O Honzovi a sladkých snech

Bylo jednou jedno království v srdci hor a dolin, kde lidé prostě a pokojně živi byli, jako když voda v studánce přes kamení tiše klokotá. V čele toho království stál král Václav Karel. Ač korunu měl, nerad na trůně sedával, neb věděl, že moc jeho není veliká. Raději sestoupil na rynk, posadil se mezi lid a tu slovem moudrým rozvaděné utišil, jinde smutnému dodal naděje. Měl šedý vous, jak se na českého krále sluší, a snad i proto ho lid přijal mezi sebe.

V těch dobách plynul život klidně. Louky byly zelené, pole zlatem klasů šuměla, řemeslníci na rynku své výrobky nabízeli a z dílen voněl čerstvě hoblovaný trám či kůže právě vydělaná. Ženy u studní o dětech hovořily, dívky zpívaly písně, a když se práce na poli skončila, mládež pod lipou tancovala. Soused se sousedem o mez či o strom pře se často, ale sotva slunce k západu kleslo, sedali spolu na lavici před stavením, chléb i džbán piva rozdělili a hněv byl zapomenut. Neb v srdci věděli, že více než mez jest cena přátelství a více než strom jest soused, který ruku podá.

Byl tam také chlapec jménem Honza. Halenu prostou na sobě měl, raneček buchet přes rameno, a všude, kam přišel, smíchem mírnil trable. Když kdo zarmoucen hlavu věšel, Honza zavtipkoval, buchtu z rance vytáhl a rozdělil se. A i když lidé se mu posmívali, hlupákem jej nazývali, přece za ním často chodili, když nevěděli kudy kam, neb v jeho prostých slovech byl rozum selský a v jeho srdci dobrotivost, která přikrývala všelikou bolest jako teplý plášť v zimní slotě.

Leč za horami, na východě širokém, vládl císař Vladimír Krvelačný, muž tvrdý a nelítostný. V říši jeho lidé bídu třeli a hladem stonali, ale on po tom nedbal, neb srdce jeho bylo lačné jen krve a slávy. Co měl, toho si nevážil, vždy mu bylo málo, a proto stále sahal po cizím.

Již jednu zemi zcela podrobil, spálil pole, vyplenil stodoly a v popelu nechal jen pláč a bídu. Dvě jiné země, když spatřily, jaká záhuba na sousedy přišla, raději se mu samy podvolily, aby jejich pole nebyla zbrocena krví. Tak jeho moc rostla ne proto, že by lidem život zlepšil, nýbrž proto, že kde vnikl, tam jen strach a utrpení zasel.

A teď obrátil Vladimír zrak na Čechy, bohatší a svobodnější. Ne proto, že by jeho zem nestačila, ale proto, že nikdy neměl dost. Chtěl, aby i tam se jeho jméno báli vysloviti, aby lidé nepracovali pro sebe, nýbrž pro jeho meče a vojska.

A nebylo mu třeba hned vojska hnát; věděl, že nejsnadněji zem dobude, rozdělí-li ji zevnitř. Proto vysílal do českých krajů posly šeptem mluvící, aby roznášeli svár a zášť. V hospodách i na trzích počali lidé slýchati: „Jeden bere víc než druhý… Cizinci berou chléb z úst… Měšťané sedláky ožebračují…“ Tak se do srdcí lidu vséval jed, aby přátelství povadlo.

Dokonce i zločinů se neštítil: cizí pacholky zaplatil, aby zbrojnici na Vrbovém vrchu a stáje pražské zapálili, a když chyceni byli, rozneslo se: „Vidíte? Cizinci přišli a škodu nám činí!“ A tak strach rostl a lid se třásl, aniž poznával, že vše jest jen lest, aby se země oslabila a nepřítel ji snáze uchvátil.

