Hlavní obsah

Chceme poplatky, nebo ne? A chceme vůbec média veřejné služby? A co takhle referendum?

Foto: Vojta Šofr

Sedmatřicet let žijeme ve svobodné zemi, kde je samozřejmostí projevit odlišný postoj bez obav z perzekuce.

Článek

A je zcela legální, že forma projevu je různá, od hlasitých shromáždění na náměstích až po standardní vhození lístku do volební urny, což je ovšem méně sexy a míň to vynáší.

Až výraz „Všeobecné referendum“ přestane být pro politiky vulgárním slovním spojením, mohli bychom ty davy lidí svolávat ne do ulic a na náměstí, ale k urnám i mimo termíny řádných voleb.

Pravda, referendum stojí peníze a některým obchodníkům s emocemi by se zhroutil jejich byznys plán, ale výměnou za to bychom získali přesný názor veřejnosti na sporné otázky. Přestaly by trapné dohady, jestli tam přišlo 170 tisíc nebo 450 tisíc demonstrujících, nebo kolik lidí přišlo vyjádřit svůj názor a kolik z nich se jen přišlo podívat na počet vypláchnutých mozků. Vše by bylo přesně spočítáno, úředně potvrzeno a nedalo by se to zpochybnit.

Jsme svědky, že opozice všech barev upřednostňuje provozování přímé demokracie prostřednictvím primitivních pouličních řečníků, rádoby vtipných herců a nosičů předražených čepic. A večer jsme pak svědky v jediném „nestranném, nezávislém a objektivním“ veřejnoprávním médiu tlačení debaty do polohy, jestli platí vox populi, vox Dei. Přitom v plebiscitu bychom získali zcela přesné, objektivní a ověřené údaje o názorech vox populi,

Děláme si sami život složitějším, než je nutné. Vedeme plytké diskuze v podstatě jen o tom, jestli snaha vlády o splnění alespoň jednoho z předvolebních závazků je nebezpečný krok, ohrožující samu podstatu demokracie, nebo standardní způsob vykonávání mandátu vítěze voleb. Tisíce lidí naskočí na populistické žvásty opozičních lídrů a ve stádu stejně postižených mají slavnostní pocit, že prožívají revoluci. Můžou si nahlas zahýkat ve sboru, to vždycky pozvedne sebevědomí.

Absurdnost celé situace jsem si uvědomil, když jsem viděl demonstranty, jak se vztyčenou rukou a s prsty v havlovském gestu zpívají národní hymnu. Mnohým zjevně nebylo ani dvacet let, takže tuto situaci mohli znát leda z historických záběrů na sociálních sítích. Jenže těm zobrazeným lidem šlo v listopadu ’89 o boj proti totalitě a riskovali, že proti nim zasáhnou ozbrojené složky bolševických mocipánů. Dnešní demonstrující riskují co? A bojují za co? Za to, aby se vrátila vláda, která zklamala své občany natolik, že kvůli tomu před rokem neuspěla ve volbách?

Pro ty tehdejší studenty, dnešní šedesátníky, kteří před 37 lety dostali pendrekovou nakládačku na Národní třídě, to musí být neuvěřitelné. Klíči jsme přeci zvonili za svobodné volby… Možná jsme tehdy zapomněli zvonit i za respektování výsledků svobodných voleb.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz