Kněz ďábel aneb příběh katolického Fierlingera

Na římskokatolickou církev se společnost obecně dívá jako na jednu z obětí komunistického režimu, který Československo po 25. únoru 1948 ovládl na více než čtyřicet jedna let. Koneckonců velkým symbolem brutality režimu v 50. letech je číhošťský farář Toufar, jenž byl na začátku roku 1950 doslova umlácený k smrti vyšetřovatelem StB Máchou. K tomu v lágrech skončilo několik stovek duchovních, některé z nich poslal režim na šibenici a nejvyšší představitelé církve na československém území čelili systematickému pronásledování a šikaně. Její nejvyšší představitel pražský arcibiskup Beran byl bez soudu držen v totální internaci, za úplného přerušení styků s venkovním světem, téměř 16 let, přičemž takový postup byl v rozporu i se zákony, které si sami odsouhlasili a přijali noví vládci Československa!

Nejbrutálnější období tohoto tažení s cílem římskokatolickou církev úplně zdecimovat a donutit ji, aby se podřídila, nastalo v 50. letech. Na přelomu roků 1949/50 byli postupně internováni čeští a slovenští biskupové a také oba českoslovenští arcibiskupové (pražský a olomoucký). Kromě toho stát převzal přímou kontrolu nad teologickými fakultami a nižšími stupni církevního školství. Tím si zajistil kontrolu nad výchovou nových kněží a také nad tím, kdo je vzdělává a jestli náhodou není kritický vůči novým poměrům. Pro římskokatolickou církev to znamenalo naprostou katastrofu, stát nad ní získal téměř totální kontrolu, i když se relativně rychle začala formovat ilegální podzemní církev, její aktivity měly vzhledem k malému počtu jen omezený dosah. Státu se povedlo získat nad oficiální církví totální kontrolu, posílenou už zmiňovanou internací biskupů a obou arcibiskupů. Zároveň s tím v noci ze 13. na 14. dubna 1950 byly na československém území úplně zlikvidovány mužské a ženské řeholní řády.

Důvodem represe nebyla jen snaha dostat církev pod svou kontrolu, ale také zlomit její vliv na běžné věřící. Přes všechny dějinné zvraty a přemety od roku 1900 byla římskokatolická církev největší náboženskou organizací v Československu, podle sčítání lidu z roku 1950 se k ní z necelých 12,5 milionu obyvatel hlásilo zhruba 7 milionů. I když u mnohých to byl pasivní postoj, bylo zároveň dost těch, co víru aktivně praktikovali. Náboženské cítění bylo silné především na venkově, tam kde žili soukromě hospodařící sedláci, další společenská třída, kterou hodlal komunistický režim a jeho nohsledi z Národní fronty zlikvidovat. Pro úspěch kolektivizace bylo mimo jiné důležité zlikvidovat úzké propojení sedláků a církve a vliv kněží, kteří své farníky v odporu proti kolektivizaci podporovali.

Nikde ve východním bloku, s výjimkou samotného Sovětského svazu, nepostupoval komunistický režim proti církvi tak brutálně jako ten náš československý. S trochou ironie by se dalo říct, že nejen v tomhle byli čeští a slovenští soudruzi a soudružky papežštější než papež.

Tovarišč pop

Navzdory tomu, jak se režim k církvi choval, se v jejich řadách našlo dost těch, kteří s ním navázali aktivní spolupráci a dokonce ho podporovali, většinou z čistého oportunismu, a v 50. letech byl silnou motivací strach ze zatčení a „vyšetřovatelů“ Státní bezpečnosti. V 50. letech byl nejdůležitější figurkou mezi kolaborantskými katolíky Josef Plojhar, původně kněz z jižních Čech. Za války si připsal jisté zásluhy v odboji, dokonce kvůli své odbojové činnosti skončil v Dachau, do nějž Němci zavírali odbojné preláty z okupované Evropy. Bylo to právě zapojení do odboje a pobyt Dachau, co Plojharovi po roce 1945 otevřelo dveře k velké kariéře v politice. Prakticky okamžitě po svém návratu domů byl zvolen předsedou jihočeské organizace Československé strany lidové, angažoval se v ní už za první republiky, ale ničeho podstatného v ní nedosáhl. Změna přišla právě po válce. Plojhar v ní poznal svoji životní příležitost a rozhodl se ji vyždímat do poslední kapky.