Král Václav Karel tucet rádců měl. Každý byl pyšný na své řemeslo a mnohý i vykutálený. Jeden počítal, kolik obilí v sýpkách zůstalo a kolik pro zimu rozdati možno; druhý hradby pod palcem měl, aby nepřítel je lehce nepřekonal; třetí studny zkoumal, aby lid žízní netrpěl. A i když někdy více sobě než králi radili, přece jen království prospívalo, neb jejich práce byla vskutku užitečná.

Ale mezi nimi byl i Zlobiš, rádce ze všech nejvykutálenější. Nebyl to muž, co by nuzně žil — ve zlatém paláci pod hradem sídlil, přepychu užíval, a přece nikdy dost neměl. Inu, skromně se tvářil, ale v srdci měl jen lakotu. Pokladna ho trápila nejvíce — ta královská i ta jeho vlastní. Daně hlídal přísně, za krále i za sebe; a když se z královské pokladny rozdávalo, vždy pečlivě dbal, aby lid jeho dobrotivosti si všiml nejvíce.

Jednou na rynku stánky voněly čerstvými koláči, v másle smaženými a cukrem sypanými. Zlobiš ke stánku přistoupil, groše z královské pokladny před pekaře vyskládal a koláče do svého rance shrnul. Potom k lidu se obrátil: „Pojďte, pojďte, já vám z vlastního teď koláče dávám!“

Lidé koláče přijímali, děkovali a klaněli se mu, šeptajíce: „Hle, jak štědrý je ten Zlobiš! S ním dobře nám vždy bude!“ Ale málokdo tušil, že sladkost, kterou v ústech cítili, byla vykoupena potem jejich vlastních rukou.

A tu a tam ještě více vyloudil: tu prý pro syna nemocného přilepšení, jindy pro chudou dceru na vdavky k Benešovu věno potřebuje. A lidé, ač viděli, že syn zdravý běhá, dcera nevěsta bohatá je, přece mlčeli, neb báli se jazyka jeho, který uměl každého obtočit jako had.

Jednou Zlobiš doslechl se o víle, jež v noci po krajině tichounce kráčela v modrém rouchu, světlem obestřená. Cukrovou ji lidé zvali, neb sladké sny do spánku kladla: tomu paláce, tomu stodoly plné úrody, jinému obdiv a slávu, dalšímu bezpečí a klid.

Zlobiš pochopil, jaká moc v té víle dřímá. Jedné noci na cestě ji zastavil, zmocnil se jí, do svého paláce ji přivedl a řekl: „Budeš mi vyjevovati, co lidé ve snu spatří, a já jim pak dám, co žádají.“

A tak každého jitra Zlobiš vystoupil na schody paláce a lidu sliboval právě to, co se jim v noci zdálo: „Tobě úrodu, tobě bezpečí, tobě obdiv, tobě klid!“ A lidé jej poslouchali, neb zdálo se jim, že on jediný mluví z jejich srdcí, on jediný zná jejich nejtajnější touhy.

Ale nebylo dvou snů stejných. Každý se radoval, že právě jeho touhu Zlobiš slíbil splniti. Přitom každý hrál ve svém snu tu hlavní úlohu. Proto se mnohý nad druhé povyšoval. Učenec, jemuž ve snu sláva vědění zazářila, s pohrdáním hleděl na sedláka, že jen blátem a potem se brodí. Sedlák, jemuž úroda nesmírná byla přislíbena, mávl rukou nad kupcem, že groši jen šustí a bez hlíny na rukou by lid hladem zhynul. Kupec, jemuž měšec zlatem zacinkal, poškleboval se, že bohatství zaslouží pouze ten, kdo se umí otáčet a obchodem vše zhodnotí. A muzikant, jehož píseň království dojala, povyšoval se nad všechny, že bez jeho tónů by život byl jen prázdnou lopotou. Tak se soused od souseda odvracel a tam, kde dříve jedním chlebem se dělili, nyní závist a pýcha kořen zapouštěly.

A Zlobiš, hladě si vous, těšil se, neb dav hlavně jemu přál přízeň a vliv, a v rozhádaném lidu mohl tím volněji své levoty konati.

Tu připojili se k Zlobiši ještě dva.

