Článek
Jedna odpověď, která mohla znít jinak
Když Günter Schabowski večer 9. listopadu 1989 usedal před novináře, sotva tušil, čím jeho tisková konference skončí. Funkcionář východoněmecké komunistické strany měl oznámit nová pravidla cestování. Když se ho novináři zeptali, od kdy platí, chvíli hledal v podkladech a pak odpověděl, že podle jeho vědomí okamžitě, neprodleně.
Zpráva se rychle rozšířila. Tisíce lidí zamířily k berlínským přechodům a chtěly na Západ. Pohraničníci neměli jasné pokyny, dav narůstal a hranice se během večera otevřela. Nová pravidla se přitom měla zveřejnit až následující ráno a stále počítala s vyřizováním žádostí.
Představme si, že tentokrát Schabowski ví, co má říct. Vysvětlí, že podrobnosti budou oznámeny ráno a lidé se potom mohou obracet na příslušné úřady. Žádné okamžité otevření hranic neslíbí.
Část diváků vypne televizi, někdo začne hledat doklady. U přechodů se neshromáždí tisíce lidí a služba pohraničníků skončí bez události, na kterou by se vzpomínalo ještě po desetiletích.
Zeď dál rozděluje město. Jenže jak dlouho by to ještě mohlo vydržet?
Přes Prahu se odchází dál
Bylo by lákavé představit si, že kvůli jedné pečlivější odpovědi zůstane Berlín rozdělený dalších třicet let. Tak jednoduché by to ale nebylo.
Východní Německo už mělo za sebou týdny protestů a hromadných odchodů obyvatel. Od září mohli východní Němci odcházet na Západ přes Maďarsko, začátkem listopadu se jim otevřela také přímá cesta z Československa do západního Německa. Kdo chtěl opustit NDR, nemusel čekat na otevření berlínských přechodů.
Samotné odložení ohlášených změn do rána by proto nejspíš znamenalo jen krátké zdržení. Aby zeď zůstala skutečnou překážkou i v dalších týdnech, muselo by vedení NDR udělat víc: trvat na kontrolách a povoleních a snažit se uvolňování cestování brzdit. Právě s tím počítejme v našem příběhu.
Místo oslav by přišly fronty na úřadech. Lidé by si předávali zkušenosti, kde žádosti vyřizují rychleji a jaké potvrzení je potřeba přinést. Někdo by povolení dostal, jiný by se raději vydal přes Československo.
Pro vládu by to byla nepříjemná situace. Přes berlínskou hranici by sice dál pouštěla jen toho, koho sama schválí, ale občané by jí odcházeli jinudy. V nemocnicích, školách a podnicích by přibývala prázdná místa a na náměstích lidé, kteří už nechtějí čekat.
Získaný čas by režim mohl využít k jednání. Stejně dobře by ho mohl promarnit přesvědčováním sebe sama, že se poměry ještě podaří uklidnit.
Sestra je blízko, návštěva v nedohlednu
Za politickými rozhodnutími by přitom zůstávaly docela obyčejné starosti. Představme si ženu z východního Berlína, která má na druhé straně města sestru. Bydlí od sebe pár kilometrů, ale na návštěvu nestačí nasednout do tramvaje.
Ráno po tiskové konferenci jde do práce. Jedna kolegyně tvrdí, že už se smí cestovat, druhá slyšela, že zatím jen na povolení. Žena si chce nejdřív zjistit, zda může vzít i děti a jestli se všichni budou moci bez potíží vrátit.
Takové čekání by se do učebnic nejspíš nedostalo. Doma by se ale dál odkládaly oslavy narozenin a návštěvy nemocných rodičů. Někdo by poprvé uviděl neteř o pár měsíců později. Jiný by už poslední setkání nestihl.
Právě v těchto rodinách by odklad zanechal největší stopu, i kdyby nakonec trval jen několik týdnů.
Dlouhodobé udržení uzavřené hranice by ovšem vyžadovalo další zásahy proti odchodům a protestům. Zda by k nim vedení NDR sáhlo, už je jiná otázka. Krvavé potlačení demonstrací nelze vydávat za samozřejmý následek jedné jinak vedené tiskové konference.
Přišel by náš 17. listopad?
Pro československé diváky byly záběry z Berlína povzbuzením. Hranice, která se zdála pevnou součástí evropské mapy, najednou přestávala fungovat. Lidé viděli, že i taková změna je možná.
Bez těchto záběrů by v listopadových dnech chyběl silný zážitek. Někteří lidé by možná víc váhali, zda jít na demonstraci. Komunistické vedení by si naopak mohlo déle namlouvat, že má situaci pod kontrolou.
Z toho ale nevyplývá, že by se bez pádu Berlínské zdi neuskutečnila sametová revoluce.
Studentská manifestace 17. listopadu měla vlastní důvody i organizátory. Navazovala na připomínku událostí roku 1939. Policejní násilí na Národní třídě pak vyvolalo stávky a protesty, které se rychle rozšířily po republice.
Ponechme tedy v našem příběhu demonstraci i zásah proti jejím účastníkům. Rozhořčení rodičů, studentů a dalších lidí by kvůli zavřeným přechodům v Berlíně nezmizelo. Jak rychle by přerostlo v masové protesty a jak by na ně reagovala moc, už s jistotou říct nemůžeme.
Mohlo by dokonce dojít k situaci, která nám dnes připadá nezvyklá: na československých náměstích by se demonstrovalo za konec vlády jedné strany, zatímco obyvatelé východního Berlína by stále čekali na volný průchod do západní části města.
Tentokrát by u televize seděla německá rodina a sledovala, co se děje v Praze.
Jiné datum a jiné vzpomínky
Ve skutečnosti se Německo sjednotilo 3. října 1990. Mezi otevřením přechodů a vznikem společného státu však ležely měsíce politických rozhodnutí a mezinárodních jednání. Jejich důležitou součástí byla smlouva dva plus čtyři, kterou uzavřely oba německé státy a čtyři vítězné mocnosti druhé světové války.
Odklad pádu zdi by mohl jednání posunout a změnit jejich podmínky. O kolik, to by záleželo na dalším vývoji v NDR i v zahraničí. Nemá smysl vymýšlet přesné náhradní datum.
Pro tento příběh předpokládejme, že vedení NDR nakonec tlaku ustoupí. Přechody se otevřou a přijdou politické změny. Sjednocení Německa bude dál možné, jen k němu nemusí dojít ve stejnou dobu a za stejných okolností.
Dnes bychom si možná připomínali jiný den. V dokumentech by se objevovaly jiné fotografie a pamětníci by vyprávěli o týdnech nejistoty, vyřizování dokladů a postupném otevírání přechodů. Některé rodiny by měly první společnou fotografii po letech odloučení až z Vánoc.
Devátý listopad 1989 by mohl zůstat datem jedné tiskové konference, kterou by znali hlavně historici.
Na otázku, zda bychom na svobodu čekali déle i my, tedy není jednoznačná odpověď. Chybělo by nám berlínské povzbuzení, ale důvody ke změně jsme měli vlastní. Zavřené přechody v Německu by je neodstranily.
A pro lidi v Berlíně? Těm by každý další den připomínal, že sestra sice bydlí jen kousek, ale pořád za ní nemohou jen tak přijít.
Co by podle vás odložený pád Berlínské zdi ovlivnil nejvíc: sjednocení Německa, události v Československu, nebo životy rozdělených rodin?