Funkce předsedy jihočeské organizace ČSL mu téměř automaticky přinesla křeslo v Prozatímním Národním shromáždění, do voleb plnilo funkci parlamentu a po volbách v roce 1946 se Plojharovo poslanecké křeslo změnilo na řádné, když byl zvolen za volební kraj České Budějovice (ČSL získala v tomto volebním kraji necelých 25% hlasů, díky tomu se umístila na druhém místě za KSČ). Krátce na to byl zvolen do celostátního předsednictva, čímž získal možnost ovlivňovat stranickou celostátní politiku. Byla to pěkná kariéra a Plojhar měl před sebou perspektivu, že v ní bude moci dlouhodobě pokračovat, už jen kvůli tomu že z pohledu věkového průměru v celostátní politice a ještě více v rámci své vlastní strany patřil mezi ty mladší (narodil se v březnu 1902), takže z tohoto pohledu se zdálo téměř jisté, že pokud nepřijde žádný velký skandál nebo náhlá smrt, udrží si své poslanecké místo minimálně několik desetiletí. Pro běžného člověka by to nepochybně byla lákavá životní perspektiva, zajištění na tu dobu velmi dobře placeného místa a k tomu ještě možnost částečně ovlivňovat směřování své strany na celostátní úrovni. Jenže Plojhar byl právě tím typem člověka, kterému to bylo málo. Chtěl získat víc a chtěl to získat rychle. Právě ambiciózní povaha a hlad po moci ho dovedly ke spolupráci s komunisty.

Tajně ji, spolu s lidoveckým odborářským bossem Aloisem Petrem, navázal už před únorem 1948. Podle všeho donášel komunistům informace o všem, co se na poslaneckém klubu a předsednictvu strany projednávalo, a zároveň se snažil své straníky přesvědčovat, že spolupráce s komunisty je pro ně výhodná, mělo by se v ní nejen pokračovat, ale ještě ji prohlubovat, především na úrovni stranických odborů. V tomto stanovisku byl i se svým spolupachatelem Petrem ve straně víceméně osamocený, většina lidovců byla prokomunisticky orientovaná nebyla a jak se v období od voleb na jaře 1946 do února 1948 stupňovala komunistická agresivita, rostla protikomunistická orientace ve vedení lidovců, i mezi řadovými členy. Plojhar se tak se svými postoji dostával do izolace a nezbývalo mu než plnit roli ubohého příštipkáře a donašeče. Právě z této doby se dochovalo hlášení agenta Státní bezpečnosti s kódovým označením K - 8, který měl být jeho spoluvězněm z koncentračního tábora, a od té doby s ním udržoval úzký kontakt. Charakterizoval Plojhara takto: „Člověk lehkovážné povahy, který má rád děvčata a rád pije a jako kněz není pobožnůstkářský. S komunisty v Českých Budějovicích úzce spolupracuje. V soukromí rád hovoří o děvčatech a před válkou měl milostný poměr s ženou strážníka, za což byl přeložen na venkov.“

Z téhle svodky krásně vyplouvají další charakterové rysy téhle nevábné postavy našich moderních dějin. Především záliba v alkoholu, během 50. let se rozvinula v regulérní alkoholismus. Tato náklonost k lihovinám se právě v 50. letech stala oblíbeným terčem vtipů jak mezi českými katolíky, tak i komunisty. Prý se vtipkovalo, že až bude Josífek Plojhar zvolen papežem, zvolí si jako své nové jméno Piju třináctý. Ministr kultury Kopecký zase dával v září 1959 na jednání ÚV KSČ k lepšímu historku, jak na vládě projednávali otázku boje proti alkoholismu. Josífek Plojhar prý uplatňoval svou zásadu, že alkohol hubí národy, ale jednotlivcům neškodí, a také, že je -li alkohol podáván v malých dávkách, neškodí v jakémkoliv množství. K čemuž měl podle Kopeckého dodávat obligátní husitské heslo: „Na množství nehleďte!“

Plojharova schopnost konzumovat obrovské množství alkoholu po libovolně dlouhou dobu a v nejrůznějších kombinacích, šokovala i Sověty. Během československo - sovětských mezivládních jednání byl na československé straně se sovětskými soudruhy schopen držet tempo jediný člověk - Plojhar. Sověty tím natolik fascinoval, že mu začali říkat tovarišč pop (soudruh kněz, pro nás později narozené, kteří už neprošli povinnou výukou ruštiny) a údajně ho kvůli tomu nesmírně obdivovali. Do alkoholových večírků a dlouhého působení na ministerstvu zdravotnictví měl však Plojhar před rokem 1948 daleko a ani nic nenasvědčovalo tomu, že by se někdy ke křeslu ve vládě přiblížil, s výjimkou okamžiků kdy na půdě parlamentu procházel kolem lavice, v níž během schůzí seděli členové vlády. Všechno se změnilo únorem 1948.

Komunističtí sympatizanti Plojhar a Petr s podporou svých chlebodárců ovládli svou stranu, zajistili její úplné podřízení v rámci Národní fronty, a za to v Gottwaldem úplně kontrolované vládě dostali své ministerské židle (Petr dopravu a Plojhar zdravotnicví). Právě v tu chvíli se začal rozehrávat střet, který ovlivnil Plojharův vztah s církví, českými katolíky a vlastně přímo odstartoval střet vznikajícího režimu s církví.

