Článek
- Musí podnikatel hradit koncesionářské poplatky, i když při své profesi televizní vysílání nevyužívá?
- Česká televize (ČT) trvala na tom, že tato povinnost existuje, a po prohraném soudním řízení podala podnět k Ústavnímu soudu (ÚS).
- Ten však její argumentaci nepovažoval za důvodnou a podání smetl ze stolu, protože televize dostatečně nevysvětlila, z jakého důvodu by se měl touto věcí zabývat.
O výsledku možná průlomového soudního sporu informoval na serveru info.cz komentátor Petr Dimun.
Ačkoliv se ve výsledku jedná o nepatrnou sumu ve výši 1 620 korun, spor mezi veřejnoprávním médiem a řemeslníkem se dostal až k nejvyšší soudní instanci v zemi. Zámečník František, od kterého instituce peníze vymáhala, se odmítl podřídit a v následném řízení u ÚS uspěl.
Podstatné je, že podnikatel svou zákonnou povinnost plnil jako běžný občan. Problém nastal, když po něm ČT požadovala další platbu z titulu jeho živnosti. Živnostník se bránil, že při zámkařských pracích televizi nesleduje, a navíc už v daném oboru delší dobu nepůsobí.
Prvoinstanční verdikt byl pro ČT nečekaný, neboť soudce přitakal argumentům živnostníka. Podle rozsudku nebylo nutné hradit poplatek duplicitně, jestliže přístroj nesloužil k výdělečné činnosti. Protože šlo o takzvaný bagatelní spor, u něhož není přípustné standardní odvolání, zvolila televize cestu mimořádné ústavní stížnosti.
V tomto podání si ČT stěžovala na zásah do svých majetkových práv a na nespravedlivý proces. Tvrdila, že předchozí rozsudek odporuje faktům i liteře zákona. Podle televize bylo důležité věc projednat i kvůli nejednotnému rozhodování soudů v podobných případech a možnému dopadu na další kauzy.
Ústavní soudci však na tuto rétoriku nepřistoupili. Vytkli České televizi, že nijak neprokázala nutnost svého zásahu, nedoložila rozporuplnou judikaturu ani existenci množství dalších totožných konfliktů. Soud rovněž konstatoval, že logický závěr o nepotřebnosti televize pro zámečnické řemeslo není nijak svévolný, neboť legislativa spojuje poplatek živnostníka s reálným užíváním přijímače k podnikání.
Na závěr ÚS poněkud neurčitě podotkl, že vzhledem k okolnostem nemusel zkoumat ani zásadní právní dilema – zda Česká televize v tomto konkrétním postavení vůbec disponuje ústavně garantovanými právy, kterých se domáhala.
