Co by, kdyby neprošel zákon o dělení majetku ČSFR? Rozchod by se mohl pořádně prodražit

Představte si leden 1993. Na budově někdejšího federálního úřadu už visí nová vlajka. Uvnitř se pracuje, topí a telefonuje. Jenže přijde čas na větší opravu a ukáže se, že dohoda o dočasném užívání neřeší, kdo má zaplatit investici a jak se později započítá do konečného vypořádání.

Střechou zatéká podle vlastního harmonogramu. Na další schůzku mezistátní komise čekat nebude.

Tak by mohl vypadat jeden z docela obyčejných problémů, kdyby 13. listopadu 1992 neprošel ústavní zákon o dělení federálního majetku. Samotné odmítnutí tohoto předpisu by přitom ještě nerozhodlo, zda společný stát přežije.

Federální shromáždění schválilo 13. listopadu 1992 ústavní zákon č. 541/1992 Sb., který upravoval rozdělení majetku federace. O zániku Československa rozhodl jiný ústavní zákon, přijatý 25. listopadu. Ten stanovil, že federace zanikne uplynutím 31. prosince 1992. Oba kroky zachycují parlamentní záznamy odděleně. psp.cz

Politickou dohodu o rozdělení vyjednávali především premiéři Václav Klaus a Vladimír Mečiar. K jejímu uskutečnění však bylo potřeba přijmout zákony a připravit fungování nástupnických států. Radio Prague International

Kdyby majetkový zákon neprošel v pátek třináctého a poslanci ho schválili o týden později, dnešní život by se kvůli tomu patrně výrazně nelišil.

Pro naši alternativu proto počítejme s delším neúspěchem. Srovnatelná obecná pravidla se do konce roku přijmout nepodaří. Současně ponechme rozhodnutí o zániku federace v původním termínu. Obě republiky by musely připravit provizorní právní a provozní dohody, které umožní spravovat majetek a zajistit chod institucí, zatímco konečné vypořádání zůstane otevřené.

Od této chvíle sledujeme autorskou představu. Vzniknou dva státy, které mají větší část majetkového vyjednávání teprve před sebou.

Skutečný zákon poskytl základní návod. U nemovitostí na území obou republik se uplatňoval územní princip. Pro ostatní majetek, který podle něj rozdělit nešlo, stanovil poměr dva ku jedné podle počtu obyvatel. Zahrnoval také finanční aktiva, závazky a majetek Státní banky československé. zakonyprolidi.cz

Bez společného rámce by se vyjednávání častěji vracelo k otázkám, které tato pravidla řešila předem. Komu připadne konkrétní vybavení? Jak ocenit zahraniční nemovitost? Která strana převezme určitou pohledávku a jak se proti ní započte závazek?

U jednotlivých položek by se obě země mohly dohodnout rychle. Potíž by spočívala v jejich propojení. Ústupek u jedné budovy by se začal podmiňovat vyrovnáním v jiné oblasti. Jednání o několika položkách by se proměnilo ve vyjednávání o celém balíku.

A mezitím by běžel provoz.

Někdo by musel platit údržbu, rozhodovat o opravách a nést odpovědnost za majetek, jehož konečné přidělení nebo finanční vyrovnání se stále řeší. Dočasná dohoda by umožnila fungovat. Při každé větší změně by se ale mohlo ukázat, co všechno její autoři nestihli domyslet.

Pro občana by se takové komplikace nejspíš projevovaly postupně.

Představme si firmu, která má modernizovat technické vybavení používané nástupnickou institucí. Zakázka se odloží, protože se nejprve musí vyjasnit způsob financování a budoucí vypořádání investice. Firma přesune zaměstnance jinam, úřad dál používá starší zařízení a při pozdějším zahájení se musí znovu ověřit cena.

Jedna taková situace by byla nepříjemná. Větší počet podobných případů už znamená náklady, které nakonec nesou veřejné rozpočty i dodavatelé.

Citlivější by byly finanční závazky. Při jejich vypořádávání by se muselo řešit, kdo co převezme a jaké dohody je potřeba uzavřít také s věřiteli. Otevřené otázky by zabíraly čas ministerstev a komplikovaly plánování.

Obyčejná domácnost by tedy cenu nehotového dělení nemusela vidět jako samostatnou položku na účtence. Mohla by ji pocítit prostřednictvím odložené veřejné investice, dražšího provizoria nebo peněz vynaložených na opakované vyjednávání.

Tady má naše představa důležitou komplikaci. Ani přijatý zákon nezařídil, že si obě země během silvestrovské noci odnesly všechno dokonale rozpočítané.

Smlouvu, která završovala vypořádání zbývajících majetkových nároků, podepsali Miloš Zeman a Mikuláš Dzurinda 24. listopadu 1999. V platnost vstoupila v květnu 2000. Výslovně přitom potvrzovala ústavní zákon z roku 1992 jako právní základ dělení. zakonyprolidi.cz

Rozdíl naší alternativy by tedy spočíval hlavně v rozsahu nejistoty. Skuteční vyjednavači měli společná pravidla, o která se mohli opřít. V alternativním vývoji by se zároveň s jednotlivými položkami musela častěji hledat i shoda na tom, podle čeho je vůbec rozdělit.

Takové spory by se snadno dostávaly do domácí politiky. Každá vláda by potřebovala ukázat, že vyjednala přijatelné podmínky. Ústupek, který pomůže uzavřít účetnictví, se veřejnosti vysvětluje hůř než požadavek, aby druhá strana zaplatila víc.

Část dnešních vzpomínek na rozdělení by proto mohla mít jinou podobu. Ve výročních dokumentech by vedle nových státních symbolů dostávaly větší prostor neuzavřené účty a roky dohadování. Klaus a Mečiar by byli častěji hodnoceni také podle toho, jak připravené státy po majetkové stránce předali.

Delší vyjednávání by mohlo přinést i něco dobrého. U některých položek by vznikl větší prostor pro podrobné ocenění, kontrolu soupisů a hledání rozumného společného využití. Přínosem by byla konkrétní lepší dohoda, která by vyvážila náklady čekání.

Záleželo by ovšem na tom, zda by čas navíc skutečně sloužil takové práci. Opakování stejných požadavků by střeše ani státním financím nepomohlo.

V této alternativě by odmítnutí majetkového zákona Československo nezachránilo, protože jsme ponechali pozdější rozhodnutí o jeho zániku. Pravděpodobným výsledkem by byl náročnější a v některých oblastech dražší začátek obou republik. Jejich vztahy by navíc měly více příležitostí uvíznout ve starých sporech.

Dnes bychom si rozdělení mohli připomínat s menším pocitem, že jsme jednu složitou historickou změnu zvládli prakticky. O samostatnosti by rozhodl parlament během jediného hlasování. Její majetkovou cenu by pak postupně určovaly další roky.

Považovali byste za rozumnější odložit rozdělení, dokud nebudou dohodnutá základní majetková pravidla? Nebo byste dali přednost pevnému termínu a následnému vypořádání, i za cenu delších sporů?

Použité zdroje