Prvním byl kupec Ponura, muž kulatý, s očima malýma a pohledem tvrdým, avšak prázdným. Na rynku stával, rukama mával a hlasem překotným křičel:
„Cizinci vám berou chléb z úst! Oni vinni jsou, že v kapsách prázdno chrastí!“
A i ti, kdo na stole vždy hojnost mívali, začali mu přisvědčovati, neb řeč jeho byla snadná a viníka jim ukázala. Jen málokdo v tom hluku a nenávisti pamatoval, že i rod Ponurův kdysi z dalekých krajů do země přišel.

Druhým byl sedlák, kterému jinak než Rolník neřekli. Statku měl, ale dluhy jej tížily, pole zpustlá, mez zarostlou a stodolu poloprázdnou. A přece chodil po vsích, halenu si přepásal a hlasem silným volával:
„Já hlas venkova jsem! Já vím, co prostý lid potřebuje!“
Ale srdce jeho nepatřilo ani poli, ani vesnici, nýbrž jen touze po pohodlí a vážnosti. Když se lidé ptali, proč na svém nepořádek trpí, rukou mávl a viníky jinde hledal:
„To měšťané jsou na vině, to oni nás ožebračili! Říkají, že bez nás by se království neobešlo, a přece ani grejcar navíc nám nedají!“

A tak oba, kupec i sedlák, přiživovali se na svárech, jež Zlobiš zasel. Ponura ukazoval prstem na cizince, Rolník na měšťany a vzdělance. A lidé, kteří se dříve na dožínkách spolu veselili a u jednoho stolu sedali, nyní se míjeli a v podezření hleděli jeden na druhého.

Moc Zlobišova tím rostla jako plevel v dešti; nebylo třeba, aby sám vždy promluvil — měl již i jazyky Ponurovy a Rolníkovy, které svár a nenávist šířily v každém koutě království.

A daleko na východě, v paláci z kamene temného, seděl císař Vladimír Krvelačný. Na mapu českých zemí zrak upíral, a když mu zvědové zvěstovali, že lid se hádá a jeden druhého osočuje, ruce si mnul a pravil:
„Hle, ani meče tasiti netřeba. Oni sami klín mezi sebe vrážejí, a až do dna se rozdělí, já přijdu a bez námahy si je podrobím.“

Tak radoval se Vladimír, že ani ve snu nenapadlo by ho, jak dobře sami Češi jeho dílo konají.

Honza zprvu smíchem vše odbýval. Když se lidé hádali o meze a koláče slibů Zlobišových, on jen na kámen vyskočil a řekl žert, až se i ti nejzarytější rozesmáli: „Nechte hádek, raději pojďte buchtu zakousnout!“ A buchtu z rance vytáhl, rozdělil ji mezi pět hladových, sám sotva kousíček ponechal. A lidé se smířili, aspoň na chvíli.

Ale jedné noci vstoupila i do jeho spánku víla Cukrová a ukázala mu sen sladší než med: viděl, jak lidé se kolem něho shromažďují, smíchem se jeho vtipům klanějí, zlatem ho odměňují, nejlepší vína mu nalévají, dívky mu k nohám kvítí sypou a každý chce býti v jeho blízkosti. A Honzovi srdce zahořelo pýchou: „Takového obdivu zasluhuji!“

Když se však ráno probudil, místo díků slyšel jen hádky, místo zlatých číší měl prázdný hrnek a v ranci našel už jen tvrdou buchtu. A srdce jeho bylo prázdné, těžší než kámen. Smích, jímž kdysi vše obracel v žert, umlkl. Počal reptati, brblati, na sousedy ukazovati prstem: „Vy jste vinni, že nemám, co jsem měl míti!“ A s davem rozhořčeným se mísil, křičel, osočoval — a smích jeho byl ten tam.

