odpracovaných let splňoval, a tak si koncem června o důchod požádal. Podle § 82 odst. 4 zákona mohl podat žádost až 4 měsíce před plánovaným nástupem do důchodu. Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ) jeho žádost přijala, zákonná lhůta na její vyřízení byla 90 dnů.
Mezitím vláda v květnu 2023 oznámila záměr reformy důchodového systému, s ujištěním, že se změny nebudou týkat osob starších 50 let. V červenci se však v médiích objevila informace, že změna týkající se předčasných důchodů by mohla začít platit již během roku 2023. Nově by bylo možné odejít do důchodu nejdříve tři roky před řádným důchodovým věkem – tedy v případě mého manžela až o dva roky později, než plánoval.
Zákon byl ve sněmovně teprve projednáván. V návrhu se počítalo s účinností změny věkové hranice až během roku 2024. Tento názor zastával i ombudsman, který upozorňoval na nepřípustnost náhlých změn bez přechodného období. V červenci a srpnu jsme třikrát volali na ČSSZ, kde nám vždy bylo řečeno, že podané žádosti budou posuzovány podle původních pravidel. Tyto hovory máme nahrané.
Před třetím čtením jsme napsali všem poslancům žádost o zachování přechodného období. Několik jich odpovědělo, většinou však šlo o strohé nebo přezíravé reakce. Poslanec Vít Kaňkovský (KDU-ČSL) předložil pozměňovací návrh, aby nový zákon vstoupil v platnost ihned, tedy bez přechodného období. Ten byl schválen. Prezident zákon podepsal v pátek 1. září 2023, platnost tak začala od 1. října 2023. Můj manžel tedy důchod nedostal, jeho žádost byla zamítnuta. Podal námitku, ve které upozornil na opakovaná ujištění ze strany ČSSZ. V odpovědi ministerstva zaznělo, že tato ujištění nelze prokázat – přestože máme zvukové záznamy. V odpovědi bylo navíc uvedeno, že si příslušná úřednice manžela pamatuje a že ho údajně při sepisování žádosti upozornila na možné zamítnutí. To je však lež, nikdy se to nestalo – byla jsem u toho osobně. Manžel také požádal o zmírnění tvrdosti zákona. Odpověď přišla až po 14 měsících (zákonná lhůta je max. 60 dnů). Ministr napsal, že mu je to lidsky líto, ale nemůže nic udělat.
V listopadu 2023 podalo hnutí ANO ústavní stížnost, která napadala právě absenci přechodného období. Ústavní soud o ní rozhodl až v červnu 2025 – po dvaceti měsících. Stížnost zamítl. Ve svém odůvodnění sice uznal, že lidé mohli mít v červnu 2023 realistické očekávání, že do důchodu odejdou podle tehdy platných pravidel. Avšak zároveň dodal, že i když šlo o „nepříjemnosti“, nejsou takové změny v právním státě nepřípustné. Dále uvedl, že zde existuje jistá skupina pojištěnců, kteří podali předběžnou žádost, např. v srpnu 2023, s tím, že např. od 20. 10. 2023 začnou splňovat věkovou podmínku. Podle Ústavního soudu se zde jedná o otázku aplikace a interpretace práva v konkrétním případě, ke které se ÚS v tomto řízení nemůže vyjádřit.
Ústavní soud se tedy takovými případy, jako byl ten manželův, nezabýval. Konstatoval, že jde o výklad práva, kterým se mají zabývat správní soudy. Pro podání správní žaloby však běží dvouměsíční lhůta od rozhodnutí – která v době verdiktu Ústavního soudu už dávno uplynula. Jen jeden občan neváhal, podal žalobu včas – a vyhrál. Ostatní zůstali bez důchodu a bez možnosti domoci se nápravy. Ve středu večer, kdy byl rozsudek zveřejněn, jsme v televizi vyslechli sebejistá vyjádření předsedy vlády a předsedkyně Poslanecké sněmovny, že žádný zákon této vlády Ústavní soud nezamítl.
Píši tento článek proto, že tento příběh mého manžela a dalších občanů zůstal bez povšimnutí. Nechceme už nic měnit, nesnažíme se o nápravu. Ale považuji za důležité, aby se o těchto případech veřejně vědělo. Aby lidé mohli posoudit, zda stát zachovává princip právní jistoty a jedná se svými občany slušně – tak, jak to sám požaduje od nich. Na závěr chci dodat, že jsme s manželem nikdy nevolili hnutí ANO. Nejsme nespokojenci hledající výhody. Jen jsme doufali, že žijeme v právním státě.
