Co by, kdyby 10. listopadu 1938 nezavřeli Osvobozené divadlo? V+W by museli hlídat vlastní smích

Představte si dnešní vzpomínkový večer věnovaný Osvobozenému divadlu. Vedle slavných protifašistických her přijde na řadu také úspěšně uvedená Hlava proti Mihuli. Moderátor připomene, že s ní Voskovec a Werich na podzim 1938 pokračovali, přestože jejich dosavadní politická satira už na jeviště nesměla.

Někdo v publiku ocení, že se nevzdali. Jinému bude vrtat hlavou, zda právě od nich neměl člověk čekat víc.

Takový večer by v našich alternativních dějinách mohl docela dobře existovat. A nebylo by k němu potřeba vymýšlet, že se ze dvou odpůrců nacismu náhle stali jeho příznivci. Stačilo by, aby dostali možnost dál pracovat za podmínek, které si sami nevybrali.

Ve skutečnosti dostal Jiří Voskovec podle České divadelní encyklopedie 10. listopadu 1938 při generální zkoušce výměr o odnětí divadelní koncese. Připravovaná Hlava proti Mihuli, adaptace frašky Johanna Nepomuka Nestroye, se k premiéře nedostala. Encyklopedie ji přitom charakterizuje jako politicky nezaměřenou inscenaci. Pomnichovské poměry už pokračování dosavadní antifašistické satiry znemožňovaly.

To je pro naši odbočku podstatné. Voskovec a Werich nechystali další otevřený výpad proti Hitlerovi, který by jim úřady na poslední chvíli zatrhly. Už hledali repertoár pro změněnou situaci.

Změňme tedy jediné rozhodnutí: koncese jim zůstane a Hlava proti Mihuli smí před diváky. Pro pokračování příběhu potřebujeme ještě předpokládat, že úřady po několika večerech divadlo stejně nezavřou a dvojice přijme omezený repertoár jako dočasnou možnost, jak udržet scénu v chodu.

Od této chvíle sledujeme alternativu. Druhá republika se kvůli tomu nestane svobodnější a nacistické Německo nezmění své plány. Ani odchod protagonistů do zahraničí nemusíme rušit: v této variantě zůstane na přelomu let 1938 a 1939, kdy k němu došlo také ve skutečnosti. Získáváme tak několik dalších týdnů divadla, nikoli šest let ničím nerušeného hraní.

První zisk by byl docela hmatatelný. Diváci by viděli představení, které skutečné dějiny připravily jen do generálky. Herci, hudebníci a lidé v zákulisí by ještě nějakou dobu měli práci. Dvojice by neztratila každodenní kontakt s publikem.

A rozhodně by neztratila schopnost být vtipná.

Osvobozené divadlo nestálo pouze na politických útocích. Jeho humor vyrůstal také ze slovních her, absurdity, grotesky a spojení herectví s Ježkovou hudbou. Politická satira z tohoto základu postupně sílila; nebyla jeho jedinou součástí.

V našem pokračování by proto dostaly víc prostoru záměny, lidská pošetilost, jazykové nesmysly a komediální souhra. Publikum by se mohlo smát velmi dobře. Slabší politická výpověď automaticky neznamená slabší herecký večer.

Jenže největší změna by nastala před napsáním některých vět. Autor pracující pod tlakem nemusí čekat, až mu někdo škrtne hotový vtip. Časem začne předem odhadovat, co ještě projde. Nápad, který by dříve rozvinul, raději nechá stranou.

Právě tady by pokračování mohlo jejich tvorbu ochuzovat. Měli by jeviště, orchestr i diváky, ale postupně by se zužoval okruh věcí, o kterých mohou mluvit. Na plakátu by zůstalo Osvobozené divadlo. Při psaní by však bylo stále častěji nutné počítat s někým, kdo v tvůrčím týmu nesedí.

Část návštěvníků by byla vděčná už za možnost znovu vidět známou dvojici. Po měsících nejistoty by večer strávený v divadle nebyl zanedbatelnou útěchou. Smích má svou cenu i tehdy, když zrovna nemíří na vládu.