Pražský arcibiskup Beran rozhodně nebyl ztotožněn s tím, že by někdo z duchovních jeho arcidiecéze komunisty podporoval, navíc když se do arcibiskupského paláce v Praze dostaly zvěsti o tom, že oficiálně je Plojhar členem „obrozené“ Lidové strany (Obrození znamenalo vyloučení všech straníků, kteří neprojevili dostatečné nadšení ze změny poměrů.), ale zároveň s tím tajně vstoupil do KSČ, čímž měl potvrdit svou loajalitu komunistům. Jakmile Plojhar, i přes arcibiskupův výslovný zákaz, kandidoval na Jednotné kandidátce Národní fronty a navíc v její prospěch agitoval mezi českými a moravskými katolíky, Beran ho v souladu se svým předchozím varování, aby se věnoval buď kariéře duchovního a zanechal politiky, nebo zůstal v politice a rezignoval na církevní dráhu, suspendoval, čímž ho zbavil práva vykonávat kněžské povolání a následně ho navíc exkomunikoval (vyloučení z církve a zákaz podílet se na jejím fungování, což je pro katolíka nejtěžší možný trest).

Plojhar Beranovi nikdy neodpustil, tím spíš že jeho agitace ve prospěch Jednotné kandidátky mezi katolickými voliči se při nejlepším setkala se smíšenými reakcemi a sami komunisté si v okresech s největším zastoupením katolíků stěžovali, že jim Plojharova podpora nepomáhá a ze Zlínska dokonce přicházely svodky, že Plojharova účast na kampani je vysloveně kontraproduktivní. Katoličtí voliči prý právě kvůli Plojharovi ve velkém buď k volbám vůbec nepřišli, nebo ve velkých počtech demonstrativně chodili za zvláštní plentu vhodit bílý lístek. (Nastupující režim bral volby v květnu 1948 jako potvrzení souhlasu Čechů a Slováků se změnou poměrů a bílý lístek byl považován za akt otevřeného nesouhlasu. Zlínsko bylo regionem, kde byl podíl bílých lístků celostátně největší.)

Ať už to byla více demonstrace nesouhlasu s tím, v jaký stát se Československo rychle měnilo, nebo odpor k Plojharovi, kterého už během února řadoví katolíci označovali za odpadlíka, dokonce přímo za zrádce nebo kombinace odporu k novým poměrům a Plojharovi, na celostátní výsledek voleb to zásadní vliv nemělo. Drtivá většina voličů podpořila Jednotnou kandidátku, jejíž loajální a zcela poslušnou součástí byla také Plojharem a Petrem obrozená ČSL a v pozici poslušného juniorního partnera, sloužícího jako stafáž skutečným vládcům země tohle seskupení setrvalo až do podzimu 1989, čehož se Plojhar vcelku pochopitelně a s ohledem na jeho velmi kladný vztah k alkoholu nestačil dožít. Květnové volby 1948 mu ovšem až do konce života zajistily kariéru a potvrdily ho v pohodlném bydle na ministerstvu zdravotnictví. Přesto na to, jak ho Beran před volbami potrestal a z jeho pohledu i ponížil neměl nikdy zapomenout a také nezapomněl.

Byl to právě církevní trest Plojhara, což byla ryze interní katolická záležitost, co stálo na začátku osudového střetnutí režimu s nejvyššími představiteli církve. Vyjednávání, vedená od převratu do října 1949, kdy byly zavedeny do praxe Církevní zákony. Ty zaváděly úplnou kontrolu státu nad náboženskými společnostmi, nejen v jejich společenském, ale také hospodářském fungováním. Veškerá církevní půda byla znárodněna a z duchovních se fakticky stali státní zaměstnanci, když jejich financování převzal stát. Jejich církevní existence tak začala být na státu závislá. Od vydávání takzvaného Státního souhlasu, opravňujícího k výkonu profese duchovního, až po hmotné zajištění. K čemu to vedlo, je nasnadě, navíc když stát a internoval nejvyšší církevní představitele na svém území. Většina duchovních zastrašená terorem 50. let se víceméně podřídila.

Vláda své tažení proti církvi oficiálně zdůvodňovala snahou zlikvidovat zahraniční vliv na české a slovenské věřící, Vatikán byl vykreslován jako jeden z hlavních nepřátel československé lidové demokracie a centrum, z něhož papež, pochopitelně s podporou imperialistických rozvědek a zhrzených imigrantů, plánuje protirežimní akce, k čemuž zneužívá prostřednictvím arcibiskupa Berana a biskupů nic netušící věřící v Československu. Soudruzi se tak sami stavěli do pozice, kdy své věřící spoluobčany chrání před úklady a rejdy imperialistů. Samozřejmě to byla jen zástěrka.

