Co by, kdyby Smetana místo Libuše dokončil Kazi? Národní divadlo by mělo jiné vzpomínky

V divadelním programu stojí Bedřich Smetana: Kazi. Na jevišti se otevírá lesní krajina a hlavní hrdinka přichází k člověku, kterému jeho vlastní síla tentokrát nepomůže. Večer vyvrcholí rozhodnutím ženy, na jejíchž znalostech závisí ostatní.

Po představení se cestou k tramvaji přete o to, která zpěvačka byla v titulní roli nejlepší. Kazi pro vás dávno není jen jednou ze tří sester, které se ve škole trochu pletly.

Tak by mohl vypadat dnešní večer, kdyby Bedřich Smetana 12. listopadu 1872 dokončil jinou operu. Datum odpovídá skutečnosti. Všechno ostatní bychom ovšem museli začít měnit o několik let dřív.

Podle katalogu Národního muzea dokončil Smetana Libuši právě 12. listopadu 1872. Komponovat ji začal v červnu 1869, libreto napsal Josef Wenzig německy a do češtiny je přeložil Ervín Špindler. Základem byly pověsti o Libuši, včetně látky z Kosmovy kroniky a Rukopisu zelenohorského.

Na posledním listu partitury tedy nestačilo přepsat jméno. Kazi nemůže jednoduše převzít Libušin soud, Přemysla i závěrečné proroctví. To by byla stále Libuše, jen s nesprávnou jmenovkou.

Představme si proto, že už při výběru námětu dostane přednost její sestra. Wenzig připraví jiné libreto a Smetana nad ním stráví roky, které ve skutečnosti věnoval Libuši.

Kazi patří do světa pověstí. Tradice ji spojuje s léčitelským uměním a s Bivojem, silákem proslulým přemožením kance. Nejde o doložený životopis ženy, která skutečně žila, ale o látku, již různí vypravěči postupně rozvíjeli.

Od této chvíle začíná naše alternativa. Zvolme romantické drama, ve kterém se Kazina znalost a odpovědnost setkávají s Bivojovou odvahou a silou. Jejich vztah tvoří osobní osu příběhu; rozhodující čin však náleží Kazi. A pro další úvahu přijměme ještě jeden předpoklad: opera se podaří a udrží se na repertoáru. Samotné Smetanovo jméno by jí takový osud nezaručilo.

Pro divadlo je Bivoj lákavá postava. Přichází s činem, který si lze okamžitě představit. Silák, nebezpečné zvíře, úžas přihlížejících. Výprava by měla o práci postaráno a rekvizitáři o čem vyprávět.

Právě tady by ovšem na operu číhala první past. Mohla by se jmenovat Kazi a publikum by si z ní přesto odnášelo hlavně Bivoje.

Aby titulní hrdinka skutečně získala vlastní příběh, musela by dělat víc než obdivovat jeho výkon a nakonec se za něj provdat. V naší verzi proto Bivojův úspěch otevírá otázku, kterou samotná síla nevyřeší: jak se postarat o lidi, jejichž ohrožení nekončí poražením jednoho protivníka.

Kazino umění by tu dostalo dramatickou váhu. Ostatní by museli přijmout, že právě ona ví, jak postupovat. Vztah dvojice by se rozvíjel také tím, že se Bivoj učí její autoritu respektovat.

Smetana by tak získal prostor pro milostné napětí, pochybnost i úlevu. Nemůžeme mu dodatečně složit konkrétní árii ani slíbit melodii, kterou by si dnes každý broukal. Můžeme si ale představit operu, jejíž nejsilnější okamžik přichází ve chvíli, kdy lidé někomu svěří vlastní bezmocnost.

Taková scéna by dokázala zasáhnout i člověka, kterého český bájný dávnověk jinak příliš nezajímá.

Jenže Libuše měla úkol, který by naše Kazi automaticky nepřevzala.

Skutečná opera zazněla při prvním otevření Národního divadla 11. června 1881 a znovu při jeho otevření po požáru 18. listopadu 1883. Její příběh se tím pevně spojil s příběhem samotné budovy.

