Článek
Koně nechal doma. Pod kapotou jich má dost
Svatý Martin přijíždí podle lidové tradice 11. listopadu na bílém koni. Má přivézt první sníh, i když v posledních letech to s dodržováním termínu trochu vázne.
Letos se ovšem rozhodl překvapit i jinak. Pořídil si bílé fáro.
A rovnou takové, do kterého se nastupuje skoro ze dřepu a při vystupování člověk doufá, že se nikdo nedívá. Martinovi se navíc do dveří přivře plášť. Musí znovu otevřít, vysvobodit cíp látky a teprve potom může důstojně pozdravit.
Holčička s lampionem si ho prohlíží.
„A kde máte koně?“
„Dneska odpočívá.“
„Samotnýho?“
Martin zaváhá. Čekal otázky na sníh, možná na auto. Na výčitky kvůli koni připravený není.
„Má společnost. A cestou mu koupím jablka.“
Holčička se zatváří o něco spokojeněji. Pak se zeptá, jestli kůň ví, že mu vzal práci.
Navigace neví, kudy jezdí světci
Cesta přitom začala slibně. Martin si zapnul vyhřívání sedačky, zadal adresu náměstí a vyrazil. Po staletích v sedle příjemná změna.
Potíže přišly až v poslední ulici.
„Dorazili jste do cíle,“ oznámila navigace před zadním vchodem restaurace.
Z kuchyně vyšel muž s pytlem brambor. Chvíli si prohlížel auto a pak Martinovi ukázal, že musí z druhé strany.
Tam byl zákaz vjezdu.
Pořadatelka zvedla telefon až napotřetí.
„My jsme měli domluveného koně,“ vysvětlovala. „Že přijedete autem, to jste nám měl říct. Počkejte, zkusím někoho sehnat.“
Na náměstí už mezitím děti tahaly rodiče za rukávy.
„Mami, kdy přijede?“
„Za chvíli.“
„A proč tu ještě není?“
Maminka se podívala směrem k hloučku pořadatelů.
„Prý nemůže najít cestu.“
„Vždyť jezdí každý rok stejně.“
Na to se těžko něco namítalo.
Když se bílé auto konečně objeví mezi stánky, jeden z tatínků uznale hvízdne. Druhý už hledá na telefonu, kolik taková věc stojí. Martin vystoupí, ale několik lidí dál fotografuje vůz.
Musí si odkašlat.
Husu si dá. Víno počká
V restauraci mají pro Martina připravenou husu, zelí a knedlíky. Číšník přichází s lahví mladého vína.
„Děkuju, dneska řídím.“
„Tak vám ji zabalíme.“
Martin přikývne a pustí se do večeře. Po cestě mu vyhládlo.
S husami má ostatně podle legendy nevyřízené účty. Když se mezi ně kdysi schoval, aby nemusel přijmout biskupský úřad, prozradily ho kejháním. S bílým sporťákem zaparkovaným před husincem by se dnes neutajil ani bez jejich pomoci.
Venku zatím pokračuje debata.
„Aspoň je to letos zase něco jiného,“ pochvaluje si jedna paní.
„Já bych radši toho koně,“ odpovídá její sousedka. „Vnuk se na něj těšil od rána. Auto máme doma.“
Děti se ovšem rychle přizpůsobí. Chtějí se svézt, nejlépe všechny a hned.
Pořadatelka nahlédne do dvoumístného vozu, spočítá nejbližší zájemce a otevře krabici se zbylými perníčky.
Plášť se ještě bude hodit
Po večeři se má Martin vyfotit s dětmi. Cestou z restaurace si ale všimne muže pod podloubím. Sedí na zemi, ruce schované v rukávech tenké bundy. Před sebou má kelímek s několika mincemi.
Martin se zastaví a skloní se k němu. Chvíli spolu mluví, potom mu přehodí plášť přes ramena a zajde zpátky do restaurace pro polévku.
Právě tak si ho lidé pamatují z nejznámější legendy: jako vojáka, který se rozdělil s promrzlým chudákem o svůj plášť. Tentokrát se to obejde bez meče. Látka zůstane celá a muž si do ní může zabalit i nohy.
U auta už čeká fotograf.
„Kde máme Martina?“
Pořadatelka ho zahlédne pod podloubím.
„Ještě chvilku. Má čas.“
Jedna z maminek mezitím zajde ke stánku pro čaj. Když ho muži podává, Martin jí podrží kelímek, aby mohla otevřít víčko a neopařila se.
Fotografování se o pár minut opozdí. Tentokrát si nikdo nestěžuje.
Příště dejte vědět, čím přijedete
Když slavnost skončí, Martin uloží za sedačku zabalenou láhev a tašku jablek pro koně. Plášť nechal pod podloubím, a tak si cestou k autu pořádně vyzkouší listopadové počasí. Topení teď ocení ještě víc.
Pořadatelka mu zaklepe na okénko.
„Tak zase za rok?“
„Rád přijedu.“
„Výborně. Jen nám prosím včas napište, čím.“
Martin slíbí, že se ozve. Při odjezdu ještě zamává dětem a opatrně projede mezi stánky. Za čelním sklem se objeví první vločky. Chvíli je pozoruje a pak hledá páčku od stěračů.
Na koni tohle řešit nemusel.
Druhý den se ve školce kreslí svatý Martin. Na některých obrázcích jede na bílém koni, na jiných má auto s koly velkými jako vrata. Jedno dítě nakreslí obojí.
„A čím tedy přijel?“ ptá se paní učitelka.
„Autem. Ale příště musí vzít i koně. Slíbil mu to.“
O tom Martin zatím neví.
Přivítali byste svatého Martina v bílém fáru, nebo k němu kůň zkrátka patří? A jaké auto byste mu na listopadovou cestu vybrali?