Skutečným důvodem, proč se komunisté, i s horlivou podporou nohsleda Plojhara, pustili do tak zuřivého boje s církví, byla snaha zlikvidovat její vliv na občany Československa a to především na venkově. Čeští a slovenští komunisté samozřejmě považovali katolickou církev za svého přímého konkurenta v boji o moc, Československo mělo podle jejich mínění mít jediného pána, a tím byly obě komunistické strany. Navíc, jak už jsem uvedl, šlo jim také o likvidaci církevního vlivu na venkově. Tam totiž zůstávalo náboženské cítění, navzdory vší agitaci a propagandě silné, především díky společenské třídě svobodně hospodařících sedláků, i proti těm už se připravovalo monstrózní tažení ve formě kolektivizace. Než se s ním začalo, musel být zničen vliv církve na tuto skupinu obyvatel. Celá řada duchovních totiž sedláky v jejich odporu proti zemědělským družstvům podporovala a utvrzovala je v přesvědčení, že o hospodářství se nejlépe postará jeden hospodář, než když je všech a zároveň nikoho (Zprvu byl vstup do družstev dobrovolný a tvrdá kolektivizace začala se Zákonem o jednotných zemědělských družstvech z roku 1949). Dokud církev a sedláci tvořili společný blok, bylo i pro komunisty obtížné s nimi bojovat, jakmile se však podařilo církev dramaticky oslabit, byli sedláci, stále odmítající kolektivizaci snadným terčem. Že se režim o zničení tohoto spojení snažil opravdu usilovně, ukazuje fakt, že v mnoha procesech s takzvanými kulaky, se na lavici obžalovaných ocitali i duchovní, obvinění často z toho, že právě oni akce kulaků organizovali. Nejznámější je takzvaný Babický případ, zinscenovaný s největší pravděpodobností Státní bezpečností. To co veřejnost zná jako 10. případ majora Zemana je ve skutečnosti propagndistické a překroucené vyprávění o událostech, které se na Vysočině začátkem 50. let odehrávali. (Celé události se podrobně věnoval historik Michal Stehlík ve své práci Babické vraždy 1951).

Akční katolíci

Plojhar stál celou dobu, kdy probíhala perzekuce jeho souvěrců a likvidace sedláků, poslušně na straně režimu a navíc všechny tyto kroky aktivně podporoval, v rámci církve i politiky. Byl to právě on, kdo začal v rámci katolické církve zakládat organizace, podporující politiku režimu. Už v červnu 1949 se stal spoluzakladatelem takzvané Katolické akce. (Jeho spolupracovníkem byl páter Černocký ze Slatiny ve Slezsku, který ve své úslužnosti zašel tak daleko, že otevřeně a veřejně vstoupil do Komunistické strany, přičemž hlasitě opakoval u některých oblíbené tvrzení o tom, že Kristus byl prvním komunistou, což se těšilo velké oblibě mezi moravskými komunisty. Celá řada z nich totiž byla na konci 40. let praktikujícími katolíky, což celou situaci po únorovém puči dělalo ještě více absurdní).

Byla to první z dlouhé řady organizací, založených ať už přímo nebo nepřímo komunisty ve snaze shromáždit katolíky, zejména duchovní, ochotné ke spolupráci s režimem. Ustavujícího zasedání této organizace se zúčastnilo 70 duchovních z celého Československa, dalších 2 000 duchovních ji údajně podporovalo. Celá akce se konala na Velehradě, nejvýznamnějším poutním místě Moravy a jednom z největších poutních míst celé země. Organizátoři tím demonstrovali své ambiciozní plány a ve velkolepých kulisách barokního chrámu hlasitě hřímali o tom, jak vlastenečtí kněží, tak režim oficiálně označoval preláty, kteří s ním spolupracovali, jsou početnou a mohutnou silou, zdravé jádro katolické církve v Československu a jak se stanou zdrojem její obrody a zbaví ji vlivu reakcionářů a všech nepřátel a odpůrců lidové demokracie.

Hlavní projev přednesl právě Plojhar, takovou příležitost demonstrovat svou loajalitu si nemohl nechat uniknout, o to více když byl duchovním otcem celé organizace a světlo světa spatřila díky jeho iniciativě a aktivitám. Nicméně při volbě předsedy Katolické akce se Plojhar stáhl do pozadí a místo v čele přenechal režisérovi opery Národního divadla Ferdinandu Pujmanovi, manželovi známé spisovatelky a horlivé komunistky Marie Pujmanové a sám se „skromně“ spokojil s pozicí místopředsedy. Ať už za tím byla snaha věnovat se především politice nebo snaha nedráždit domácí katolíky, o jejichž náladách byli sami komunisté prostřednictvím úřadu dohlížejících na fungování církve velmi dobře informováni, úspěchu Katolické akce to nijak nepomohlo.

Přitom její zakladatelé udělali pro úspěch naprosté maximum. Už jen název celé organizace. Nebyl vybrán náhodně. Skutečná Katolická akce bylo hnutí, založené ve 20. letech za účelem většího zapojení běžných věřící do fungování církve a podporu jejich aktivit především v dělnickém prostředí. Po válce, tedy právě v období kdy začala růst moc komunistů, se Katolická akce stala mezi československými věřícími velmi oblíbenou, zvláště když byl do jejího čela v pražské arcidiecézi jmenován páter Mandl, mimo jiné i díky svému zapojení do práce s mládeží a spolupráci s Junákem - Československým skautem. Plojhar a jeho přisluhovači se tedy svou Katolickou akcí, snažili zmást věřící a nalákat je ke vstupu do této organizace.