Smetana ji navíc určil pro slavnostní příležitosti. Národní divadlo dodnes zdůrazňuje její mimořádné postavení a ideál společenské svornosti. Libuše dovádí spory ke smíru a závěrečnou vizí obrací pozornost k budoucnosti celého národa.

Kazi by mohla být vynikajícím večerem v divadle, ale pro slavnostní otevření nové národní scény by nabízela jiný účinek. Osobní příběh léčitelky a jejího partnera nemá sám od sebe stejnou veřejnou váhu jako proroctví o budoucnosti země.

Divadlo by tedy muselo vybrat jiné zahajovací dílo nebo si opatřit zvláštní slavnostní program. Konkrétní náhradu z této změny určit nelze.

Důsledek bychom cítili dodnes. V dokumentu o Národním divadle by se s jeho otevřením spojovala jiná hudba. Výroční večery by se opíraly o jinou tradici. Chybělo by samozřejmé propojení jedné opery, jedné budovy a chvíle, kdy si česká společnost chtěla potvrdit, že něco velkého dokázala.

Takovou vazbu nevytvoří ani krásná partitura bez pomoci dějin.

Pro Kazi by úspěšná opera znamenala obrovské povýšení v kulturní paměti.

Ve školním výkladu by dostala vlastní zastavení. Vedle informace o bylinách a sestrách by zazněla hudební ukázka. Dítě, které si z pověstí pamatuje hlavně kance, by zjistilo, že zajímavou postavou může být také žena, která rozumí něčemu, co ostatní neumějí.

Operní publikum by zase mělo další velkou ženskou roli. U nové inscenace by se vedla diskuze, nakolik zdůraznit Kazinu samostatnost, její vztah s Bivojem nebo tajemnou stránku jejího umění. Režiséři by měli dost prostoru, aby se neshodli. Ten si ostatně většinou najdou.

Libuše by přitom z české kultury nezmizela. Zůstala by součástí pověstí, výtvarného umění i vyprávění o počátcích českého státu. Přišla by však o mimořádně silný hudební hlas.

A Smetana? Pořád bychom měli dobrý důvod spojovat jeho jméno s českou hudbou, s Prodanou nevěstou či Mou vlastí. V operní části jeho odkazu by ale ubyla jedna slavnostní dominanta. Kazi by posílila obraz skladatele, který dokáže velké téma hledat v osobních vztazích a v jednání jednotlivce.

Rozsah změny by závisel také na tom, jak často by se hrála. Úspěšná repertoárová opera může oslovit mnoho lidí, aniž by se stala symbolem známým i těm, kteří na operu nechodí. Právě takovou zvláštní známost by po Libuši dědit nemusela.

Představa Kazi je přitažlivá. Žena z okraje známé pověsti by dostala vlastní večer, vlastní hlas a rozhodnutí, na kterém záleží. Na jevišti by se vedle odvahy a síly připomínala také hodnota znalosti a péče.

Jedna opera by ovšem sama neproměnila postavení žen ani český vztah k medicíně. Její vliv by byl konkrétnější: jiná role pro zpěvačky, jiný příběh pro diváky, jiná ukázka ve škole a jiné místo, na kterém se nás Smetanova hudba dokáže dotknout.

Cena by byla rovněž konkrétní. Neměli bychom Libuši ani její jedinečné spojení s Národním divadlem. Na některé slavnostní chvíle bychom si museli najít jinou hudbu a postupně jí dát vlastní význam.

Smetana by tedy mohl zůstat stejně velkým skladatelem, ale při vyslovení jeho jména by se nám vybavoval trochu jiný svět. Kazi by vystoupila ze sestřina stínu. Česká kultura by za to odevzdala dílo, které dokázalo proměnit operní představení ve společnou slavnost.

Lákala by vás víc opera o Kazi, jejích schopnostech a vztahu s Bivojem? A kterou hudbu máte vy sami tak pevně spojenou se slavnostní chvílí, že by vám její náhrada připadala téměř nemožná?

Použité zdroje