Článek
Zapomeňme na chvíli na samostatné Československo. Je 28. října, ale žádné výročí jeho vzniku neslavíme. Česká republika neexistuje. Žijeme v českých zemích, které jsou součástí rozlehlé podunajské monarchie.
Abychom se sem ale vůbec dostali, musíme pozměnit víc než jen jeden den v roce 1918.
Rakousko-Uhersko se tehdy rozpadalo pod tíhou války, bída rostla a národnostní spory se nedaly zastavit. Císař Karel sice v říjnu 1918 nabídl federalizaci rakouské poloviny říše, ale přišel s tím zkrátka pozdě.
V našem příběhu proto panovník ustoupí dřív. Ještě za války prosadí přestavbu říše, její představitelé přijmou rozsáhlou samosprávu jednotlivých zemí a podaří se vyjednat mír, který zachování společného státu umožní.
To je naše smyšlená dějinná odbočka. Následující současnost představuje jednu z možných podob jejího pokračování, nikoli výsledek, který lze historicky dokázat. Předpokládejme prostě, že monarchie přežila tehdejší krize a proměnila se v parlamentní federaci.
A teď už zavřeme učebnici. Je ráno a potřebujeme do práce.
Dcera se stěhuje do Vídně. Pořád bude „u nás“
„Mami, vzali mě. Od září nastupuju ve Vídni.“
Radost, obavy, hledání podnájmu. V tom by se tenhle rodinný rozhovor od dneška příliš nelišil. Jen by v něm chyběl ten tísnivý pocit, že dcera odjíždí do ciziny. V našem společném státě by její stěhování připomínalo spíš přesun z Olomouce do Prahy. Dálka by sice zůstala, ale státní hranice by odpadly.
Na pracovních portálech bychom běžně porovnávali nabídky z Brna, Lince a Vídně. Firmy by sháněly lidi napříč federací a děti by se ve škole učily německy s naprosto konkrétní představou, k čemu jim to v životě bude.
Čeština by přitom neskončila jako pouhý jazyk do kuchyně. České vysoké školství fungovalo už za monarchie – pražská univerzita se na českou a německou rozdělila už v roce 1882. Zachování společného státu by samo o sobě české vzdělávání rozhodně nezabilo.
V naší fiktivní současnosti se tak v českých školách samozřejmě učí česky, ale němčina má silnější pozici jako společný dorozumívací jazyk. Pro jednu rodinu výhoda, pro jinou další výdaj za doučování.
A co bydlení? Širší pracovní trh by nejspíš přitáhl víc lidí do úspěšných metropolí. Dcera by sice možná neřešila práci v zahraničí, zato by úplně stejně jako dnes řešila, jestli jí po zaplacení nájmu na konci měsíce vůbec něco zbude.
Rakouský stát na výplatnici. Rakouský plat už méně jistý
Tady přichází ta největší iluze: kdybychom zůstali s Rakušany, žili bychom dneska automaticky jako oni.
Jenže císař by stejné mzdy pro všechny nařídit nedokázal.
Ve společném státě by pořád vedle sebe existovaly bohaté metropole, prosperující průmyslové oblasti i regiony, odkud mladí lidé odcházejí. O výplatě by rozhodovalo to, co místní firmy vyrábějí, jak jsou úspěšné a jak o lidi doopravdy soupeří.
Představme si třeba zdravotní sestru z menšího českého města. Našla by si lépe placené místo ve Vídni snadněji? V našem scénáři ano – pokud by federace sjednotila uznávání kvalifikací. Znamenalo by to ale, že její původní nemocnice začne automaticky platit stejně jako ta vídeňská? Sotva.
Její odchod by navíc doma někdo pocítil. Pacienti delším čekáním na zákrok, kolegyně další službou navíc.
Společný stát by sice usnadnil pohyb za lepším životem, ale sám o sobě by nezaručil, že se to lepší ukáže v každé obci. A při pohledu na výplatní pásku bychom nejspíš stejně řešili velmi povědomou otázku: kolik nám stát bere a co za to vlastně dostáváme?
Místo prezidenta císař. Hádky by ale zůstaly
Večer zapneme televizi. Panovník zahajuje návštěvu Prahy. Část diváků dojímají tradice, druzí počítají, kolik stojí jeho dvůr, a zbytek přepíná na seriál.
V naší parlamentní monarchii by císař stát sice reprezentoval, ale vláda by se musela opírat o podporu volených poslanců. Běžný život by tedy neurčovala panovníkova nálada, ale klasická politika – volby, zákony a státní rozpočet.
Česká zemská vláda by se neustále přela s tou federální. O daně, dopravu, peníze na nemocnice i o pravomoci. Jednou by zaznívalo, že české země na zbytek říše doplácejí, podruhé zas to, že bez společného státu by se důležitá stavba u nás nikdy nezaplatila.
Ani větší monarchie by nás nezbavila politických hádek. Jen by přidala další úroveň, na kterou se dá nadávat.
Změnil by se i náš vztah ke Slovensku. Jeho území patřilo do uherské poloviny říše, takže společný stát s českými zeměmi nebyl tehdy žádnou samozřejmostí. V našem příběhu by Slovensko dostalo vlastní samosprávu. Byli bychom sice v jedné federaci, ale nikdy bychom spolu neprožili československou republiku. Rozuměli bychom si jazykově, ale jestli bychom si byli stejně blízcí i jinak, je otázka.
Možná bychom měli víc rodinných vazeb do Rakouska, sledovali jiné pořady a fandili společné sportovní reprezentaci. Jenže ani zachovaný trůn nám nedovoluje jednoduše domyslet celé století – nelze z něj odvodit svět bez nacismu, světových válek nebo totalit.
A chtěli bychom v takovém státě žít?
Náš dnešní život v zachráněné monarchii by nevypadal jako z historického filmu. Byl by to obyčejný pracovní den: nákup, hypotéka, škola, návštěva rodičů. Jen na občance by byl jiný stát a část klíčových rozhodnutí by se rodila za hranicemi českých zemí.
Získali bychom volnější přístup k širšímu trhu práce, pevnější sousedské vazby a větší zázemí. Zároveň bychom se ale museli dělit o rozhodování a snášet výsledky, se kterými by česká část federace třeba vůbec nesouhlasila.
Největší změnou by nakonec možná nebylo to, kolik vyděláváme. Bylo by to hlavně to, koho ještě považujeme za „nás“. Patří do toho slova jen lidé od Aše po Jablunkov, nebo už i rodina usazená ve Vídni a kolegové v Budapešti?
Rakouské platy vám slíbit nemůžeme. Jiný pocit domova si ale představit dokážeme.
Líbil by se vám život v takové současné monarchii? Vyměnili byste samostatnou republiku za větší společný stát, pokud by respektoval češtinu a naši samosprávu, nebo jste rádi, že jsme se v roce 1918 vydali vlastní cestou?