Zvrácenost celého plánu byla o to větší, že ustanovující schůze Plojharovy Katolické akce, se uskutečnila v den kdy byl zatčen páter Mandl a Bezpečnost ho začala brutálně vyslýchat, aby byl následně ve vykonstruovaném procesu odsouzen k 25 odnětí svobody v těžkém žaláři, pokutě 20 000 československých korun, ztrátě občanských práv a propadnutí veškerého majetku. Na rozdíl od většiny politických vězňů 50. let nebyl propuštěn na velkou amnestii v roce 1960, ale až o čtyři roky a po pobytu v Ruzyni, Leopoldově a Valdicích, jedny z nejtvrdších věznic v komunistickém Československu. Další čtyři roky se pak musel životem protloukat na pozicích pomocného dělníka, režim mu odmítl udělit státní souhlas s výkonem výkonem kněžské profese. Rehabilitace a udělení státního se dočkal až během krátkého uvolnění poměrů v roce 1968, jen aby mu to druhé nastupující normalizace v roce 1971 odebrala a nechala ho o několik měsíců později v březnu 1972 zemřít na selhání ledvin (Následek pobytu ve vězení.)

Navzdory této snaze potenciální členy oklamat režimem organizovaná Katolická akce neuspěla. Základní organizace na úrovni obcí a měst se nedařilo zakládat, zkrátka se do nich nenašla členská základna a navíc proti této akci se postavila církev samotná. Nejprve čeští a slovenští biskupové v čele s arcibiskupem Beranem vydali pastýřský list, tyto vzkazy nejvyšších pater církevní hierarchie běžným věřícím jsou čteny faráři během nedělních bohoslužeb, neděle má totiž pro katolíky, samozřejmě i ostatní křesťanské konfese, zvláštní význam a účast na bohoslužbách je v tento den nejvyšší. v Hlase biskupů a ordinářů věřícím v hodině těžké zkoušky, jak zněl jeho název, preláti v čele s Beranem Katolickou akci odmítli a její zakladatele obvinili ze snahy zlikvidovat svobodu církve a věřících na území státu. Byly také vyjmenovány události posledních týdnů, včetně prvních perzekucí katolíků a teď už bývalých politiků Československé strany lidové. Byly rovněž vyjmenovány předpoklady, za nichž mohla církev zůstat v rámci státu svobodnou organizací, jednou z nich bylo právo svobodně vyjádřit svůj názor, svobodně se shromažďovat a sdružovat.

Byl to opravdu přelomový dokument, protože jeho prostřednictvím se nejvyšší představitelé církve otevřeně vzepřeli režimu jako takovému. Sami biskupové to věděli, proto obsah listu schválili na tajném zasedání biskupské konference 15. června 1949. Důvodem byla snaha jeho obsah utajit, až do 26. června, kdy měl být čten ve všech československých kostelech. Toto datum si nevybrali náhodou, ten rok 26. červen vycházel na neděli a slavil se Svátek Božího těla, jeden z největších katolických svátků, což mělo význam a váhu pastýřského listu ještě zvýraznit. Důvod k utajení celého jednání navíc byl ještě jeden. Je zjevné, že už v té době si minimálně část biskupů uvědomovala, že se o ně diplomaticky řečeno zajímá StB a nechtěli ji dát prostor pro zmaření celé akce. Ke své škodě podcenili vynalézavost a krutost svého protivníka. Už před Únorem se Bezpečnosti podařilo v okolí všech biskupů, včetně samotného Berana, získat několik spolupracovníků, od kterých byli pravidelně informováni, co se mezi československými biskupy odehrává a co plánují. Informace o pastýřském listu a jeho obsahu se tak velmi rychle dostali k těm, ke kterým se měly v ideálním případě dostat až ve chvíli jeho čtení, a ti nepovolaní posluchači mohli okamžitě přijít protiakcí.

Tou hlavní byla snaha zabránit, aby se list na mších vůbec četl. V jednotlivých farnostech faráře navštěvovali zaměstnanci Bezpečnosti a kombinací slibů a výhružek se je podařilo přesvědčit, aby list vůbec nečetli. Tam kde tlak nezafungoval, došlo na fyzické násilí, zahrnující snahu list s textem zabavit. Navzdory tomu byl Hlas biskupů a ordinářů v určený den čten ve zhruba jedné třetině československých farností. ne že by se v tu chvíli StB vzdala. Kostely byly vyklízeny pod nejrůznějšími záminkami (V nejmenované severočeské obci byl kostel vyklizen pod záminkou, že v jeho blízkosti vypukl požár), nebo do nich věřící nebyli vpouštěni příslušníky Sboru národní bezpečnosti. Zkrátka a dobře k většině věřících se obsah listu vůbec nedostal. Navíc celá akce vyústila v internaci arcibiskupa Berana, která měla trvat dlouhých čtrnáct let, ačkoliv jak už bylo řečeno výše, byla v rozporu s tehdejšími zákony! (Ani v době největšího teroru 50. let se režim neodvážil s arcibiskupem pražským uspořádat monstrproces, na rozdíl od jiných duchovních.)