Lidé se divili: „Hle, Honza, jenž býval veselý, je zamračený jak nebe před bouří! Ten, co buchty rozdával, teď nadává jak trhovec a místo radosti nám hněv přináší.“

V tom čase, kdy se hádky mezi lidem množily jako trní v poli, král Václav Karel, vědom si vážnosti situace, vystoupil mezi lid na rynk. Vous šedý se mu třpytil v odpoledním slunci, oči laskavé měl, a přece ustarané. Rozhlédl se po lidu, jenž křičel jeden na druhého: sedlák na měšťana, měšťan na řemeslníka, kupec na cizince, soused na souseda.

Ale nebylo to jen ze Zlobišových řečí, že se lid tolik rozdělil; zloba vzplála z ohnisek, jež Vladimír pečlivě zapáliti nechal, a Zlobišova hra jak vichr požár roznítila.

Král pozdvihl ruku a hlasem klidným promluvil:
„Lide můj! Hádáte se a zatím nepřítel vojsko sbírá. Nevidíte, že hádky vaše nejsou z vás samých, ale jsou darem pro toho, jenž nás zničiti touží? Rozkol jest jeho zbraň! Žádné bohatství není tak veliké, aby nahradilo důvěru; žádná svoboda není tak sladká, aby stála za nenávist mezi bratry. Spojte se, neb jinak v cizí jho upadnete!“

Ale hlas jeho zanikl v hluku. Lidé křičeli dál, někteří hněvivě: „Slova, samá slova! A kde jsou skutky?“ Jiní šeptali: „Král dobrý je, ale slabý. Co zmůže proti Vladimírovi?“ A tak v zoufalství počali raditi: „Povolati musíme mocného spojence, jenž nás ochrání — císaře Donalda Krásného, který tak silný a mocný jest!“

Král nerad souhlasil, neb věděl, že kdo cizí moc zve, ten přátelství svého lidu ztrácí. Ale když viděl, že jinak lid neutiší, přikývl smutně: „Ať přijde Donald Krásný. Snad přinese vám klid, který mým slovem přijíti nechce.“

A netrvalo dlouho, a po cestách se blýskly zlaté vozy a skvostní koně. Přišel císař Donald Krásný. Vlasy měl uhlazené tak, že se na nich slunce třpytilo, u pasu zrcadlo nosil, aby v něm sám sebe každou chvíli obdivovati mohl. Dvořané kolem něho stáli a bez ustání mu lichotili: „Nejmocnější! Nejkrásnější! Zachránce náš!“

Lid se seběhl, čekal slova spásná. Ale Donald Krásný jen zasmál se, zrcadlo pozvedl a pravil: „Však máte štěstí, že jsem přišel. Já slabým pomáhám a ničeho se nezaleknu.“ A pak postavil se uprostřed královského hradu, kde mu lichotky Zlobiše, Ponury i Rolníka do uší šuměly. Věřil jim, neb slyšel rád jen chválu.

A v té neklidné době zjevila se dívka, jež snů od víly Cukrové neměla. Neb ne každý byl její moci poddán. Prostý šat na sobě nosila, oči klidné měla, jak voda v rybníce za ranního rozbřesku, a v rukou jí byla práce lehká, byť těžkou býti mohla.

Jmenovala se Maruška. Neb byla prostá a tichá jako samo jméno její, a v tom právě síla její spočívala. Kde jiní se hádali, ona mlčela a činila. Když někdo o pomoc volal, neváhala, ale rukávy shrnula a k dílu se měla.

Stalo se pak, že starci v sousedství stodola pod tíhou let se zřítila. Lidé se sběhli, ruce rozhazovali, každý křičel svou: „Ať to opraví ti, co mají víc!“ volal jeden. „Ne, ať to zaplatí měšťané!“ hulákal druhý. „Král ať dá z pokladnice!“ dožadoval se třetí. A tak se hádali, ale nikdo z místa se nehnul.

Tu Maruška tiše vstala. Slova neřekla, hlavu nesklonila, ale k trámům přistoupila, rukávy si vyhrnula a dřevo těžké pozvedla. Honza ji spatřil a zvolal: „Ej, pročpak sama se s tím moříš? To je práce pro koně, ne pro dívku!“ Ale ona neodpověděla, jen dřevo položila, další zvedla.

