Článek
Říká se, že je to cesta na celý život, úkol, který je nutné vykonat, jinak nemá smysl žít. Jako by před námi někdo (bůh?) schoval vlastní identitu a my dostali za úkol ji najít. Zní to absurdně? Třeba to tak skutečně je…
Zdá se, že většina lidí tomu dnes věří, a že jsou dokonce přesvědčeni, že toto hledání je pro ně podstatné. Na jeho konci by měla být identita v podobě jistoty, kterou můžeme při sebe-reflexi uplatnit vzhledem k sobě samým. Takový a takový jsem, tohle a tohle chci, mám takové a takové charakteristiky — vím to, mohu s tím počítat a mohu to komunikovat. A naopak — dokud tohle všechno nevím, jsem nejistý a nevyzpytatelný (především sám vůči sobě). Dělám něco, ale nevím, proč to dělám. Studuji režii — ale co když nejsem režisér? Co když jsem třeba doktor nebo učitel?
Na této otázce se zdá záviset všechno. Úzkost vyvolaná představou, že svůj život budu věnovat něčemu, čemu ho věnovat nemám, je téměř nesnesitelná. Na všem záleží — výběr povolání, partnera, knih, které budu číst, filmů, na které se podívám, názorů, které budu zastávat — a vše musí být v souladu se mnou, s tím, kdo jsem, s mojí identitou.
Vše se zdá nasvědčovat tomu, že to tak skutečně je — za vším, co dělám, vyvstává mé Já, a to dokonce v takové míře, že i z té nejbanálnější internetové komunikace lze získat informace, na základě kterých mi může algoritmus nabízet reklamy šité na míru (na identitu). Algoritmus to vidí, tak proč to nevidíme my? Evidentně je možné to pochopit, je možné se tomu dobrat, a stačí pouze intenzivní sebe-analýza, abych odhalil „sám sebe“.
Možná to ale tak jednoduché není — a možná je to mnohem jednodušší. Otázka identity je možná zcela irelevantní — možná dokonce nic jako lidská identita neexistuje, alespoň ne v tom smyslu, v jakém jsme zvyklí nad ní uvažovat. Bezpochyby je nějaké základní, neredukovatelné penzum skutečností, které k nám vždy budou patřit a tím budou zakládat to, čemu můžeme říkat Já — jméno a příjmení, datum narození, rodné číslo. Vše navíc je ale jenom představa, která nebude nikdy dostatečně skutečná, aby nám mohla poskytovat onu jistotu, o kterou lidem při uvažování o identitě jde.
Sám sebe poznat je nemožné, protože by zde první musel být člověk sám vůči sobě jako předmět poznání, a člověk není předmět, a už vůbec ne poznání. Mohu poznat svou minulost, ano, mohu dokonce poznat, jaké tendence sleduji a jak se mi co jeví. Ale mluvit o tom jako o identitě nemohu, protože identita je reflexivní povahy, a reflektovat lze pouze objekty, kterými může člověk být jenom při zpětném pohledu, v minulosti. Chci-li napsat autobiografii, může pro mě být toto poznání podstatné — chci-li se rozhodnout, kam budu svůj život směřovat, nic mi v tom nepomůže. Jinými slovy: mohu říct, kým jsem byl, ale ne, kým jsem nebo budu.
Identický člověk a svobodný člověk jsou antonyma, identita popírá svobodu a naopak — nebo, řečeno snad o něco lépe, identický člověk je mrtvý člověk, život nemá identitu. Nikdy nebudu ani režisér, ani doktor, ani učitel — budu jen člověk v určité situaci, která mi umožní dělat určité věci, vůči kterým však vždy zůstanu v odstupu, protože tyto činnosti pochází právě z této situace, nikdy ne ze mě, a při změně situace — například do válečného stavu — se velmi rychle promění i můj život, opět však v závislosti na ní.
Situace je otázka, na kterou člověk dává odpověď — nikdy však není touto odpovědí, je pouze tímto odpovídáním — je svobodou. Jakkoliv se snaží najít mustr, pomocí kterého by mohl svoji činnost automatizovat, je zde stále onen základní rozdíl mezi člověkem a algoritmem, a to ten, že člověk se pohybuje v prostředí, které je ze své podstaty nepředvídatelné — a pokud chce přežít, musí být sám schopen stejné nepředvídatelnosti. Jinak umře — ale to zřejmě nevadí, protože to je, zdá se, jeho jediný cíl.