Přesto bylo vystoupení nejvyšších představitelů církve proti Katolické akci pro celou organizaci tvrdou ránou a nedalo se popřít, že došlo k jejímu otevřenému odmítnutí a zavržení. Navíc když se do všeho zapojil papež a všechny, kteří se v Katolické akci angažovali, exkomunikoval, čímž definitivně potvrdil, že církev takové inciativy opravdu nehodlá tolerovat. I bez toho ale měla celá organizace řadu problémů.Tím největším se ukázalo být, že ony údajné 2 000 podpisů duchovních, podporující její založení, nebyly dány dobrovolně a byly vylákány různými podvodnými způsoby, zahrnujícími údajně i použití drog. Někteří signatáři zase přišli s tvrzením, že na nic takového svůj podpis nedali a Plojharovi spolupracovníci je tam dodali bez jejich souhlasu a na jiné prostě zafungovala papežská exkomunikace a snažili se z celého hnutí potichu a co nejrychleji vycouvat.

Celé to mělo nepříjemný dopad i na Plojharem obrozenou Lidovou stranu. Členská základna, už tak notně pošramocená obrodou v únoru 1948 (Úbytek členů v některých regionech byl takový, že místní organizace ČSL přestaly úplně existovat a s velkým úsilím se je dařilo znovu vytvořit během jara 1949), rozhodně nedávala Plojharovi pro jeho akce univerzální podporu. Navzdory všemu byli členové strany v první řadě katolíci a teprve ve druhé politici, a dvojnásob to platilo na Moravě a ve Slezsku. Vedení ostravské organizace ČSL se od samého začátku od Katolické akce distancovalo, a dokonce si přijalo usnesení, v němž celou záležitost označilo za Plojharovu soukromou inciativu, se kterou strana nemá nic společného! Jinde lidovci zašli ve svém odporu proti Katolické akci ještě dál a na protest, proti její oficiální podpoře ze strany celostátního vedení strany, se tyto regionální buňky samy rozhodnutím svých členů rozpustily! Tak se stalo, že to co Plojhar a Alois Petr tak pracně dávali několik měsíců dohromady, poté co to sami zničili, znovu rozbili.

Vláda a především Plojhar se snažili Katolickou akci mermocí udržet při životě, a to i za použití hrubého násilí, včetně perzekuce těch, kteří se k ní připojit odmítli nebo z ní vystoupili. Ale ani teror nemohl zachránit něco, co bylo už téměř od samého začátku nefunkční. Nakonec samo vedení KSČ na jaře 1950 uznalo, že celá slavná Katolická akce selhala a nechalo ji v tichosti zaniknout. K Plojharově velké zlosti.

Ne že by si Tovarišč pop uvědomil své zavinění nebo se dokonce dopustil sebereflexe. Z neúspěchu celé akce obvinil kardinála Berana a až do své smrti ho nepřestal nenávidět. Opakovaně o něm mluvil jako o nepříteli lidové demokracie a agentovi Vatikánu, který v žoldu imperialistů štve české a slovenské katolíky proti jejich vlasti. Byla to opravdu smrtelná nenávist, což potvrzuje, že když vláda v roce 1956 poprvé jednala o propuštění Berana z internace, nepostavili se nejhlasitěji proti komunisté, ale právě Plojhar, přičemž použil ony argumenty o agentovi, štváči a rozvraceči. Nenávist ještě zvětšovala exkomunikace, kterou na něj Beran před svou internací uvalil a přes tlak ji odmítal odvolat, bylo mu dokonce nabízeno, že pokud ji z Plojhara sejme, bude z internace propuštěn a bude mu dovoleno vrátit se k výkonu arcibiskupského úřadu. (Nedělejme si iluze o tom, že kdyby Beran exkomunikaci skutečně odvolal, došlo by ke splnění slibu o návratu do funkce arcibiskupa. Sami komunisté považovali za Berana za příliš nebezpečného a věděli o tom jak respektovaný a vážený mezi katolíky v českých zemích je).

Z Plojhara exkomunikaci sňal pražský kapitulní vikář Antonín Stehlík, další kněz kolaborující s režimem, který ho jako odměnu za jeho věrnost dosadil jako správce uprázdněné pražské arcidiecéze. Tento krok byl hrubým porušením církevních předpisů, podle nichž smí jakýkoliv církevní trest odvolat buď ten kdo jej uvalil nebo papež, což se nestalo a z pohledu církve tak Plojhar zůstal suspendovaným a exkomunikovaným až do smrti. Zkrátka a dobře padlý kněz se vším všudy, kterému z jeho duchovní kariéry zbyl pouze biret (pokrývka hlavy katolických duchovních), který nosil na hlavě i při svých legendárních pitkách se sovětskými soudruhy.