Jiní by ale přicházeli právě kvůli tomu, co V+W představovali v předchozích letech. Od autorů, kteří se vysmívali autoritářům, by čekali víc než povedenou frašku. Jejich spokojenost by neurčovalo jen to, co se hrálo, ale také to, co z programu zmizelo.

Navíc by vznikla zvláštní potíž s narážkami. Publikum znalé jejich pověsti by mohlo hledat politický význam i v docela nevinné scéně. Delší pauza, zdůrazněné slovo nebo pohled do hlediště by získávaly význam, který by jinému komikovi nikdo nepřisuzoval.

Dvojice by tak neměla úplně ve svých rukou ani účinek opatrnějšího představení. Diváci by si do něj přinášeli vlastní zkušenost a vlastní očekávání. A úřady by mohly stejný smích poslouchat s docela jiným zájmem.

Další hraní by tedy neznamenalo pohodlné bezpečí. Znamenalo by každodenní rozhodování, kolik jejich divadla ještě v povoleném programu zůstává.

Při vyslovení jmen Voskovec a Werich bychom si stále vybavili mimořádnou komickou dvojici. Několik týdnů opatrnějšího repertoáru by nevymazalo předchozí tvorbu ani jejich veřejné postoje.

Přibyla by však kapitola, která by se hůř vešla do krátkého výročního medailonu.

V učebnici by po protifašistických hrách následovala informace, že za druhé republiky ještě pokračovali s politicky nezaměřenou komedií. Učitel by mohl porovnat dva programy téže scény a vysvětlovat, proč mezi nimi leží víc než pouhá změna žánru.

Dnešní divadlo by zase mohlo uvést Hlavu proti Mihuli jako titul spojený s posledními týdny jejich pražského působení. Zajímalo by nás, jak obstojí sama o sobě. Zda bychom se smáli i bez historického příběhu kolem ní.

A v diskuzi pod televizním dokumentem by se nejspíš objevily dva dobře známé postoje. Jeden by připomínal odpovědnost za soubor a právo umělce dál pracovat. Druhý by tvrdil, že slavní satirici svou ochotou pokračovat pomáhali vytvářet dojem běžného kulturního provozu.

Ten druhý účinek by mohl nastat i bez jejich souhlasu. Otevřené divadlo lze ukazovat jako důkaz, že se přece pořád hraje. Z toho ovšem ještě neplyne, že umělci schvalují poměry, ve kterých pracují.

Při hodnocení bychom museli rozlišovat mezi jejich rozhodnutím, jeho důvody a tím, jak ho využili ostatní. Pro rychlý soud nepříjemná práce. Pro pochopení jejich odkazu docela užitečná.

Naše kultura by v této variantě získala uskutečněnou premiéru a další setkání dvojice s publikem. Pokud by se dochovala její podoba, měli bychom také konkrétnější představu o tom, jak V+W dokázali hrát v prostoru, který se kolem nich zužoval.

Cena by spočívala v tvorbě, k níž by se za těchto podmínek nedostali, a v napětí mezi jejich pověstí a povoleným repertoárem. Další večery by mohly přinést výborné komediální momenty. Nemáme však důvod slibovat, že by z nich vyrostla další velká politická hra.

Dnešní Voskovec a Werich by proto nejspíš nebyli méně významní. Jejich předválečný příběh by ale měl méně ostrý konec. Vedle zákazu a odchodu bychom podrobněji probírali období, kdy ještě směli vystupovat, přestože už nemohli dělat všechno, čím si své publikum získali.

To není důvod považovat skutečné uzavření divadla za šťastné řešení. Zákaz jim vzal práci a divákům jejich scénu. Pokračování by jim ovšem vrátilo jen část toho, co ztratili.

Šli byste tehdy na V+W i s vědomím, že se nejostřejší satiry vzdali? A změnilo by několik týdnů takového hraní váš dnešní pohled na jejich odvahu?

Použité zdroje