Politické dělení budoucnosti: Cyberpunk vs. Solarpunk

Když spisovatel William Gibson v roce 1984 vydal román Neuromancer, pravděpodobně netušil, že o několik desetiletí později bude jeho fikční svět působit méně jako vzdálená dystopie a více jako přesný kulturní popis technologické civilizace 21. století. Gibsonův cyberpunk nevytvářel pouze futuristickou estetiku neonových ulic, hackerů a implantátů. Především formuloval novou společenskou logiku: svět, ve kterém technologický pokrok dramaticky zrychluje, zatímco kvalita lidského života, sociální soudržnost a psychická stabilita začínají erodovat.

Právě proto se pro cyberpunk ustálila slavná definice „high-tech, low-life“. Technologická vyspělost spojená s pocitem civilizačního úpadku.

Ještě před několika desetiletími šlo o čistou science fiction. Dnes je stále těžší ignorovat, jak přesně některé prvky cyberpunkové imaginace odpovídají současnosti. Technologické korporace spravují komunikační infrastrukturu planety, umělá inteligence začíná měnit pracovní trh, algoritmy ovlivňují veřejnou debatu i spotřební chování a digitální platformy se staly prostředím, ve kterém lidé tráví podstatnou část života.

Současně narůstá pocit psychického vyčerpání, ztráty soukromí, informačního chaosu a biologického přetížení. Moderní člověk je neustále připojen, neustále stimulován a stále častěji také permanentně měřen.

Na opačné straně tohoto vývoje se začíná objevovat jiný kulturní směr: solarpunk. Žánr i filozofie, která místo technologické dominance zdůrazňuje obyvatelnost prostředí, biologickou stabilitu člověka, decentralizaci, komunitní infrastrukturu a technologie podporující dlouhodobou kvalitu života.

Na první pohled jde o dva estetické směry science fiction. Ve skutečnosti ale připomínají mnohem hlubší historický konflikt. Konflikt, který se v moderních dějinách objevil už jednou — během průmyslové revoluce.

Průmyslová revoluce bývá v populární představě spojována především s technickým pokrokem: parní stroje, železnice, elektrifikace, továrny nebo masová výroba. Historikové modernity ale upozorňují, že největší změnou nebyla samotná technologie, nýbrž transformace lidského života podle potřeb nového systému efektivity.

Britský historik E. P. Thompson ve své známé eseji Time, Work-Discipline and Industrial Capitalism popisuje, jak industrializace zásadně proměnila samotné vnímání času. Předindustriální společnost fungovala více v souladu s přírodními rytmy, sezónností a lokální komunitou. Továrna ale potřebovala něco jiného: standardizaci, synchronizaci a přesnost.

Člověk se musel přizpůsobit stroji.

Vznikly směny, píchačky, centralizovaná výroba a přísná pracovní disciplína. Práce přestala být součástí organického rytmu života a stala se mechanicky organizovaným procesem. Historik a filozof Lewis Mumford později upozorňoval, že průmyslová společnost vytvořila nový typ civilizace, ve které se člověk postupně začal stávat součástkou technického systému.

Průmyslová města 19. století představovala zvláštní paradox. Na jedné straně šlo o centra technologického pokroku a ekonomického růstu. Na druhé straně byla symbolem smogu, přelidnění, nemocí a extrémního sociálního tlaku. Manchester bývá někdy označován za první skutečně moderní průmyslové město — a při dnešním pohledu téměř působí jako prototyp cyberpunkové metropole.

Technologie dramaticky zvýšila výkon společnosti, ale zároveň vytvořila prostředí, které bylo biologicky i psychicky destruktivní.

Právě v této logice se současnost začíná průmyslové revoluci nápadně podobat.

Současná technologická civilizace už nepotřebuje komíny ani výrobní haly, aby vytvářela tlak na lidské chování. Nová továrna je neviditelná. Tvoří ji datová centra, cloudové služby, algoritmy, logistické sítě, umělá inteligence a platformová ekonomika.

Dnešní člověk často nepracuje fyzicky těžce. Přesto je stále intenzivněji integrován do systému permanentní optimalizace.

Kurýr sleduje aplikaci, která řídí jeho pohyb po městě. Zaměstnanec skladu je monitorován analytikou produktivity. Influencer optimalizuje vlastní osobnost podle algoritmických preferencí sociálních sítí. Programátor tráví většinu dne uvnitř digitální infrastruktury, která nikdy nespí. Manažeři sledují dashboardy výkonnosti a metriky efektivity v reálném čase.

Práce už často nekončí odchodem z kanceláře. Prostřednictvím chytrých telefonů a cloudových systémů proniká do soukromého času i prostoru. Hranice mezi prací, zábavou a odpočinkem se rozpouští.

Americká socioložka Shoshana Zuboff tento model označuje pojmem „surveillance capitalism“. Ve své knize The Age of Surveillance Capitalism popisuje, že největší technologické platformy neusilují pouze o poskytování služeb, ale o schopnost předvídat a modifikovat lidské chování prostřednictvím datové analýzy.

To představuje zásadní civilizační posun. Průmyslový kapitalismus optimalizoval výrobu. Digitální kapitalismus optimalizuje člověka.

Tato změna je hlubší, než se může zdát. V průmyslové revoluci byl člověk přizpůsobován tempu mechanického stroje. Dnes je stále více přizpůsobován tempu digitální infrastruktury.

Rozdíl spočívá v tom, že současný systém neproniká pouze do fyzické práce, ale také do psychiky, pozornosti a identity. Sociální sítě optimalizují lidské emoce pro vyšší engagement. Reklamní systémy soutěží o každou sekundu pozornosti. Notifikace vytvářejí permanentní mikro-stimulaci nervového systému. Umělá inteligence začíná vstupovat do kreativní práce, komunikace i rozhodovacích procesů.

Člověk už není pouze pracovní silou. Stává se datovým uzlem uvnitř systému.

Právě zde se začíná naplno projevovat paradox cyberpunku. Technologický pokrok automaticky nevede ke stabilnější nebo zdravější společnosti.

Naopak. Čím více je společnost digitálně propojená, tím více se objevují otázky biologických limitů člověka.

Podle dat World Health Organization dlouhodobě narůstají problémy spojené s úzkostmi, stresem a duševním zdravím. Rostoucí množství studií upozorňuje také na dopady chronického nedostatku spánku, sedavého způsobu života, sociální izolace nebo nadměrné digitální stimulace.

Moderní člověk tráví většinu dne uvnitř budov, pod umělým osvětlením a ve stavu téměř nepřetržité informační zátěže. Biologické rytmy, které se vyvíjely tisíce let v přímém kontaktu s přírodním prostředím, se střetávají s civilizací fungující v režimu 24/7.

Technologie přitom často řeší problémy, které sama pomáhá vytvářet. Vzniká zvláštní ekonomika kompenzace: produkty na spánek, produkty na soustředění, produkty na regeneraci, aplikace na meditaci, biohackingové protokoly nebo digitální detox.

To je mimořádně cyberpunkový moment. Systém nejprve vytváří prostředí biologického přetížení a následně prodává nástroje potřebné k tomu, aby člověk toto prostředí zvládl přežít.

Právě zde začíná být solarpunk zajímavý nikoli jako estetika, ale jako kulturní reakce na biologický tlak modernity.

Solarpunk nevychází z odmítání technologie. Naopak. Většina solarpunkových vizí počítá s velmi pokročilými technologiemi. Rozdíl spočívá v jejich účelu.

Cyberpunková logika používá technologie k maximalizaci výkonu systému. Solarpunková logika používá technologie k ochraně obyvatelnosti systému.

Proto jsou pro solarpunk typická témata jako komunitní energetika, zelená architektura, regenerativní zemědělství, lokální produkce potravin, opravitelnost elektroniky nebo městská infrastruktura zaměřená na kvalitu života místo maximální efektivity dopravy a spotřeby.

Zajímavé je, že mnoho těchto témat už dnes přestává být okrajovými ekologickými experimenty a začíná pronikat do hlavního proudu. Města investují do zelených zón, architekti řeší biologický dopad veřejného prostoru, firmy začínají mluvit o well-beingu zaměstnanců a roste zájem o kvalitu světla, spánku nebo mikrobiomu.

To vše naznačuje, že společnost začíná intuitivně narážet na biologické limity hypermoderního prostředí.

Jedním z nejzajímavějších paradoxů současnosti je vztah elit k těmto dvěma směrům.

Technologické a ekonomické elity často aktivně budují cyberpunkovou infrastrukturu: datová centra, algoritmické platformy, systémy umělé inteligence, digitální reklamu nebo automatizovanou logistiku.

Zároveň ale samy stále více vyhledávají podmínky, které lze označit za solarpunkové.