Na vrcholu všeho

Fiasko s Katolickou akcí mělo větší dopad na Plojharovo ego než jeho politickou kariéru, ta se během 50. let naopak úspěšně rozvíjela a bez nadsázky se dá říct, že vzkvétala a na symbolický vrchol se dostala v prosinci 1951, kdy náhle zemřel jeho věrný souputník a první poúnorový předseda lidovců Alois Petr. (Paradoxně ho smrt zachránila před likvidací prostřednictvím politického procesu, který se proti němu připravoval. Na rozdíl od Plojhara totiž nebyl tak servilní a v rámci možností se snažil udržet samostatnost strany a byl proto považován za nespolehlivého, o to více, že jeden z jeho synů na začátku 50. let odešel do emigrace.) Na uprázdněné místo předsedy se jako nástupce zcela přirozeně nabízel Plojhar, o to spíše, že si jeho „zvolení“ přáli samotní komunisté. Rozhodnuto a vykonáno. Z padlého kněze a ministra zdravotnictví v jedné osobě se stal také předseda strany.

A ve všech svých funkcích sloužil svým skutečným pánům opravdu dobře a věrně. Ti ho využívali nejen při své hře na demokracii, ale i jinak. Byl považován za největšího experta na církevní otázky a do určité míry se podílel na politice režimu vůči svým bratrům a sestrám ve víře, to ho činí minimálně částečně zodpovědným za represe proti katolíkům, v první řadě prelátů během 50. let. Kromě toho se ukázal být užitečným díky své schopnosti plynně komunikovat v němčině, což se hodilo při jednáních se soudruhy z NDR.

Ať nejsme jen negativní, ačkoliv u takové postavy je to složité, ale každé historické pojednání by se mělo snažit být co nejvíce objektivní. Jako ministr zdravotnictví se přímo zasloužil a zařídil přijetí některých zákonů, které zkrátka a dobře prospěšné byly. Sjednocení systému preventivní péče, každý kdo navštěvuje obvodního lékaře každé dva roky kvůli preventivní prohlídce, by si tak měl vzpomenout na Plojhara jako zakladatele tohoto systému. Stejně tak za ním jde zavedení hygienických a ochranných norem na pracovišti, což pomohlo ke snížení množství pracovních úrazů. Vytvoření systému hygienických stanic, monitorujících epidemie infekčních chorob, a byť je to z pohledu katolíka velmi sporné, byl to právě Plojhar, kdo jako první na našem území zlegalizoval interrupce. (Za první republiky i protektorátu bylo umělé přerušení těhotenství trestným činem). Všechny tyto zákony byly postupně nahrazeny modernější legislativou, ale nemá cenu popírat, že v tomto směru a v dobrém slova smyslu byl Plojhar průkopníkem.

Stejně tak se ale nedá popřít jeho snaha vytvářet v rámci církve další organizace s cílem dosáhnout její úplné podřízení státu, ať už to byl Celostátní výbor katolického duchovenstva nebo Mírové hnutí katolického duchovenstva, v nichž působil jako předseda od jejich založení až do roku 1968. Členskou základnu této organizace tvořila jedna třetina veškerého československého kléru, motivace ke vstupu byla různorodá, od čistokrevného oportunismu a touhy udělat rychlou kariéru, až po strach. Nicméně pro Plojharovo mohutné ego nebylo důležité proč, ale že má členy, kteří mu odsouhlasí cokoliv si zamane. Dávalo mu to pocit moci, uznání a celkově ho uspokojovalo. Kromě toho e horlivě angažoval také ve Svazu československo - sovětského přátelství, kde se skoro dvacet let držel jako místopředseda. (K sovětským soudruhům měl velice vřelý poměr, už jen kvůli společné zálibě v alkoholu) a navíc si k tomu ve svém egoismu udělil čestný doktorát na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě, jediné státem povolené teologické vysoké škole. Tento titul, ale církevní kruhy nikdy neuznaly.Sami komunisté si Plojharovy loajality velmi cenili a dvakrát ji odměnili Řádem Klementa Gottwalda, což bylo vůbec nejvyšší státní vyznamenání v komunistickém Československu. Každý pejsek si za svou poslušnost zaslouží pamlsek, ať už ten čtyřnohý nebo ten v lidské kůži.

Je na místě zdůraznit, že nad celým Plojharovým působením visí stín 50. let. O tom jak represe dopadly na církev samotnou a Plojharově roli v nich byla řeč. Ovšem podobně drastický dopad měly na Plojahrovu mateřskou stranu. Ze 46 poslanců zvolených za ČSL v posledních na dlouho svobodných volbách jich 21 (téměř polovina) skončila v rámci politických procesů ve vězení, z toho tři zemřeli přímo ve vězení nebo vinou dlouhého pobytu v něm a jeden (Alois Broj) byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen k trestu smrti, který byl po zamítnuté žádosti o milost vykonán. Dva nejvyšší představitelé předúnorových lidovců předseda Jan Šrámek a jeho pravá ruka a nejbližší spolupracovník František Hála zemřeli po několikaleté internaci bez soudu a následně byli pohřbeni pod cizími jmény.

Stejně smutný osud potkal řadu regionálních funkcionářů a řadových členů strany. Jejich jedinou vinou bylo, že se odmítli podřídit a přizpůsobit novým poměrům a buď se od samého začátku nebo s časovým postupem nechtěli na tom, co se souhlasem Plojhara v Československu dělo, podílet.

Pro stranu to byla opravdu těžká rána, pokud měla v roce 1946 téměř půl milionu členů, v roce 1956 tvořilo její členskou základnu lehce přes 25 000 členů a o rok později toto číslo spadlo na 24 500. Důsledek represí a vynucených odchodů.

Plojhar sám o tom, co se s jeho bývalými kolegy a možná i přáteli stalo velmi dobře věděl, není ani možné aby to bylo jinak. Přesto se proti tomu nikdy ani slovem neohradil a naopak si spokojeně v dobách největšího teroru budoval svou kariéru. O tom jaký to byl člověk, to vypovídá dokonale a další slova jsou zbytečná.

Zapadlý alkoholik

Staré moudro říká, že žádný strom neroste do nebe a na vlastní kůži to pocítil i Tovarišč pop. Jak se v průběhu 60. let postupně uvolňovaly poměry, na veřejnosti se stále více probírala otázka toho, co se stalo v 50. letech a kdo má za všechny ty hrůzy zodpovědnost. Vše nakonec dospělo až do notoricky známého Pražského jara roku 1968 a do jeho ještě známějšího konce pod pásy tanků spřátelených vojsk. Těch několik jarních týdnů ovšem mělo pro stárnoucího Plojhara přelomový význam.Reformy a společenské uvolňování oživilo i členskou základnu lidovců. Straníci stále častěji a hlasitěji dávali najevo svou nespokojenost se stavem, v němž se strana ocitla a dožadovali se, aby začala vystupovat samostatněji a ne jako poslušný vazal. Největším terčem hněvu a kritiky se stal právě Plojhar. Stárnoucímu muži, jehož zdravotní stav se díky těžkému alkoholismu zhoršoval, postrádal energii a sílu rostoucí nespokojenosti čelit, a tak byl na jaře 1968, po téměř osmnácti letech z funkce předsedy odejit, a stejně tak se jako osoba bytostně spojená s minulou érou musel poroučet z ministerstva zdravotnictví.

Dlouhá kariéra mířila ke svému konci. Plojhar to nesl velmi těžce a ještě více propadl alkoholu. Naděje, že by se mohl po 21. srpnu vrátit do vrcholné politiky, utnuli samotní komunisté. Byl už zkrátka příliš starý a zkompromitovaný, jaksi se politicky přežil a do nových poměrů normalizace se uvnitř ČSL hodili jiní a mladší. Jako symbolická náplast mu byla přilepena funkce čestného předsedy lidovců a pozice poslance, kterou opustil na začátku 60. let. Byly to opravdu jen náplasti a všichni, ze všech nejvíce sám Plojhar, věděli, že ve skutečnosti je z něj politická mrtvola.

Ta skutečná smrt si však v jeho případě dávala načas. Přišla si pro něj až 5. listopadu 1981 na sovětské velvyslanectví v Praze, kde se právě účastnil recepce na počest oslavy VŘSR. Dějiny zase jednou ukázaly svůj smysl pro černý humor. Nejvěrnější sluha komunistů mezi českými a moravskými katolíky zemřel na sovětské ambasádě, při oslavě události, která nastartovala cestu komunismu evropskými dějinami. Co může být v případě takového člověka více symbolické?

Muž, který si podle mě bez nadsázky zaslouží označení katolický Fierlinger (sociálně demokratický politik, který během února 1948 sehrál stejnou roli jako Plojhar u lidovců a zařídil sloučení své strany s KSČ), dostal za své služby ještě jednu poslední odměnu. Státní a následně i církevní pohřeb. Druhou část provedl vyšehradský děkan Černocký, Plojharův nejvěrnější spolupracovník od chvíle, kdy společně v roce 1949 zakládali Katolickou akci.

Nejvyšší místa si přála, aby rozloučení v kapli Olšanských hřbitovů vedl pražský arcibiskup Tomášek nebo jeden z jeho ordinářů (biskupové). Všichni odmítli, důvody asi netřeba rozvádět. Povinnost vést církevní rozloučení tak zbyla právě na Černockého.

A to byla definitivní tečka za životní poutí katolického Fierlingera.

Zdroje: