Článek
Burundi jako válečná zóna
Burundská republika je jedním ze států střední Afriky a jako takový má poměrně bohatou, ale bohužel také velmi krvavou minulost. Jakožto bývalá kolonie nejprve Německa, poté Belgie, se několik desítek let zmítala v bratrovražedných etnických válkách, které ani dnes nejsou zdaleka u konce. Roznětkou se stali právě Belgičané, kteří v roce 1925 zavádějí režim nepřímé vlády, který zvýhodňuje etnickou skupinu aristokratických Tutsijů. Jejich vliv je ještě podpořen mohutnou imigrační vlnou tutsijských uprchlíků v roce 1959, jako reakci na etnické masakry a vyvražďování v sousední Rwandě. V roce 1962 získává Burundi historickou nezávislost a začíná tak více než 40 leté období bojů mezi Tutsiji a Huty, které má na svědomí statisíce mrtvých a s přestávkami trvá až do roku 2005, kdy se země aspoň částečně začíná stabilizovat pod vedením hutského prezidenta Pierre Nkurunziza.
Smrt na jezeře Tanganika
Jezero Tanganika jenž svou rozlohou zasahuje do demokratické republiky Kongo, Burundi, Tanzánie a Zambie je druhé největší jezero ve východoafrickém regionu a jeho severní část korespondující s řekou Ruzizi se stala „lovným safari“ pro více jak 6 metrů dlouhého a 910 kg vážícího nilského krokodýla, který byl na začátku tisíciletí pojmenován francouzským herpetologem Patricem Fayem. Ten se stal jeho nejzarytějším pronásledovatelem, když se po téměř dvouroční přípravě vydal nebezpečného tvora odchytit. I přes dvouměsíční snahu, devítimetrovou klec, infračervené vidění a speciální návnady se Gustave veškerým pokusům o své dopadení bravurně vyhnul. Celý tento lov mapuje dokumentární film Capturing the Killer Croc z roku 2004. Patrice Faye a jeho tým bohužel více času nedostali, protože politická situace se v zemi opět stala nestabilní.
Gustave tedy i nadále pokračoval ve svých loveckých výpravách, kde se jeho nejčastější obětí stávali rybáři nebo tyranizoval rybářské vesničky. Ti bohužel neměli na vybranou a vydávali se vstříc smrtelnému nebezpečí dobrovolně, protože je v rybaření v této geografické části země jedním ze základních pilířů obživy. O Gustavovi se mezi místními vyprávěly téměř legendy, ve kterých je zobrazen i jako zvíře které neloví z hladu, ale pro zábavu. Toto je ovšem vysoce nepravděpodobné. Daleko racionálnějším důvodem pro Gustavovo přilnavost k lidskému masu byl právě desítky let trvající konflikt a čistky, jejichž výsledkem byla nezřídka kdy těla rozesetá nejenom na souši, ale také v řekách či jezerech. Krokodýl si tak velmi rychle navykl, díky čemuž pak přizpůsobil svůj jídelníček a lovecké zvyky.
Naposledy byl Gustave oficiálně zpozorován a zdokumentován v roce 2009, od té doby je poslední zpráva z roku 2019 a to od cestovatelky Nicky Dunnington-Jefferson v jejím pamfletu „Beating the drums in Burundi“ kde pouze zmiňuje, že místní průvodce ji obeznámil s informací, že byl Gustave zabit. Bez detailů či důkazů. Jak už je to tak u Gustava zvykem, vyhýbá se jakékoliv nechtěné pozornosti. I když v tomto případě si zřejmě Burunďané mohou konečně ulevit, už v roce 2005 mu střízlivější odhady přisuzovaly více než 60 let, ty divočejší se nebály hranice jednoho století.
Hlavní otázka tedy zní:
Je „drak Gustave“ stále ještě naživu?
Odpověď se skrývá kdesi v Burundi, na řece Ruzizi u jezera Tanganika.