Honza chvíli remcal, chvíli se ošíval, ale nakonec se chytil také. „Nu, když dívka křehká kámen nese, hlupák by byl, abych se jen díval,“ zamručel, a chopil se trámu. Tak pracovali spolu, den po dni, až stodola opět stála. Pot z čela jim tekl, ruce měli rozedřené, ale když usedli večer na práh, unaveni byli, a přece v srdci klid a radost nalezli.

Tu si Honza pravil: „Ve snu jsem měl paláce, vína a obdiv všeho lidu, a ráno jsem byl prázdný jak vyjedený hrnec. Dnes jsem jen dřel, a přece mám srdce plné. Nu, snad sny víliny nejsou darem, ale jen zrcadlem tužeb, které nikdy naplněny býti nemohou.“

A od té chvíle mu tvář počala jasnit, a smích, jenž byl dlouho ztracen, opět se k němu vracel.

Když lid na rynku se shromáždil, Zlobiš sliboval každému, co slyšel ve snu: „Tobě svobodu, tobě pořádek, tobě bohatství, tobě prostotu požehnanou!“

Honza stanul na kameni a buchtu vysoko pozdvihl, aby jej všichni uzřeli. A hlasem, jenž tentokrát nebyl šprýmem, ale ranou do srdce, promluvil:
„Zlobiš vám slibuje, co srdce vaše žádá — jednomu svobodu, druhému pouta, jednomu zlato, jinému prostotu. A vy se hádáte, kdo pravdu má, jako psi o kost. A zatímco se rvete, on se směje a kapsu si plní.

Neb mosty mezi vámi neklade, ale příkopy hloubí. Nevede k jednotě, ale svár rozsévá, aby každý sám a slabý zůstal; neb kde soused se sousedem se vadí, tam křivosti lehce se mu dopouští. A světlo svící vašich k němu nedolehne, dokud se k sobě zády obracíte.

Pohleďte, sousedé! Když jsme spolu dřeli na stodole, dílo se podařilo a radost jsme sdíleli. Když však každý své sny nad sny druhých vyzdvihuje, co vzejde? Jen hněv, jen zášť, jen slabost.

Zlobiš neroste z moudrosti, nýbrž toliko z lehkověrnosti a hádání našeho, jak plevel z hnoje. Kdybychom se smířili a v pravdě spolu stáli, byl by nicotný jak stín, jejž slunce rozptýlí. Neb jeho moc je v naší nejednotě. Proto pravím: nehledě, co kdo ve snu slyšel, měřme raději skutky, jež člověk vedle nás činí. Neb síla naše není v rozdílení, nýbrž v spolupráci.”

Dav se zprvu ztišil, jako když vítr na okamžik utichne a ptactvo v lese zmlkne. Lidé hleděli jeden na druhého, v očích měli rozpaky, neb pravda Honzova slova se v nich počala probouzet.

Tu jeden z měšťanů zvolal: „Mně sliboval, že budu volný jako pták!“ A sedlák proti němu: „A mně pravil, že nás sváže pevnými pravidly, abychom pokoj měli!“ Oba umlkli a hleděli na sebe, neb poznali, že pravdu míti nemohou oba.

Jiný povstal: „Včera pravil, že nás ochrání od cizinců — a dnes zve cizince za stůl svůj!“
A žena s dítětem dodala: „Mně sliboval, že mé děti budou učené, a tobě, sousede, že školy zavře!“

Lid hučel jak dubový les před bouří, když vichr větvemi zalomcuje a kořeny se chvějí v hlíně. „Lhář! Rozsévá svár! Všechno nám slíbil, a nic nevykonal!“ A jejich hněv rostl, neb pochopili, že Zlobiš ne proto mezi nimi stál, aby je spojil, ale aby je od sebe oddělil.