Investují do kvalitního spánku, biohackingu, zdravého prostředí, lokálních potravin, regenerace, wellness retreatů, soukromí nebo domů mimo přetížená města. Děti technologických manažerů často navštěvují školy s omezením obrazovek a důrazem na fyzickou aktivitu nebo pobyt venku.

Tento paradox je mimořádně důležitý, protože naznačuje vznik nového typu nerovnosti.

V průmyslové revoluci byl hlavním konfliktem přístup k materiálním zdrojům a pracovním podmínkám. V digitální civilizaci může být stále důležitější přístup k biologicky stabilnímu prostředí.

Kvalitní voda, kvalitní jídlo, kvalitní spánek, klidné prostředí, čas na regeneraci nebo omezení digitální stimulace se postupně mohou stát podobně významným statusem jako kdysi vlastnictví půdy nebo průmyslového kapitálu.

Tyto změny mají zásadní dopad i na politiku.

Klasické pravolevé dělení vznikalo v podmínkách průmyslové společnosti. Levice reagovala na podmínky průmyslové práce, pravice byla spojena s průmyslovým kapitálem a tržní ekonomikou.

Jenže dnešní konflikty stále méně odpovídají logice 19. nebo 20. století.

Do popředí se dostávají nové otázky:
Kdo kontroluje data?
Jakou moc mají algoritmy?
Jak regulovat umělou inteligenci?
Kde končí technologická optimalizace a začíná manipulace?
Jak chránit biologickou a psychickou stabilitu obyvatelstva?

Politické instituce vytvořené během průmyslové éry se snaží regulovat společnost, jejíž infrastruktura funguje podle úplně jiné logiky.

Například Evropská Unie se v posledních letech pokouší o regulaci digitálních platforem prostřednictvím legislativ jako AI Act, Digital Services Act nebo Digital Markets Act. Tyto kroky lze chápat jako první pokusy vytvořit obdobu pracovního práva pro digitální civilizaci.

Současně ale velká část změn vzniká zdola — prostřednictvím komunitní energetiky, lokální produkce, městských iniciativ nebo decentralizovaných technologických projektů.

Právě zde začíná být zřejmé, že budoucí politické dělení nemusí vést primárně po ose pravice versus levice. Mnohem důležitější může být konflikt mezi centralizací a decentralizací, mezi efektivitou a odolností nebo mezi optimalizací systému a obyvatelností prostředí.

Jedním z nejvýraznějších projevů tohoto konfliktu je současný rozvoj longevity technologií, biohackingu a genetických úprav.

V cyberpunkové logice je tělo platformou pro optimalizaci výkonu. Člověk se stává hardwarem, který lze vylepšovat, měřit a upgradovat.

V solarpunkové logice je tělo chápáno spíše jako ekosystém. Důraz není kladen pouze na délku života, ale na kvalitu biologického fungování — spánek, regeneraci, metabolické zdraví nebo vztah organismu k prostředí.

Rozdíl mezi těmito směry není technologický, ale filozofický.

Cyberpunk se ptá:
Jak člověka upravit, aby zvládl systém?

Solarpunk se ptá:
Jak upravit systém, aby člověk nemusel být neustále opravován?

Právě tato otázka může být jednou z nejdůležitějších otázek 21. století.

Je nepravděpodobné, že budoucnost bude čistě cyberpunková nebo čistě solarpunková. Mnohem pravděpodobnější je vznik hybridní civilizace, ve které se budou oba směry neustále střetávat.

Technologie budou stále intenzivněji pronikat do každodenního života. Současně ale pravděpodobně poroste hodnota všeho, co zůstává biologické, lokální, fyzické a autentické.

Čím více bude svět digitální, tím cennější může být skutečný lidský kontakt, kvalitní veřejný prostor, zdravé prostředí nebo schopnost odpojit se od permanentní stimulace.

A právě zde možná leží nejhlubší paralela s průmyslovou revolucí.

Průmyslová revoluce změnila člověka podle potřeb mechanického stroje. Digitální revoluce se o něco podobného pokouší znovu — jen sofistikovanějším a méně viditelným způsobem.

Rozdíl spočívá v tom, že dnešní „stroj“ už není pouze mechanický. Je psychologický, algoritmický a biologický.

Cyberpunk představuje svět, kde technologie maximalizuje efektivitu systému.

Solarpunk představuje svět, kde technologie chrání podmínky lidského života uvnitř systému.

A právě střet těchto dvou logik může v příštích desetiletích určovat nejen podobu technologií, ale i samotnou definici toho, co bude znamenat žít lidský život v digitální civilizaci.