První muž popadl hůl a zvolal: „Za tu lež — jeden úder!“
Druhý jej následoval: „Za druhou lež — další!“
A tak se hole zvedaly, až Zlobiš klopýtal a kryl si hlavu. „Já jsem váš! To dělám pro vás, holoto!“ křičel hlasem žalostným.

A Honza korunoval tu chvíli: „Zlobiš jest jako pekař, jenž jednomu slíbí koláč z povidel, jinému z tvarohu — ale dřív, než k stolu je donese, dvakrát je sám sežere.“

Tu se dav rozchechtal tak mocně, že se mezi ranami Zlobiš lidem pod nohama odplazil. Zloba se rozplynula, neb smích lidu byl jako hrom, po němž se klid rozhostí.

Tu, když Zlobiš hanebně pod holemi prchal, hradby rynku ještě duněly smíchem. Ale smích brzy ztichl, neb z dálky se ozýval hřmot bubnů a dusot kopyt. Zvědové přiběhli, dechem sotva lapajíce: „Císař Vladimír s vojskem svým již u hranic stojí! Myslí, že jsme rozhádáni, že nás lehce podrobí!“

Dav umlkl, ale pak první muž zvedl svou hůl: „Když jsme ji na Zlobiše vztáhli, můžeme ji vztáhnout i na Vladimíra!“ A jiný dodal: „Hole máme, ruce máme — a i srdce máme, když jsme spolu!“ Sousedé donesli, co měli: kosy a srpy; kováři přinesli kladiva; sedláci cepy; měšťané halapartny.

A tak se na rynku lid shromáždil — bok po boku stáli sedlák s měšťanem, řemeslník s kupcem, mladý se starým, mezi nimi také Maruška s Honzou. Smích se jim ještě na tvářích třpytil, ale v očích byla vážnost a odhodlání.

Když Vladimír s vojskem k hranicím dorazil, čekal, že spatří rozhádaný lid, každý zvlášť, slabý a zlomený. Ale uzřel řady pevné, hole a kosy vztyčené, zpěv i smích, jenž strach přehlušil. A v tu chvíli poznal, že jeho moc jest nicotná; neb kde strach není, tam ani jeho železo nezmůže. S hanbou své praporce složil a vojsko odvedl, jak vlk, jenž před stádem ustoupí.

A Donald Krásný? Ten stál na hradě, v zrcadle se prohlížel a vlasy uhlazoval. A když zvědové oznámili, že Vladimír ustoupil, roztáhl ruce a zvolal: „Vidíte? To já svou krásou a chytrostí přítomnou nepřítele zaplašil!“ Dvořané se mu klaněli a on hned nato do svých vozů usedl, pevně přesvědčen, že vítězství za své může počítati.

Zlobiš se lidem ztratil z očí jako stín, který slunce rozptýlí. Kdo mu dříve naslouchal, nyní se jeho jména styděl vyslovit. Ponura a Rolník, vida, že jim uši nikdo nenapíná, odtáhli do ústraní, kde jen sami sebe poslouchali.

Král Václav Karel zůstal mezi lidem, vous šedý, ruka klidná — nevládl, ale připomínal, že tam, kde moudrost v důvěře a pokoře spočívá, tam moci není třeba.

Víla Cukrová dále vstupovala do snů, jak to od pradávna činila. Ale lidé již věděli: sny jsou jako med na jazyku – roztají a zmizí. A proto se probouzeli klidní, neboť sladkost nečekali od snu, nýbrž od života samého. A ten jim chutnal opravdověji, třebaže vždy tak sladký nebyl.

A Honza? Ten chodil zas se svým ranečkem po vsích, buchty rozdával a smíchem znovu lidi těšil. A často říkával: „Každý sní o jiném, ale chleba jíme všichni stejný. Pojďme raději těsto zadělati spolu.“

Tak do království opět vstoupil pokoj. Pole se zelenala, stodoly se plnily, na rynku bylo veselo. Když soused sousedovi do očí pohlédl a ruku mu podal, nevzpomněli si na hněv, ale na to, co společné mají. A bylo dobře — a jestli neumřeli, žijí tak pospolu dodnes.